Nový feminismus: Dopisy

„Vzrostly jsme. Zaplnily jsme prázdnotu v sobě tím, že jsme ji vytvořily v někom jiném.“
Simone Weil, Gravity and Grace

Ženy, dopisy, jejich minulost a psaní mapují naši budoucnost. „Pro tebe, babičko,“ říká Jenna a konečky prstů sleduje povrch žhnoucí žluté koule. Pod dotyky prstů koule průhlední: uvnitř sedí stará žena v kuchyni a s námahou se snaží přečíst lupou seznam. Komentář na chvilku ustane a žena se slabým hlasem ptá Jenny: „Jak mně můžeš pomoct?“ Ten zlomek blízkosti mezi dívkami a jejich babičkami a nečekaný moment známé důvěrnosti je to, co se nás tak dotýká.

Dopisy byly psány u hrobu francouzské filosofky Simone Weilové v hrabství Kent s pocitem rozezlení a bezmoci, že je autorka tak vzdálena New Yorku, kde zrovna probíhaly demonstrace Occupy Wall Street. Série pěti videí, která se zabývají tématy blízkosti a vzdálenosti, jsou zaměřeny na nesrovnalosti mezi lidmi, kteří na nás mají největší vliv: naši otcové si myslí, že rozluštili Záhadu jménem Žena, babičky, které ztělesňují fyzický úpadek ženy, a ženy, jako je Simone Weilová, které obdivujeme, ale kterým, na rozdíl od mužů, nebylo dovoleno prostě být. V Dopisech se hroutí vztahy mezi obrazem a komentářem, hroutí se i příběh, ale obklopuje nás hlas zaměřující se na obsah – podbarven diskotékovým soundtrackem a hudbou Phila Collinse.

Eileen Myleenová, ve svém úvodu k epistolárnímu autobiografickému románu Chris Krausové I love Dick (Miluji Dicka), začíná tím, že vyjadřuje svoji nelibost nad tím, že se nechtěně identifikuje s ženskou protagonistkou románu Francois Truffauta Woman Next Door (Žena od vedle) – ženou, která nevyhnutelně spěje k tomu, aby si zničila život kvůli muži.
Ovšem toto jsou příběhy, které nás formují svou přitažlivostí a zároveň i odpudivostí. „Drž mě!“ šeptá s námi Jenna, když mluvíme. Nedovedeme odlišit vnější a vnitřní hlasy a nevíme, jak rozeznat hlas, který patří skutečně nám.

„Žena by měla hledat sebe sama mimo jiné i prostřednictvím obrazů sebe samé, uložených v historii a podmínkách plodů práce člověka, ne na základě práce muže a jeho genealogie,“ píše Luce Irigarayová v An Ethics of Sexual Difference (Etika sexuální odlišnosti).
Chris Krausová dělá úplný opak; píše stovky milostných dopisů, na něž nedostane odpověď, muži jménem Dick, se kterým se potká pouze jeden jediný večer spolu se svým tehdejším manželem, filosofem Sylvere Lotringerem. Dotyčný muž, kritik umění Dick Hebditch, písemně odpoví jednou – jejímu muži.

Je sporné, zda se Chris Krausové podaří uniknout hlavní postavě – nepolapitelnému muži odpovědnému za ženskou identitu, ale její zneuctění způsobuje transformaci genderové normy do protichůdné a znepokojivé dynamiky moci. Slovy Carla Dreyera vytváří „lest, aby se lest ubránila lsti“; ženské pokoření dovedené do extrému vyzbrojuje „ženskost“ a stává se z ní něco, jehož význam je vyprázdněn, převrácen a obnoven samotnou autorkou.

„Psát vám je ta nejhorší věc, kterou mohu udělat“, říká Jenna v Dopise Usama Bin Ladinovi (Letter to Osama Bin Laden), zatímco my se díváme na (naše) nohy v  džínách, otírající se o sebe – záběr kamery je z pohledu očí, nezaostřený, rozpixelovaný. Hlas přerušuje kresebný záznam, který se začne podobat kůži, připomíná palce Hannah Wilkeové, které opatrně vymačkávají plastiky ze žvýkaček na její nahou horní část těla, aby odvedly pozornost od bradavek – stávají se cílem, dírami po kulkách nebo štíty.
Na rozdíl od Chris Krausové, Jenna převádí svou fantazii na převrácené role. Za mikrofonem se její hlas stává Jiným, hlasem Nepřítele státu. Animované newyorské mrakodrapy Dvojčata se spolu točí dokola jako pár, geopolitické strategie a heteronormativní důvěrnost jsou představeny jako složitá spleť.

