Výstavy

Výstava Neexistuju když mě nevidíš je už čtvrtým pokračováním výstav o jednotlivých uměleckých médiích v galerii Futura. Po videoartu, sochařství a malířství přichází na řadu médium fotografie.Kurátor výstavy Jiří Ptáček se k fotografii postavil jako k médiu, jehož tradice a funkce vybízejí ke koncepčnímu přehodnocení. Samotné téma ovšem stanovil jako polemiku s nejběžnější představou o fotografii: fotografie nás staví tváří v tvář skutečnosti a přibližuje nám ji. Vyzval patnáct českých umělců, skupin či autorských dvojic, aby přispěli díly, v nichž je přítomný opačný princip. Neexistuju když mě nevidíš tedy představuje díla, v nichž najdeme prvek chybění či odmítání. „Mou vlastní zkušeností s fotografií je touha proniknout za kvantum informací, které snímek poskytuje. Právě proto, že jde o statický obraz, který pokaždé souvisí s realitou, docházel jsem k naivnímu poznání, že jsem fotografiemi od skutečnosti vzdalován, odstrkován“, říká Ptáček.

Neúplnost fotografie a konceptuální hra s tímto fenoménem je důvodem, proč kurátor zval hlavně autory, kteří mají vztah ke konceptuálnímu uchopení fotografie. Neexistuju když mě nevidíš má zprostředkovat napětí, které autor svým gestem vložil do fotografií, když nám upřel nějaké předpokládané informace, či je naopak doplnil o kýžený (ale nedosažitelný) rozměr. V některých případech je tento postup triviální, jindy téměř nepostřehnutelný nebo rafinovaný. Například podobizny Jana Šerých, skupiny Mina nebo Václava Stratila nám upírají podobu fotografované osoby velmi banálním způsobem, slideshow Michala Pěchoučka nám zase skryje vyvrcholení rozvíjeného příběhu a cyklus Markéty Kinterové nemůže prozradit cíl cesty voyersky sledované osoby. V případě abstraktní série Mayday od Markéty Othové to je až název, co do kontemplativní atmosféry vnáší nejistotu, jestli jde pouze o smyslově syté komponování, nebo o nesrozumitelné (!) signály – volání o pomoc. Na druhé straně stojí trojrozměrné skládačky Matěje Smetany, které se vtipně a dětinsky snaží doplnit fotografii o nedosažitelnou prostorovost.

Na výstavě jsou zastoupeni autoři mladší a střední generace. Historickým exkurzem je opětovné vystavení ukázek z cyklů Skryté podoby od Jiřího Davida a Řeholní pacient od Václava Stratila z počátku 90. let minulého století. Oba se týkaly problému identity, ale u chápání fotografie také zdůraznily význam konvencí. Mladší autoři (jako Silvina Arismendi, Matěj Smetana či skupina Guma Guar) přispěli novými díly vytvořenými přímo pro výstavní projekt. Jak o generaci druhé poloviny 90. let, tak o těch nejmladších lze v podstatě tvrdit, že stále jasněji poukazují k metodě, jak naložit s fotografií, u které vnímají, že je jednak obrazem, jednak vychází z tradice a funkce artefaktů a přitom je i běžným fyzickým předmětem. Neexistuju když mě nevidíš si bere za úkol upozornit, jak se schopnost fotografie být prostředkem evidence skutečnosti může stát pohnutkou ke hře s omezeními tohoto „nástroje“.

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)