Filozofie pravd

Dílo Alaina Badioua představuje zásadní polemiku se stavem současné filosofie. Badiou připouští, že na světě neexistují jen těla a jazyky, ale i pravdy. Dle Badioua jsou tyto pravdy věčné a universální, objevují se však lokálně ve chvíli, kdy událost převrátí určitou situaci vzhůru nohama. Badioův důkaz existence pravd je významným obratem současné filosofie, který pomáhá myšlení, aby se vymanilo ze slepé uličky postmoderny, konečnosti a „demokratického materialismu“. Hloubka a záběr Badiouva myšlení (které sahá od matematické ontologie, teorie množin až po Lacanovu psychoanalýzu a současnou logiku) tvoří jeden z nejvýznamnějších filosofických projektů naší doby.

Konference „Filosofie pravd“ se zabývá myšlením Alaina Badioua a jeho možným přínosem pro střední Evropu. Zahrnuje vztahy mezi jeho filosofií a jinými obory, jako jsou estetika, politika či architektura.

Videozáznamy z konference budeme postupně doplňovat.

http://www.badiou.cz/

01 Alain Badiou: Střední Evropa v současné kapitalistické globalizaci

Alain Badiou je francouzský filosof, dramatik a romanopisec (narozen v roce 1937 v Maroku). Je emeritním profesorem na École normale supérieure v Paříži známým mimo jiné i díky své politické angažovanosti. Je autorem Bytí a události a Logik světů. Ve svém myšlení dokazuje, že pravdy existují, a nastiňuje čtyři pravdivostní procedury: lásku, politiku, umění a vědu. Badiou se inspiruje současnou matematikou, zejména teorií množin, a popisuje vesmír složený z mnohostí, v němž jednička neexistuje. Matematika je pro něj diskursem popisujícím tyto mnohosti neboli bytí.
Jeho myšlení je zakořeněno v materialistické dialektice a jeho hlavní kategorie jsou: subjekt, událost, pravdy, množina.

02 Jelica Šumič Riha: Filosofie jako vzdělání podle pravd

Hlavním cílem této přednášky je zkoumání možnosti filosofie v dnešním světě. Adorno a Foucault na tuto otázku nabídli dvě neslučitelné odpovědi. Dle Adorna může filosofie pouze kontemplovat svět z hlediska vykoupení, jelikož propásla chvíli své realizace. Dle Foucaulta je naopak úkolem filosofie vytržení “čehosi věčného” z přítomného okamžiku. Přestože se Alain Badiou a Giorgio Agamben snaží udržet rozdělující napětí mezi těmito protikladnými cestami, každý z nich navrhuje odlišné řešení otázky po současnosti filosofie. Navzdory blízkosti těchto dvou filosofů, jejich řešení jsou na naprosto odlišném vztahu k času. Oba se sice snaží přeformulovat vztah mezi minulostí a současností, vytvořit trhliny v čase, která by oddělila čas a to, co je v čase více než čas samotný a vytvořila okamžiky „imanentní věčnosti“, oba dva zdůrazňují spíše subjektivní spíše než historický aspekt řešení současné bezvýchodné situace. Agamben ale přisuzuje veškerou sílu schopnou měnit skutečnost pouze suverénní moci, kterou chápe jako odpor, jen pokud je potencialitou, pasivitou či neúčinností. Badiouovo „vzdělání podle pravdy“ naopak nabízí jiné řešení, které nutí filozofii, aby nalezla východisko ze současné situace, aby nalezla cestu ven a tak se vyhnula bezmocnosti Agambenova řešení. Obrací-li se u Badiouova filosofie k minulosti, nesnaží se obnovit její nahodilost, snaží se spíše vytvořit novou přítomnost a poukázat při tom na to, co již zmizelo, tedy na událost. (Toto úsilí je zdánlivě paradoxní, jelikož jde o snahu vytvořit uvnitř současné, mondénní přítomnosti přítomnost novou.)

03 Rado Riha: Badiou, Kant a materialismus ideje

Výchozím bodem této přednášky je předpoklad, že Badiouova „filosofie pod podmínkou” se úspěšně vyhýbá pasti dialektiky mezi teorií a praxí, mezi objektivním a subjektivním právě díky tomu, že pracuje s Idejí. Ideje, již uvádí na scénu Badiouva filosofie, může být chápána jako znamení nástupu nového materialismu. Hlavní tezí této přednášky je, že Kantova novátorská doktrína idejí, alespoň potud, pokud zahajuje materialistický obrat Ideje, může být považována za jakýsi před-obraz tohoto nového materialismu. Podle Kantovy koncepce Ideje není ničím jiným, než fungováním myšlenky ovlivněné „věcí myšlení“ v daném světě. Autor usiluje o rozvedení „věci myšlení“ ve smyslu bodu reálna lacanovského pojetí. Z tohoto hlediska pak „věc myšlení“ jakožto bod reálna umožňuje, aby se myšlení etablovalo jako myšlení, a zároveň zůstalo i nadále mimo myšlení, nepodrobovalo se mu.

