Artyčok doporučuje

V poválečném Sovětském svazu existovala nepřekročitelná hranice podobná hranici mezi životem a smrtí. Byla to neviditelná hranice mezi oficiálním a neoficiálním uměním. Když si neoficiální umění uvědomilo svoji existenci, stalo se undergroundem. V Moskvě a Leningradě se tento přechod odehrál v padesátých létech. V Leningradě se undergroundová skupina formovala okolo malíře Alexandra Arefieva. K tomuto okruhu se přidal i básník Roald Mandelštam, ačkoliv se obvykle výtvarné a literární kruhy nepropojovaly. V Moskvě se naopak v centru undergroundu zpočátku setkávali umělci i mladí literáti, kteří se sdružovali okolo Jevgenije Kropivnitského, který byl zároveň básník a výtvarník.
Sbližování umělců v moskevském undergroundu pokračovalo i v šedesátých a sedmdesátých létech. Blízká přátelství vznikala mezi umělci a básníky, mezi nejbližší přátele Viktora Pivovarova patřili například Igor Cholin (1920–1998) a Genrich Sapgir (1928–1999). Oba zpočátku patřili do okruhu Kropivnitského a oba byli básníci i svým stylem života. Viktor Pivovarov ilustroval samizdatová vydání jejich poezie, obdivoval jejich styl života a trápil se, když oba jeho přátelé skonali předčasnou smrtí.
Ve svých vzpomínkách Zamilovaný agent (2001) Pivovarov píše, že Igor Cholin byl jediný z jeho přátel a známých, kdo vedl dobrý život a měl tím na mysli osamělý a důstojný život. Pro Cholina měla zásadní význam svoboda. Nebyl na ničem závislý, dokonce ani na poezii ne. Být básníkem podle něj znamenalo stát vně poezie. Nejdůležitější činností nebylo psát, ale pozorovat. Pouze tehdy mělo psaní určitý smysl.
Genrich Sapgir byl naopak bouřlivák. Nechtěl stát opodál, snažil se všemu přiblížit, toužil všechno sevřít v náručí. Viktor Pivovarov říká, že Sapgirův poetický postoj ke světu mu byl velmi blízký.
V Pivovarově práci se často setkáváme s Cholinem a Sapgirem – objevují se v jeho albu Dramatis Personae (1996), Igor Cholin je hlavním hrdinou cyklu kreseb Cholin a zajíci (1998). Toto album je z roku 2005 a je poslední. Jeho verbální část je koncipována jako báseň, kterou mohl napsat spíše Sapgir než Cholin, protože rekapituluje aktivity obou básníků. Všechna slova, která se rýmují, jsou aktivní participia (příčestí činné), aby poukázal na to, že oběma zesnulým básníkům je bližší vita activa než vita contemplativa. Cholin kdesi napsal: “Je to na všech čtyřech. Zvrací to. Je to očividně člověk.” Po smrti Cholin a Sapgir plivou dolů ze dvou obláčků, jak se píše v Pivovarově textu, ale obraz klame: na onom světě je totiž výsadou dobrých lidí zvesela zvracet, když to s pitím přeženou. Když nám předvedou všechny ty příjemné aktivity, Cholin a Sapgir exeunt (odejdou), nasednou do loďky a plují přes řeku Styx, setkají se se svým Vergiliem, který je pozorně provede Peklem a Očistcem a najdou věčný klid v nádherné zahradě, která, jak se posléze ukáže, podobá místu, kde se lze oddávat těm nejsladším neřestem.
Když nejbližší přátelé Viktora Pivovarova překročili hranici mezi životem a smrtí, znamenalo to konec jejich postavení neoficiálních umělců. Jejich práce jsou vydávány, zkoumány a obdivovány (kniha Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina vyšla v Praze v roce 2012). Dalo by se říci, že se jedná o “posmrtný úspěch,” kdyby člověk neznal skutečný příběh obou básníků ze slavného Pivovarova alba.

Olga Serebrynyanya

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)