Reportáže

Paranoidní poznámky k výstavě Richarda Wiesnera

1.
Jak je tedy s těmi mobily? Vědci se nemohou dohodnout. Tihle publikují studie, že by frekvence užívané k přenosu telefonního signálu mohly mít závažné dopady na lidské zdraví, jenže tamti nás chlácholí, že se není čeho bát a že rakovinu nedostaneme. Jenže jestli se nehodnou včas, je dost dobře možné, že už to nebude komu sdělit. Vždyť i v té zatracené Severní Korei je mezi obyvateli milión mobilů.

2.
Jádrem výstavy Richard Wiesnera v Galerii Ferdinanda Baumanna je instalace z betonových bloků. Do jejich útrob jsou zalita funkční a naladěná rádia. Zvukový aparát přenáší koktejl jejich vysílání z proskleného a uzavřeného výstavního prostoru ven do pasáže. V pasáži zvuk vytváří emocionálně neznepokojivé akustické prostředí.

3.
Výstava Radiace otevírá otázky o neviditelném světě a o hrozbách, které z neviditelné části světa máme. Slovo „radiace“ máme běžně spojené s hrozbou onemocnění a smrti. Starší generace při jeho vyslovení nejspíš pořád zaslechne hřmění jaderných hřibů likvidujících organické osrstění planety. Richard Wiesner se narodil v roce 1976, zažil „mírově ozbrojenou“ rétoriku pozdní fáze studené války, takže vlastně patří k té starší generaci. Ta mladší si vzpomene spíš na Fukušimu. Ambivalencí obsaženou ve Wiesnerově využívání slova „radiace“ (nejen v názvu výstavy, ale také jako text v jedné výstavní vitríně GFB), je ale skutečnost, že technicky vzato označuje všechny druhy záření, včetně elektromagnetického vlnění využívaných rozhlasem. Podobně jako nápisy v ostatních vitrínách tak jde o jmenování „komponent“ centrální instalace z betonu a radiových přijímačů, v tomto případě o pojmenování neviditelné, avšak slyšitelné položky.

4.
Wiesner se soustředí na prasklinu, která vzniká mezi evidencí formálních aspektů vystavených děl, emotivním působením rušivého hluku a asociativním nábojem slova.

5.
Sdělovací prostředky čas od času informují o tom, že v západním světě narůstá zájem o výstavbu bunkrů jako případných úkrytů před katastrofou. Betonové bloky z Wiesnerovy instalace nedokonale odstiňují příjem elektromagnetického vlnění rozhlasového vysílání a také slyšitelnost akustického vlnění. Wiesner ale zvuk amplifikuje a zamořuje jím prostředí pasáže.

6.
Ve Wiesnerově tvorbě můžeme vysledovat linii kriticky angažovaných intervencí. Národní galerii před čtyřmi roky natřel oprýskaný nápis na Veletržním paláci jako pomocné gesto instituci v ideovém a provozním rozkladu.* Loni zas postavil ke zdi židovského hřbitova na Starém Městě plošinu, ze které bylo možné nahlížet do jeho areálu z „jiného úhlu“ (Úhel pohledu, 2013). Nadšení turisté s fotoaparáty přitom vůbec nemuseli pochopit, že jednou z vrstev Wiesnerova jednorázového gesta je kritický komentář ke komercionalizaci hřbitova. Tyto dva příklady nám snad správně ukazují, že konkrétnost artikulace kritického programu se ve Wiesnerových dílech výrazně liší. Radiaci nelze chápat jako dílo vyvolávající znepokojení nad konkrétním problémem. Operuje s obecnou rovinou vyvoláním emočního vyrušení, neurotických reakcí a lehké paranoii, což Wiesner jako umělec vnímá jako charakteristické rysy dnešního života.

7.
V tomto směru snad smíme připomenout Wiesnerovo dlouholeté pracovní partnerství s Krištofem Kinterou, jehož využívání intenzivních, rušivých audiovizuálních prostředků je blízkou paralelou k tomu, jak je tentokrát využil Richard Wiesner.

Jiří Ptáček

Poznámka:

* Performanci NG (2010) lze řadit k dobové tendenci takzvaných „pozitivních gest ve veřejném prostoru“, pro níž bylo typické využití strategie pomoci k vyjádření kritických postojů ke vybraným reáliím či spekulací nad rolí současného umělce.

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)