04 Giuseppe Bianco: Totalizovat, nakreslit mapu. » Opačná dráha « (1962 – 1982)

V této přednášce se pokusíme stručně popsat dráhu Alaina Badioua na počátku šedesátých let (Almagestes) a na začátku let osmdesátých (Teorie subjektu). Zaměříme se především na téma totality, které se v autorově díle ustavičně objevuje od jeho prvního románu přes Pojem modelu až po Teorii subjektu a Bytí a událost. Budování totality je nakreslením mapy, podle níž by bylo možné se orientovat. Právě to je i hlavní starostí Badioua, která se zjevuje v jeho metaforách a termínech pocházejích z astronomie a z navigace. Tato přednáška začíná debatou o totalitě, která se objevuje v době střetu mezi „fenomenologií“ a „strukturalismem“ (zde se jedná především o polemiku podnícenou vydáním Myšlení přírodních národů Clauda Léviho-Strausse) a končí střetem s Jeanem-Françoisem Lyotardem týkajícím se konce meta-diskursů. Přednáška se zabývá rovněž tématy, jakými jsou organizace, organismus, sociální tělo, struktura a množina a upomíná přitom na debaty mezi Badiouem a Canguilhemem, Hyppolitem, Sartrem a Cavaillèsem.

05 Oliver Feltham: Badiou a archi-divadlo akce

V Chvále divadlu Alain Badiou definuje divadlo: „pravé divadlo je ztělesněním ideje“, „uskutečněné divadlo je zpodobněním ideje“. Tato definice však není založena na opatrném filosofickém čtení hry či her, performance či performancí anebo snad na vymezení jistého „divadelního uspořádání“. Badiou sice zmiňuje konkrétní hry jako např. Corneillova Cida, Koltèsovu hru Na bavlněných polích a zmiňuje režie Antoina Viteze v divadle Chaillot, nikdy ale tato umělecká díla podrobně nezkoumá. Přitom však mnohdy dopodrobna rozebírá poesii (Mallarmého, Rimbauda, Pessoau, Celana) a v Logice světů zkoumá Rousseauovy či Gracquovy romány. Toto opomenutí divadla, tato disymetrie se zdá nápadná. Je samozřejmě možné ji vysvětlit životopisnými důvody: Badiou nerozebírá hry, protože je sám píše: Rozzlobený Ahmed, Tykve. Ona disymetrie inestetického zacházení s divadlem však může mít i jiné komplikovanější důvody. Možnou odpovědí je, že ztělesnění ideje, tělesná prezentace ideje je rovněž Badiouovým označením generické procedury pravdy v Logikách světů. V předmluvě této knihy mluví Badiou o existenci idejí a o jejich tělesné prezentaci. V Badiouvě ontologii je tělo „zjevením se pravdy“. Umožňuje myšlení pravd a manifestuje „viditelnost pravdy v existenci daného světa. A aby tato viditelnost byla možná, tělo musí být oddělené, vnitřně soudržné, mít jakousi umělou jednotu či jinými slovy organičnost.“ V jevovém světě je tak generická pravdivostní procedura oddělená, soudržná, uměle jednotná a organická. Nepřipomíná tato definice ale některé zásady klasické estetiky? Není snad ontologickým znakem opravdového uměleckého díla? Tato definice je značně vzdálená Bytí a události, kde se pravdivostní procedura jeví jako nekonečná, nerozeznatelná a nepředvídatelná sekvence lokálních zkoumání. V rovině aisthesis a jevového světa jsou tak divadlo a zjevení se pravdivostní procedury téměř neodlišitelné. Badiouva teorie podmínek, snad proto že se tímto případem málo zabývala, nedokázala odlišit divadlo od jiné pravdivostní procedury. Ale proč?

06 Jana Beránková: Čí jméno je architektura?

Čí jméno je dnes architektura? Jaké jsou její základní principy? Jak popsat vztah mezi architekturou a pravdivostní procedurou? Na tyto otázky se pokusíme odpovědět pomocí myšlenek Alaina Badioua. Pokusíme se načrtnout ontologii architektury a zohlednit přitom proměnlivé vztahy mezi architekturou a událostí ve dvacátém století. Přednáška nastíní vztahy mezi architekturou a jejím přebytkem, excesem, jinými slovy mezi architekturou „formální“ a „neformální“. Rovněž také zmíní nová uspořádání architektonického vědění, sekvence, během nichž „architektura“ zahrnuje to, co z ní bylo dříve vyloučeno. Naším cílem je překonat současný stav architektury, jít za novou architekturou, která by se opírala spíše o axiom nežli o aporii. Pokusíme se překonat konečnost architektonické formy a nastínit architekturu počtu jednoho. Poté zkusíme proklestit cestu architektuře, která by byla konzistentní ale přitom schopná ubytovat svůj přebytek a událostní sekvence, které se odehrávají mezi jejími zdmi. První náznak této architektury lze vytušit v průpovídce Karla Teigeho: „Nežijeme, abychom bydleli, bydlíme, abychom žili.“

