NOZ

NOZ: Sráč Sam a Galerie Sam83

Sráč Sam se svými blízkými a přáteli společně provozují Galerii Sam83 v České Bříze. Galerie byla otevřena v roce 2006 jako jeden z projektů Vize pro novou kulturu a její místo (1989), kterou Sam koncipovala a současně začala naplňovat. Rozsah podprojektů Vize je obrovský a není lehké se v něm zorientovat. Kolem Sama a Galerie Sam83 vznikl a funguje prostor pro kritické a otevřené myšlení, který pokrývá množství aktivit. Jak tento prostor vznikal, co dnes znamená a co jej vyplňuje, zjišťuji v prvním dílu NOZ.

„Vize pro novou kulturu a její místo je otevřeným a komplexním systémem principů, který v sobě obsahuje dočasná i dlouhodobá řešení otázek vzniklých v transformačním období. Prostředkem k naplňování hypotéz „vize“ je vytváření živého modelu, který ji potvrzuje a díky přirozenému automatickému převodu informací zůstává životaschopný. Tento model byl vytvářen v přímých reakcích na místo, politické uspořádání a potažmo společenské vztahy po dobu dvaceti let s předpokladem dalšího pokračování. […] Základní ideou je vytvoření vhodných sociokulturních podmínek pro automatický, přirozený převod informací a tím zajistit trvale kompaktní rozvoj sociální kultury bez umělých rámců.“ (Sráč Sam, 1989)

 

Barbora Ševčíková

01 Já jsem Sam

Když byste měla vybrat jedno zástupné video pro Artyčok, které by to bylo?
No, tak to teď vůbec nevím. Máme v archivu více než 600 hodin videa. Asi něco hodně kompresního.

02 Z rozhovoru se Sráčem Samem

slider image

4 Okna, Sráč Sam: Trochu mi to nevyšlo, Klatovy 2010

Co bylo impulzem k formulování Vize pro novou kulturu a její místo?

Byla to reakce na tehdejší situaci. Bylo mi devatenáct a měla jsem dvouleté dítě, bylo to před revolucí a nezávislou kulturu socialistický systém nepřipouštěl. Myslela jsem si, že budu muset zůstat v továrně na šití košil navždy. Snažila jsem se najít nějaké východisko. Potom byla revoluce a vše se posunulo.

Změnilo se to nějak? A co si pod tím vůbec mám představit?

Na začátku to byl více punk, dělali jsme bytové výstavy a bylo nám to jedno, nepotřebovali jsme žádnou galerii. Když se někomu nelíbilo, co děláme, tak přišel a řekl nám, ať vypadneme. Po 89 bylo důležitý sehnat místo, kde budeme moci svoje aktivity provozovat. Nedovedla jsem si přesně představit, jak vše bude fungovat. Když jste totiž v devadesátém roce kamkoliv přišla, pořád tam ještě seděli ti samí lidé a chtěli po mně nějaké vize do budoucnosti a takový věci, takže celá situace byla podle mě dost zmatená. Doufala jsem, že vše budeme moci dělat otevřeně a starost o spravedlivé financování převezme stát. Ale grantová politika a vůbec hospodaření, co se tu nastavilo, se ukázalo být úplně stejně nedostupné, jako fungování v minulém režimu.

A tak jsme si řekli, že se dál budeme držet plánu „sociální ekonomiky“. Šlo nám o to, vydělat si sami peníze, chovat se ekonomicky, ekologicky a sociálně a tím zajistit udržitelnost Vize. Takže podle mě se nezměnilo vůbec nic.

Takže nefungujete vůbec z grantů?

Ne, zatím vůbec. Asi každý, kdo se je pokoušel čerpat, ví, jak úmorná a složitá práce to je. Navíc, že vám dají alespoň část peněz, co potřebujete, není vůbec samozřejmý. Zdálo se mi, že když takto svou činnost postavíme, tak ve chvíli, kdy peníze nedostaneme, skončíme. To se mi nezdálo tenkrát dvakrát rozumný a ani teď se mi to rozumný nezdá. Každý se stále ptá na financování, ale málokdo chce slyšet, že musíš především pořádně pracovat. Důležitá jsou pro mě kamarádství a spolupráce. Jako v Pižmu, tak i na zemi.

A jak tedy fungujete?

Jednoduše: dáváme peníze, které vyděláme, tam, kde nám to přijde důležité. Nehrajeme si na selektivní, výběrové, ale přirozeně se pohybujeme.

Jak je možné, že své aktivity neustále rozšiřujete?

Rozšiřujeme je, protože když se chováte nějakým způsobem, tak kolem sebe vytváříte prostředí nejenom své rodiny, ale i svých přátel a celé umělecké komunity.

