Profily

Tento text je podpůrným textem k sérii autistických medailónů umělecké televize čok. Tentokrát o Janu Turnerovi. Pokusil jsem se aby byl můj text stejně bezcílný jako záměr autorů audiovizuálních materiálů. Nebude mít konec ani začátek a myšlenky v něm poskládám tak, abyste si to museli přečíst nejmíň třikrát a pak stejně zjistili, že jsem chtěl říct jen to co jsem řekl. Film je skvělý. Když jsem si ho pouštěl nahlas za zdí, tak za mnou ti pracující z druhé strany chodili s údivem, na co prý to koukám a co že to tam ten pán povídá. Když jsem si pouštěl cokoli jiného tak pracovali beze smyslu dál.

Jan Turner je členem sboru Maxisterstva kultury selhavšího státu na ose zla, melouchářem, hudebníkem, umělcem současnosti a kamarádí se se Slávou Sobotovičovou. Tahle informace je pro film velmi důležitá. Oba se totiž dohodli, že budou ve svých medailonech vystupovat tak, aby se divák domníval, že vlastně umění nerozumějí a museli si tak výmluvy o své tvorbě vymyslet na poslední chvíli. Snaží se vypadat jako nepraktická nemehla i ve vlastním hobby. Turner představuje svou baňkovou masážní praxi jako podlitinovou mučírnu a zahradnice Sobotovičová ryje záhon v zářivě bílé košili a značkových džínách poté, co ze svých plodin poznala na kameru jen ředkvičky. (Doporučuji shlédnout.) Je to hra ve které jsou dobří. Oba vědí co dělají a své opravdové záměry spolu tajně řeší po putykách.

Jan Turner jako jediný z českých konceptuálních umělců pochopil jak vytvářet díla současného umění. Je nutné je dělat hůř a nikoli se snažit vytvořit lepší dílo. Dílo musí být na první pohled odborníkovi i laikovi pro smích, ale tak aby z něj při odchodu z galerie mrazilo a začalo se vynořovat ve snech.
Pompa a náročnost už nefunguje. Fungovalo to nějakou dobu ale už to prostě nefunguje. Dnešní tvorba Irwinu, pozdní německá pozdmoderna, předsmrtný Nitsch a celá šňůra rudolfinských dekadencí, pokud máme zůstat doma, je dnes směšná, protože se nás snažila mrazit tuhnoucím bahnem rozkládajících se chrámových hloupostí.
A hlavně si uměním neničte život. Je spousta věcí, které musíte brát vážně a umění je tu pro radost a volnou chvíli. Musí těšit i autora. Zoufalý autor je především špatný autor. Jde jen o to, přesvědčit kurátora a galeristu, že ty věci, co jste našli na ulici nebo vzali svým dětem, do galerie skutečně patří. Pokud se to povede, je vyhráno, protože budou vždycky vypadat lépe než cokoli nad čím si Humhal lámal hlavu, David probíral měsíc se studenty, Kolíbal spotřeboval půl lesa a čtyři Díazovi asistenti leštili ve vakuu.

Vypadá to asi takhle:
JT: Mohli bysme tam dát třeba ještě todle
KG: To vypadá jako pytel na odpadky. A sou v tom naházený plastový kelímky.
JT: No
KG: A je to na odpadky? Mají do toho lidi házet odpadky?
JT: Ne. To nesměj.
KG: A co když do toho budou lidi házet kelímky od piva? Vypadá to úplně přesně jako pytel na odpadky ve kterým už jsou odpadky.
JT: No to se občas stává ale neměli by.
KG: No tak to musíme dát tak aby to tam neházeli. Na podstavec?
JT: Jo to je dobrej nápad. Velkej podstavec.

Srovnejme například náročnou Kotíkovu technicky náročnou a impozantní audioinstalaci Hail to the Chief sestavenou z tří zesilovačů a devíti reproduktorů „hornů“ Marshall a na ně třpytivě vyvedeným znakem amerického prezidenta s Turnerovým němým tyrkysovým noname combem, také vlastně zesilovačem, a na něm položenou špatně otesanou dřevěnou hroudou, lebkou původně zhotovenou pro děti na pirátské hraní. Inteligentně krásné vedle přihlouple ošklivého. A přece se vynaložená energie v Kotíkově instalaci nezúročila. Dnes je z ní jen ukázka dobrého politického aktivismu a Turnerova hromádka je prostě hezčí. Není to aktivismus. Je to umění.

Klacek kývající se mezi kmeny lesa je výzvou filmovým tvůrcům. Brzo se objeví v Twin Peaks a špinavých hororech odehrávajících se v přírodě. Ale i tak to není nic pro bohaté pány s keramickou kočkou na terase. V lese si s ním může kývat Dalík, šéf všech lubrikovaných lobbistů, nebo Badalec, vedoucí všech bezdomovců i lidí na suchu. Ale je to geniální. Přišel s tím Turner a nikdo mu to neodpáře. Keramický kočky jsou všude.

Jan Turner je, spolu s Alešem Havlíčkem, také autorem Hnědé knihy, která je zakázaná a i pod pultem se dá sehnat jen v hnědém igelitu, aby z ní hnus neprosakoval, takže často naletíte a je tam Saudek. Turnerova kamarádka Sobotovičová propaguje knihu slovenskými slovy: „Máločo môže byť debilnejšie než Hnědka, čož je výkon, ale samozrejme by to nestačilo. Dôležité je, že v záplave hnisu a zvratkov, keď už vzdáte odpor, tak sa dobre pobavíte a – mne napríklad pomáha proti šokom mierny záklon – možno z toho vytrieskate ešte trochu viac“. Úryvek pro odhalení přikládám, protože se to nedá sehnat „Halík si čte korán: „to sou samí kundoviny, to psal snad Upík s Jandákovim čurákem.“ povídá. najednou se mu zjeví aláh a řekne „ty nevěřící tomáši, čti si ve sví vyblitý bibli těch teplej apoštolů a na mího mohamedíka upíka se vyser, ty křižácká píčo“ a zmizí. to se stalo 11. září napsal si Tomík.
Našli tachecí, cikrt a muf boha. muf hned, že mu ukáže čuráka. cikrt se ho pokouší zastavit, ale už je pozdě. muf stojí před bohem v celý parádě a čurák mu trčí jako jedle. Ty malej prasáku, tak se mi to líbí, řiká bůh. A teď si hoň. A ty cikrte ukaž prdel, ať se do ní juknu. A já? ptá se tachecí? Ty ještě počkej ty kurvo, praví bůh-stvořitel.
Staví si cikrt raketu z hnoje a chce letět z vatykánu do afriky. Nejdřív musí ale uhodnout, kolik píč má pius druhý. Tipne si dvě. Správně řekne pius, leť si. Cikrt letí, letí, a potká v nebi halíkův nočník. Čau Cikrte, huláká nočník na celý nebe, a vyklopí mu čufty rovnou na měřič rychlosti. Teď letíš rychle jak hovno, směje se. Seš vtipnej jak nevimco, řiká Cikrt.
Cikrt stěhuje Bartošový skříň, ale přivřel si koule do dveří. jenže tam je zavřenej Artík a začne ho hulit. „to se nedivim jirko že ty skříně chceš. sou supr.“ řiká Cikrt Pomejemu kterej zrovna leze do další skříně a čeká, až jí začne Cikrt stěhovat.”
ale dá se to koupit, je tady http://www.divus.cc/cs/eshop/product/proza/1618/jan-turner-ales-havlicek-the-brown-book.html

Ivan Mečl

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)