Výstavy

Skupinová výstava Obrazy a předobrazy vychází z prostorových a institucionálních podmínek Galerie hlavního města
Prahy.

Na institucionální úrovni chce propojit a rozvíjet obě základní umělecké tendence této galerie: jak reflexi
českého moderního umění s důrazem na jeho avantgardní a neoavantgardní program, tak reflexi současného umění.
Z hlediska prostorového si expozice klade za cíl důsledně využít architektonickou dispozici Městské knihovny, která je
členěna na výstavní sály a grafické kabinety. V expozici dochází k propojení prostorových podmínek – ve výstavních
sálech představujeme díla současných zahraničních umělců Nairy Baghramianové, Henrika Olesena, Floriana
Pumhösla a Mathiase Poledny, která vycházejí z průzkumu moderního umění a designu, zatímco v grafických
kabinetech jsou prezentovány ukázky modernistického výstavnictví, surrealistické typografie a funkcionalistického
skla.
Mathias Poledna (n. 1965, Vídeň, žije v Los Angeles) ve svých filmech provádí archeologii fragmentů umění a
zábavního průmyslu. Východiskem Polednova 16mm filmu Double Old Fashion je sada křišťálové kalíškoviny
navržená Adolfem Loosem, poprvé sériově vyrobená v roce 1929 vídeňskou sklárnou L&J Lobmeyr. Loos v ní
realizoval své filozofické pojetí pokrokovosti v kultuře, jež vtělil do jednoduchosti a precizního vypracování
formálního řešení soupravy. Pomocí interakce typologického záznamu, detailního záběru a dramaturgického posunu
se toto zobrazení dopracovává k jisté formě choreografie objektů, jež mapuje mezní body a přechody mezi abstrakcí,
historickou dokumentací a hyperestetickou inscenací komerčního produktu.
Florian Pumhösl (n. 1971, Vídeň) v malbách na skle rozvíjí reduktivní jazyk moderního umění. Svůj cyklus zahájil
nalezením kontinuálních variací jediného motivu, přičemž jako objekt použil kramářskou káru s příslušenstvím. Kára
je konstruována tak, aby ji mohl táhnout jeden člověk. Sestává z plošiny usazené na podvozku s rukojeťmi a obvykle
bývá vybavena kovovou vzpěrou bránící jejímu převrhnutí. To byly také jediné propriety, které použil při tvorbě
svých obrazů: rukojeť káry, její stojan a její náklon. Úhlové hodnoty jednotlivých čar tu sice nemají přímou
zobrazovací hodnotu, avšak odkazují k variacím mechanických změn stavu káry, tedy k tomu, zda je právě tažena,
nebo zda stojí. V jeho chápání se tu jedná o prvotní kapitalizaci lidského individua ve smyslu základního a
neměnného mechanismu.
Henrik Olesen (n. 1967, Esbjerg, Dánsko, žije v Berlíně) se v kolážích a instalacích zabývá mocenskými aspekty
konstrukce tělesnosti. Pro současnou výstavu vytvořil instalaci, jež na tuto kritickou linii navazuje zaměřením na
pojem „těla rozloženého na kusy“, tedy těla, jež zrcadlí fragmentaci reality. Umělec se tu snaží vystavět narativní
spoje mezi obrazy, jež spolu navzájem viditelně nesouvisejí, a iniciuje dialogy mezi odcizujícími obrazy na jedné
straně, a reálným lidským tělem rozloženým na kusy na straně druhé. Lidské ego je v tomto pojetí vždy zásadně
neautentickým činitelem, jehož funkce spočívá v zastírání znepokojivé absence jednoty.

Nairy Baghramianová (n. 1971 Isfahán, Írán, žije v Berlíně) ve své sochařské tvorbě vychází z politických implikací
interiérového designu a architektury. V instalaci nazvané Natřepávání polštářů vytrhuje z původních kontextů
materiály a tvary, odvozené z užitkových a lodních objektů a s jejich pomocí rozvíjí formální a tvůrčí postupy, jež tvoří
podstatu „sochařského“ pojmosloví. Instalace se soustřeďuje kolem skupin tvarů zahrnujících mj. sila, lehátka a
kotvy, z nichž každá je svým způsobem usouvztažněna s architektonickým řešením galerijního prostoru. Umělkyně
zasazuje tyto formy (včetně komplexu jejich kontextových asociací – k lodním sportům a jachtingu, obchodu a
přepravě nákladů, činnostem spojeným s průmyslovou výrobou, službami a prací v docích) do galerijního prostoru
jako prostředky zkoumání genderově zabarveného pojmosloví z oblasti manuální průmyslové a řemeslné práce.
ělce spojuje badatelský přístup a zájem o formát výstavy jako uměleckého média, můžeme za
předobraz jejich prací považovat ojediněle dochovanou modernistickou výstavu Ladislava Sutnara z roku 1934, která
se stala klíčovou součástí expozice, stejně jako Štyrského koláže a ilustrace Toyen, které s díly současných umělců
spojuje zájem o konstrukci tělesnosti, jakož i nápojový soubor Adolfa Loose, v němž lze spatřovat předobraz
současných reduktivních tendencí.
Jako celek se tedy výstava snaží vytvořit inscenovaný prostor, v němž se můžeme ptát po vztahu mezi zdánlivě
nespojitelnými uměleckými díly a po roli, jakou ve společnosti hrálo umění nejen v minulosti a současnosti, ale i
jakou by mohlo hrát v budoucnosti.

Karel Císař

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)