Analytický výstavní projekt vycházející z působení konkrétního avantgardního artefaktu, osmého čísla druhého ročníku Revue Devětsilu zaměřeného na tzv. “média nové vize”: fotografii, kinematografii, typografii coby nejpodstatnější prostředky vizuality moderní doby.
Výstava ReD8 neusiluje vytvořit důslednou historickou analýzu ani kunsthistorickou studii, nýbrž je výsledkem intuitivní kurátorské práce se soudobými uměleckými díly a s výstavním prostorem. Inspiračním východiskem se stalo 8. číslo devětsilské revue ReD z roku 1929, které výstava symbolicky přenáší v čase do současnosti a posouvá jej z podoby tištěného časopisu do prostorové instalace. Tematickou linkou vybraného čísla ReDu jsou tzv. média nové vize: fotografie, typografie a film. Zaměřili jsme se tedy převážně právě na tato, pro svoji dobu nová média a jejich možnou transformaci do dnešního vizuálního a obecně tvůrčího uvažování. Při tom jsme si však vědomi, že současné umění se příliš neřídí „hranicemi“ jednotlivých médií a prvky, které ReD přisuzuje kupříkladu výlučně typografii, dnes náleží malbě, soše, atd. Fotografie může zužitkovat sekvenčnost, která ji přibližuje filmu, a statický záběr kamery naopak evokuje fotografický obraz. Malba na plátně nebo video vyvolávají dojem, jako by vznikly působením světla na citlivém povrchu a připomínají tak techniku fotogramu. Noviny nebo plakát se proměňují z masového sdělovacího prostředku na umělecké unikáty a sběratelské kusy. Vizuální rezidua konstruktivismu se estetizují do designových objektů určených k dekoraci.
Konečný výběr vystavených děl se neřídí přímými odkazy k obsahu původního časopisu (ten je v centru výstavy přítomen jako připomínka historické avantgardy, avšak je také od soudobých děl výrazně odlišen), je spíše podmíněn postupným asociačním řetězcem a záměrným akcentováním formy jakoby na úkor obsahu. Ať už zastoupení umělci pracují s prvky historických avantgard vědomě nebo nikoli, vystavená díla v sobě nesou rezidua avantgardního umění na rovině techniky a estetiky, ale nikoli v politickém nebo společenském smyslu. Mimořádně důležité je tedy i celkové architektonické řešení výstavy, v němž jsou všechna díla zavěšena v prostoru, aniž by se dotýkala země. Je jim dána lehkost podtrhující dojem umělecké autonomie, která si nikterak nezadává s radikální avantgardní vizí o splynutí umění se životem.
