Reportáže

Krištofe, tvoje aktuální výstava v Nevan Contempo je nazvaná podle sochy Oh, no!, kterou jsi vytvořil v roce 2012 po monografické výstavě v   Městské knihovně. Proč sis pro výstavu vybral právě název tohoto díla?
Tenhle název je totiž takový emblematický a lakonický, že?

Oh, yes.
Ta socha byla úlevou ve smyslu rychlého docílení formy, oproti jiným složitým věcem to byla vlastně taková úlevná materializace.

Výstava Oh, no! je vlastně průřezová, jsou tu méně známé věci z   posledních let, ale zásadním momentem je úplně nová věž z knih. Na jednu stranu navazuje na linii postav poskládané z   různých materiálů, například sochy z lamp nebo postavy z brambor, ale v mnohém je u tebe využití knih úplně nové. Je zajímavé, že forma se odklání od postavy a jde spíše ke struktuře architektury. Podobně jako například Homegrown postavený z   plechovek odkazuje ke konzumerismu, v tomto případě kulturnímu a informačnímu. Zalitím knih do betonu je ale vlastně informace v knihách obsažená popřena, tím jsme zase u materiálu ve všech jeho možných rovinách významu.
Ty knihy jsou vlastně koncentrátem jakéhosi mentálního úsilí, kniha je výsledkem úpěnlivosti, když ji bereš do ruky, je v   ní čas autora a práce na její grafické úpravě. Zároveň si ale uvědomuji, že kniha zažívá soumrak a devalvaci. Antikvariáty o ně vůbec nestojí, řeknou, že Hlavu 22 mají v   patnácti exemplářích. Takže knihy se vozí do sběrných surovin a recyklují se na obaly na vajíčka. Bylo mi to až líto, tak jsem se rozhodl pro jakousi formu zmaru. Knihy jsou těžké, beton je těžký. Literární skvosty jako Boccaccio nebo Čapek jsou uzavřené betonem do jakýchsi mohyl, které už si nikdo nepřečte. Velkou roli hrají ale fragmenty názvů, které dohromady dávají jedno sousloví. Názvy knih jsou vlastně jakési synopse, které jsou spíše výkřiky. Někdy jde o známé tituly, jindy méně.

Na tvých věcech si vážím toho, jak přemýšlíš o materiálu ve smyslu jeho původu, symbolické hodnotě i jeho kulturních, ekonomických a politických implikacích. Jako jsi uvažoval o olovu v souvislosti s Plumbařem, o ropě nebo o matérii světla v souvislosti s širokým okruhem tvých světelných soch a lamp. I v tvojí práci s knihami je vidět, jak se použitý materiál má adekvátně k výsledně formě.
Mně se vždycky matérie sama odkryje v procesu vzniku díla. A docházím také k jednoduchým výsledkům, například není divu, že knihy jsou těžké.

Pro mě a pro české publikum, je nové také Odcházení, sníh jsi také použil na své velké výstavě v Baselu a předtím v Berlíně. Není to první věc stojící na mimetickém principu, od soch Spáčů, ďábla (Bad News, 2011) a jiných naturalistických děl pracujících s iluzí. Jak jsi k této formě městského sněhu dospěl?
Přitahovala mě ošklivost toho „přírodního“ materiálu, kterým jsem se léta brodil. Tání, koloběh vody a ta špína. Než jsem se odhodlala to udělat tak uběhlo „x“ let. Jinak jsem rád, když opouštím své antropomorfní rutiny v různých formách postav a ten sníh je jedním z případů.

Kde se tu vzala Yamaha? A co dělá v sousedství těch rukodělných, znepokojivě vyprázdněných tváří (Sorry I´m Deleting My Feeling Now; How to Save Energy for the Next Future) a závěsného objektu Lost Idea in My Mind?
Já nevím, jak tyhle věci vlastně prezentovat, protože jsou takové modernisticko-anachronické. Pakliže nemám možnost je prezentovat jako velkolepý kaleidoskop, kde bylo závěsných děl dohromady 32 a vzájemně mezi sebou komunikovaly, profánní design Yamahy je jakýmsi otevřeným gestem, garážovou manifestací a přiznáním showroomu.

Výstava je co do počtu děl relativně malá, ale má silnou atmosféru, je tu navíc opadané hruškové listí, které rozmetávají větráky. Nebyla by to tvoje výstava, kdyby zde nehlučel nějaký elektrický přístroj. Byl nějak rozhodující pro podobu výstavy kontext nové galerie Mikuláše Nevana?
Já jsem věděl, že to tu bude příjemné a potěšilo mne, že na mapě Prahy je další současná galerie, ale nakonec toto místo předčilo moje očekávání. Nemyslím, že to ovlivnilo nějak výběr děl, kromě toho, že jsou tu neokoukané práce, které nebyly zatím moc vystaveny. Důležitá je určitě podzimní melancholie, proč ne sochy v listí?

S  Krištofem Kinterou v Nevan Contempo rozmlouvala 4.11. Mariana Serranová

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)