Julia Heywardová ve své rituální performanci Shake Daddy Shake, která byla součástí Tří večerů na otáčivém jevišti (Three Evenings on a Revolving Stage) v newyorském Judson Memorial Church v roce 1976, hovořila ospale, pomalu, s přehnaně jižanským přízvukem o svém otci. Její hlas propůjčoval osobnosti hypnotismus, který působil, že se v ní skoro zabydlel. Jenna se stáhne z jeviště a nechá obrazy vstupovat do jejího hlasu a naopak hlas se přeměňuje v pohyblivý obraz – obnovuje její fyzickou přítomnost. Ačkoliv umělkyni v celé sérii několikrát zahlédneme, je to především její hlas, který ji ztělesňuje a je nositelem její přítomnosti. Identita je zde zaměnitelná skrze osvojování si jiné osobnosti i skrze techniku.

Tato proměnlivost spočívá ve spojení. V promluvě jejího otce, freudovského psychoanalytika, který „mluví, mluví, mluví a mluví“ o století sebe, dešifrujeme vymyšlený polytonální rozhovor o mezigeneračních sporech, ideologii, americké moci, patriarchálním řádu a otcovské lásce. Z tohoto spojení vychází polyfonní hlas, který má Jenna nakonec v podstatě pod kontrolou. „Nechci mlčet“ opakují společně jako disharmonické duo. Přítomnost Jenny Bliss se znovu znásobuje a tím zesiluje zatemnění plátna, kamera a proměnlivá identita předstírají, že něčemu napomáhají.

Hana Janečková

01 Dear Dad the Analyst

02 To you, Grandma

03 A Letter to Osama Bin Laden

04 Dopisy

Dopisy (2013) vznikly z pocitu vzteku a bezmoci, že je autorka tak daleko od New Yorku, kde byly zrovna v plném proudu demonstrace Occupy Wall Street. Autorka je psala po návštěvě hrobu francouzské filosofky Simone Weilové v hrabství Kent.

V sérii pěti videí, které se zabývají tématy blízkosti a vzdálenosti, zprostředkovává Jenna Bliss své zkušenosti s lidmi, kteří nás nejvíce ovlivňují. Dopisy jsou adresovány otcům, kteří si myslí, že rozluštili Záhadu jménem Žena, babičkám, které ztělesňují fyzický úpadek ženy a ženám, jako je Weilová, které obdivujeme, ale kterým, na rozdíl od mužů, nebylo dovoleno prostě být.

Artyčok TV představuje tři práce ze série pěti videí, zbývající dvě se nazývají „Dear Carlos the Jackal“ (Milý Carlosi Šakale) a „To CK“ (Věnováno CK) inspirované americkou spisovatelkou Chris Krausovou.

05 Jenna Bliss - biografie

slider image

Now Is Night (2014) blackout.lt

Jenna Bliss ukončila studium na Slade School of Art v Londýně v roce 2013, v současné době žije a pracuje v New Yorku jako filmová režisérka a performerka. Nedávno odjela na turné Scrimpy Summer Farm Tour, poněvadž ji vyzvali Elise Duryee-Browner a Damon Sfetsios, aby vystupovala na několika farmách v regionu Upstate New York.

 

S jedním z dalších probíhajících projektů s kurátorem Alex Davisonem se lze seznámit na webových stránkách: www.blackout.lt včetně promítání a performancí z Vilniusu a New Yorku. V blízké budoucnosti bude Jenna Bliss vystavovat na skupinové výstavě v W139 v Amsterdamu v březnu 2015 a v dubnu 2015 se představí se svou performancí v South London Gallery.

06 Nový feminismus - V hlavě otáčím obrazy svého hlasu

„Nový feminismus – V hlavě otáčím obrazy svého hlasu“ je pravidelná kritická reflexe na právě probíhající čtvrtou vlnu feminismu z pohledu nové umělecké generace, kterou pro Artyčok TV připravila Hana Janečková. Prezentace feministického experimentálního filmu a videa je doprovázena původním textem od teoretiků, kurátorů a kritiků sledujících vliv feminismu a nových médií na současnou kulturu.

Co se stalo za poslední dobu s Vaším tělem? Jste pyšní, že jste žena či muž? Můžete být feministou/feministkou, když Váš avatar rád nosí růžovou? Myslíte, že gender je kapitalistický pojem, anebo myslíte, že existoval také ve východní Evropě  před rokem 1989?

07 Autoři výstavy

Autor projektu / kurátor: Hana Janečková
Autor textů: Hana Janečková
Koncept on-line výstavy: Hana Janečková a Lenka Střeláková
Realizace: Lenka Střeláková a Janek Rous
Překlad do češtiny: Zuzana Rousová
Publikováno: 26. 11. 2014