Reportáže

Běžím zpěněnou tmou a jen velmi obtížně rozeznávám jemnosti okolních hmot a tvarů. Záchytné body se postupně vytratily pod zvyšujícím se pulsem přerývavého dechu. Cosi hledám, ale kontury toho, co jsem původně viděl a s čím se snažím znova střetnout, se rozpadly. Prodírám se křovím – tady to přece někde muselo být – marně v běhu měním směry, abych nakonec zjistil, že se točím v kruzích. Není to tady, v noci to tady prostě není, ani on už tady není. Nebo možná ano, což by bylo horší, může mě celou dobu pozorovat. On nebo ta dívka a její včely. Po nesčetném čase, totálně vyčerpaného, zastihne mě plný měsíc právě rozehrávající novou noční hru. Vzdávám to. Snažím se zorientovat, nevím, jen se snažím držet přímý směr a po další věčnosti se dostanu na jednu ze silnic vedoucích k centru Kasselu. Karlsaue Park nechávám za sebou, stejně tak vidinu toho psa, sen o cizím prostoru, který žije zahalený pod rouškou tmy, v naprostém nedostupnu mimo zraky denních návštěvníků Dokumenta.

Naddimenzovaný, lehce emotivně vyhrocený formát mého osobního zážitku s instalací Pierra Huygha pro Dokumenta 13 je předobrazem celé této výstavy. Moment, který si neváhám označit za iniciační – střetnutí s podivně vychrtlým psem s magentovou nohou uprostřed upraveného barokního parku kasselské Orangerie – redefinoval percepční predispozice pro jakýkoli můj další kontakt se současným uměním. Prve zcela iracionálně. Podobně jako samotné sledování psa postupně se zhušťujícím a chaotičtějším porostem jedovatých a halucinogenních rostlin, vedoucích do rumiště korunovaného včelím úlem na hlavě ležící dívky. Později s analytickou snahou o odhalení systému při procházení retrospektivní výstavy Pierra Huygha v Centre Pompidou v Paříži.
Veškeré reflektované současné umění vzniká na bázi kulturně sociálního transferu. Prolinkování uměleckého světa přes ranní kávu u Contemporary Art Daily, každodenní dávku newsletterů z e-fluxu a fyzické cestování napříč západním i východním kontextem kvůli efemernímu prožitku z výstav jako intencionální forma programové konzumace umění a jeho dalšího šíření. Na druhé straně více méně automatické a polovědomé vstřebávání náhodného výběru podnětů z různostranně rozptýleného aktuálního okolí. Autonomní umělecký počin, vytržený z celkové množiny linií propojujících umělecký svět, je prakticky nemožný, objeví-li se a vzbudí diskuzi, je nutné jej okamžitě orámovat rozšiřujícím se polem současného umění. Umělecký svět se v kruhových stazích vztahuje vůči sobě samému navzájem a tento postup pasuje za regulérní metodický formát geneze dalšího a dalšího umění. Reflexe a přisvojení ve své legitimitě zůstává však ve většině anonymní. Linie vedou sice přímo, ale nejsou popsané. Pierre Huyghe, myšlena tato výstava, je konkretizací jedné z takových jemných linek. Fascinace dílem umělce, subjektivizace jeho čtení, adaptované přisvojení do parametrů vlastního projevu, je zde přiznaným, jasně deklarovaným stanoviskem.

Jednotliví umělci vybraní pro tuto výstavu z rozlišných výchozích pozic a úhlů vnímání zařadili vjem z práce Pierra Huygha do své tvůrčí praxe, podobně jako já v roli kurátora. Vzhledem k tenkosti přediva propojujícího jednotlivé umělce navzájem, jako i s Huyghem samotným, nedochází k přehlídce svébytných prezentací vyhraněných tvůrčích identit. Naopak vzniká kolektivní dílo média výstavy, postupně generované vzájemnou diskuzí mezi umělci v průběhu příprav výstavy. Výsledný celek, stejně jako v případě práce Pierra Huygha, existuje coby soběstačný environment fluidních významů a vzájemných vyřčených i skrytých sdělení. Je možné jej vnímat jako seriózní komentář k aktuálnímu stavu umění, k vazbám napříč jeho světem, stále problematickému vztahu centra a periferie a množství dalších otázek. Současně se také jedná o rozehranou partii různě vzniklých náhod a ryze osobních gest.

Jan Kratochvil

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)