Reportáže

Milan Salák kdysi řekl, že to důležité se odehrává na Akademii.

Akademie výtvarných umění v Praze je nejstarší uměleckou školou v českých zemích.

Roland Barthes napsal tato slova. Krásu (na rozdíl od ošklivosti) nelze doopravdy vysvětlit: vyslovuje se, stvrzuje a opakuje v každé části těla, ale nedá se popsat. Stejně jako bůh (neboť je stejně prázdná jako on) může říci toliko: jsem, která jsem. Diskurzu potom nezbývá než proklamovat dokonalost každičkého detailu a „zbytek“ řešit odkazem ke kódu, který všechnu krásu zakládá: k Umění.

V knize S/Z Rolanda Barthese sousedí kapitoly Krása a Kastrace.

Lucii Patákové a Martině Smutné se idea barikády postupně proměnila do velké sádrokartonové zdi, která odděluje vkus poroty (Smutné, Patákové) od zbytku prostoru.

Ztohoven kdysi proklamovali, že podstatou veřejného prostoru je jeho prázdnota.

Lucii Patáková a Martina Smutná se proměnily z umělkyň v kurátorky.

Elias Canetti tvrdí, že schopnost proměňovat se, která propůjčila člověku takovou moc nad všemi ostatními tvory, zůstala doposud téměř bez povšimnutí a nepochopena. Tato schopnost představuje jednu z největších hádanek: každý člověk ji má, každý ji užívá , každý ji považuje za něco přirozeného. Ale jen málo lidí si uvědomuje, že jí vděčí za nejlepší díl toho, čím jsou.

Pavel Turek se před nějakou dobou v Respektu snažil popsat stav současného psaní o hudbě. Dle Turka mizí typ argumentované hodnotící recenze a je nahrazován doporučeními nejrůznějších znalců vkusu.

Jiří Ševčík odvětil v diskuzi Umělce: V poslední době často hovořilo o tom, co bývá nazýváno „muzeum v troskách“, „koncem muzea“. Tato situace se vyvinula v roce 1976, kdy se prvně objevil posměšný a kritický pojem „bílá krychle muzea“, která slouží pouze exkluzivnímu umění vybranému podle určité estetiky a které je všude ve všech muzeích stejné.

Internetový vyhledávač Google byl založen roku 1998 a Wikipedie v roce 2001.

Hranicemi mého světa není jen můj jazyk, ale hlavně… viz výše.

Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov se mýlí – jediným cílem není budoucnost, ale původ, alespoň dle Karla Krause.

Umberto Eco zopakoval slova otců scholastiků (Brody? Šimera?), že autority mají voskové nosy.

Karel Císař by jistě poznamenal, že tyto autority jsou nespojitelné.

Lidé na obou stranách zdi drží stejné kladivo. A jsou připojeni k jednomu jedinému internetu.

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)