Když si chce jiná organizace postavit dům pro své rezidenty, tak ty ženský nepůjdou a nepostaví ho, kdežto tady je to tak, že já a můj muž jdeme a fyzicky ho postavíme. To není nějaký proletářství. Pro nás je vždycky důležitý, s jakou myšlenkou realizujeme tu kterou věc. Jakým způsobem. Jako podstatné vnímám rozpouštění obav z direktivních zavedených systémů.

Ten přístup se tedy neproměnil od té doby, co jste začínali? Nebo jak o tom přemýšlíte?

Asi to nejsem schopná posoudit.
Nemám ráda, když mi zákon řekne, že když nesplním požadavek, nevyplním tabulku, mám mít neustálý strach, že mě potrestají.

Já si myslím, že je potřeba lidem důvěřovat, výhružný tón se mi výrazně nelíbí. Vůbec si myslím, že pokud je systém postavený na mocenských pravidlech, tak je jednoznačně špatně. Asi jsem chtěla ukázat, že celá umělecká scéna je o dost přátelštější, než se zdá. Nepopírám, že je za tím vším spousta práce, ale jde to. Třeba rezidence vznikly tak, že se mi podařilo vyměnit hifi věž, co jsme dostali jako svatební dar, za chatu, kde jsme dělali taková letní sympozia. Tam vše začalo, teď ji poskytujeme vždy nějakému umělci k užívání.

Proč toto všechno a ještě spoustu sociálních projektů děláte?

Pokulhává tady sociální chování státu i jednotlivce. Všimnout si někoho mimo sebe a za tohle povšimnutí přijmout odpovědnost. Na medializované utrpení reagujeme dobře, ale já mám na mysli více každodennosti.

03 Sráč Sam: „Teď už to chce jen přijet na vernisáž a kontinuálně to s námi žít …“

slider image 01 | 11

(zleva) Małgorzata Łojko (PL), Magdalena Gromadzka (PL) / rezidenční pobyt AiC Ondřejovice 2011

slider image 02 | 11

Koncert SCHWARZPRIOR, galerie Sam83, Česká Bříza 2013

slider image 03 | 11

(zleva) Edgar, Sráč Sam, zahájení výstavy EDGAR: Ahoj kocourku, můžu se tě na něco zeptat?, galerie Sam83, Česká Bříza 2013

slider image 04 | 11

Galerie Sam83, Česká Bříza 2013

slider image 05 | 11

Pohled do výstavy Kluci a holky, co jim to nevadí, galerie Sam83, Česká Bříza 2010

slider image 06 | 11

Koncert Mon insomnie, galerie Sam83, Česká Bříza

slider image 07 | 11

Dětský domov Kašperské Hory na víkendu v České Bříze, 2009

slider image 08 | 11

(zleva) Tomáš Pinkas, David Pinkas, Jiří Surůvka, Małgorzata Łojko (PL) / rezidenční pobyt AiC Ondřejovice 2011

slider image 09 | 11

Pohled do výstavy Jiří Valoch: GA, galerie Sam83, Česká Bříza 2011

slider image 10 | 11

(zleva) Valentina Lacinio a Valentina Furian / rezidenční pobyt AiC heARTbreaker, instalace na návsi v kapliče, Česká Bříza 2014

slider image 11 | 11

(zleva) Jiří Valoch, Jiří Surůvka, Václav Sika, Milan Kozelka, Sráč Sam / rezidenční pobyt AiC Ondřejovice 2011

04 NOZ: Nejenom okrajové zábavy

„Nejenom okrajové zábavy“ (NOZ) představují situaci a postavení různých kulturních organizací. Vedle velkých institucí, kterým se Artyčok intenzivně kriticky věnuje, se pozornost přesouvá na místa, která spojuje rozdílnost jejich fungování, aktivit a financování. NOZ zkoumají role institucí v současnosti, přítomné anebo právě zas chybějící vize a důvody k fungování. Hledají změny nebo naopak stagnaci a důvody, které k ní vedou; stigmatizaci minulostí, stejně jako navazování na tradice a historii.

 

Autorský projekt Barbory Ševčíkové přiblíží například soukromé muzeum rádií, přehlídku grafického designu anebo nezávislou galerii. Nastíní situaci, v níž se nacházejí, způsoby jejich financování, stejně jako přístupy, jak lze o řízení organizace spjaté s kulturou přemýšlet. Vlastní výběr videí a fotografií je ponechán na jednotlivých oslovených a jejich zvážení, jak chtějí to, co dělají, představit.

05 Autoři výstavy

Autor projektu / kurátor: Barbora Ševčíková
Autor textů: Barbora Ševčíková
Koncept on-line prezentace, redakce textů a realizace: Lenka Střeláková
Překlad do angličtiny: Palo Fabuš
Publikováno: 25. 2. 2015