Artyčok doporučuje

Žánr “alba”, která Viktor Pivovarov a moskevští konceptualisté tvoří už téměř půl století, má svoje kořeny v baroku. Zpočátku se ale nejmenovala alba. V sedmdesátých létech, když začal Viktor Pivovarov a Ilja Kabakov vyrábět svoje první alba, se objevily dvě odlišné definice toho, co dělali. Kabakov dával přednost termínu “album”, ale Pivovarov nazýval svou práci “conclusiones”, což byl specifický výtvarný projev, který vzkvétal v teologických centrech na Ukrajině před tím, než ztratila svou nezávislost a padla do područí Ruska. Po bitvě u Poltavy se didaktické ornamentální kresby, doprovázené textem, zvané “conclusions,” staly součástí tzv. petrovského baroka, krátkého ale radostného období v ruském umění.
Petrovské baroko je hravé určitou nesourodostí prvků, vzdorující pompéznosti a vážnosti, kterou rozvláčností a přemírou detailů proměňuje do směšné banality. Album neboli conclusio, které Viktor Pivovarov představuje na videu je nesmírně zábavné. Vidíme na něm zvířata, která se z ničeho nic objeví, aby se podívala na Lenina, dočteme se o Leninovi jak po nocích vyje, uvidíme Lenina bez penisu a dozvíme se, že tento strašný vrah miliónů lidí zemřel s dětskou knihou v ruce. To, čemu se smějeme, z toho už nemáme strach.
V roce 1988, mělo nepochybně toto conclusio terapeutický význam. Perestrojka a její nekonečná řada publikací a dokumentů o revolučním teroru, zvěrstvech občanské války a o hrůzách gulagů, vedly inteligentní lidi, aby se podívali na tyto děsivé jevy nezprostředkovaně. Bylo třeba porovnat legendy o Leninovi z bývalého Sovětského svazu s historickou pravdou, kterou Rusové začali najednou objevovat. Zdálo se, že je v pořádku vytvářet “barokní svět”, v jehož středu stáli dva tyrani, jejichž doba jak se zdálo jednou provždy skončila. Zdálo se velmi lidské zachovat hlasy “obyčejných lidí”, kteří se stali svědky této epochy a vnímali ji jako strašidelnou spíše než kriminální. Zprávy současníků znamenaly konec jedné epochy. Toto conclusio bylo návodem, jak impregnovat symboly života v Sovětském svazu, který moskevští konceptualisté vnímali jako život postrádající kulturu a význam, s bezpočtem odkazů k dějinám umění, literatury a folklóru, k studiu náboženství a psychoanalýze. V tomto albu ubohá sovětská leniniana zbavena skutečného významu a záhadná postava Stalina, která zcela chyběla v sovětských oficiálních projevech, se znovu objevily v hovorech lidí žijících v pestrém světě plném narážek, paralel, symbolů a znaků. Komentáře na každé stránce alba pomáhaly se v tomto světě vyznat. Avšak Zprávy současníků nebyly tehdy ještě hotovy. Konečnou podobu dostaly až v roce 2001, kdy se začala nenápadně formovat nová epocha v dějinách Ruska. V této epoše měla nová realita, šťastný život a blahobyt odvrátit pozornost lidí od nutnosti přemýšlet a důkladně porozumět minulosti a vznikal jakýsi pohodlný svět nostalgických vzpomínek. Všechno, co mělo souvislost s ještě přetrvávající epochou, se najednou proměnilo v něco milého a blízkého, přičemž hrůzy někdejšího života v Sovětském svazu a stalinistických táborů ustoupily do pozadí a přehlušily je příběhy o pokroku techniky, velebení ruského avantgardního umění a rekapitulace odvážných lidských osudů 20. století. V tomto ohledu se Zprávy současníků staly parodií na ruské vnímání historie prostým člověkem. Historie, jak naznačuje album, není nikdy naše, postrádá realitu, zabydlují se v ní monstra, hermafroditní tvorové a polobozi, řídí ji tajemné síly a je zapotřebí nastavit dvě zrcadla proti sobě na Rudém náměstí, aby člověk porozuměl jejímu významu. Toto zmatené a neuspořádané vědomí promlouvá hlasy podivných lidiček, kteří jsou si jisti svou maličkou absolutní pravdou.
Ponecháme-li kouzla a metafory stranou, dvě navzájem se zrcadlící zrcadla vytvoří obvykle vakuum. V tomto smyslu jsou Pivovarovy Zprávy současníků skutečně didaktické jak má správné conclusio být. “Rusko je jako vysavač”, řekl nedávno Vladimír Putin. “Nasává do sebe další a další území.” A děje se to tak, že je zaplavuje legendami a lživými zprávami, které se podobají těm, která najdeme v Pivovarově albu.

Olga Serebryanaya

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)