07 Petra Ceferin: Konstrukce architektonického objektu

Výchozím bodem této přednášky je představa čtyř základních postojů ke způsobu, jakým v dnešní době vzniká a funguje architektura. Tyto postoje definuji takto:
1. architektura logiky trhu,
2. architektura příkazu tvořivosti,
3. architektura bezmocného odporu,
4. architektura reformní společenskosti.
Každý z těchto postojů poukazuje na neschopnost architektury najít své místo v daném světě a fungovat jako tvůrčí a intelektuální praxe. Na základě Badiouvy zásady „držet se reálného bodu“ a jeho konceptu materialismu se v druhé části přednášky pokusím nastínit možný pátý postoj. Tento postoj by mohl být založen na výstavbě architektonického předmětu jakožto předmětu obsahujícího vnitřní minimální rozdíl, který předmětu poskytuje zvláštní materiálnost a přítomnost odolávající pouhému časoprostorovému určení. V architektuře se takové bychom takovéto předměty mohli nazývat spoji.

08 Michael Hauser: Procedury re-formace a střední Evropa

Zaměřím se na dvě hnutí, která vznikla v prostoru střední Evropy: na husitství a pražské jaro 1968. Tvrdím, že tato hnutí se nevztahují k události náležející do dané situace (nejsou to konfigurace generické procedury spjaté s událostí, jež je částí tehdejší historické situace). Tato hnutí se zrodila jako generické procedury vztažené k událostem náležejícím do jiné historické situace. Husitství se vázalo k zakládající události křesťanství a oživovalo původní formu křesťanské komunity, ale v jiné situaci. Pražské jaro 1968 se pokusilo obnovit některé organizační formy, které vyvolala Říjnová revoluce 1917 (demokratizace strany, rady pracujících). Tato hnutí se snažila o opětovné nastolení organizačních forem, jež byly následkem zakládající události, ale které se zdeformovaly a staly se součástí stavu-státu. Návrat k zakládající události, který se děje v odlišné historické situaci, lze nazvat procedura re-formace. Není to jednoduše opakování pravdivostních procedur z minulosti, nýbrž je to vytvoření nové generické procedury, která do dané situace transponuje účinky události minulé. Vznikají pak odlišné organizační formy, než tomu bylo v původní situaci. Srov. prvokřesťanské komunity a husitský Tábor spojující prvokřesťanský ideál rovnosti a dobře organizované vojsko. V tomto směru střední Evropa není místem událostí, nýbrž se jeví jako místo re-formací. Pojem re-formace má obecnější význam. Může rozšířit Badiouovo pojetí ustavených organizací, jako je politická strana. Podle (pozdního) Badioua je strana spjata se stavem-státem a brání v rozvoji pravdivostních procedur. Pokud tu však jsou procedury re-formace, strana se může rozštěpit na složku vázanou ke stavu-státu a složku, která daný stav-stát narušuje. Ustavené organizace by pak nebyly pouze potvrzením daného řádu, nýbrž by jej mohly také měnit.

09 Petr Vopěnka: Pražská cesta teorie množin: od Bolzana k současnosti

Petr Vopěnka (narozen v roce 1935 v Praze) je český matematik a filosof. Je emeritním profesorem Karlovy univerzity v Praze a autorem mnoha knih o teorii množin, geometrii a barokní matematice. Vopěnkova přednáška představí základní koncepty teorie množin a ukáže, že jejich původ spadá až k myšlení Bernarda Bolzana.

10 Alain Badiou: Co je to pravda?

Alain Badiou je francouzský filosof, dramatik a  romanopisec (narozen v  roce 1937 v  Maroku). Je emeritním profesorem na École normale supérieure v Paříži známým mimo jiné i díky své politické angažovanosti. Je autorem Bytí a  události a  Logik světů. Ve svém myšlení dokazuje, že pravdy existují, a nastiňuje čtyři pravdivostní procedury: lásku, politiku, umění a vědu. Badiou se inspiruje současnou matematikou, zejména teorií množin, a popisuje vesmír složený z mnohostí, v němž jednička neexistuje. Matematika je pro něj diskursem popisujícím tyto mnohosti neboli bytí.
Jeho myšlení je zakořeněno v materialistické dialektice a jeho hlavní kategorie jsou: subjekt, událost, pravdy, množina.

11 Tomáš Pivoda: Může se filozofie proměnit v umění a umění ve filozofii? Inestetika "Ister"

Ve svém pojetí „inestetiky“ (vztahu filozofie k umění) klade Alain Badiou důraz na nezávislost a samostatnost umění jakožto tvůrce či původce pravd. Úkolem filozofie není reflektovat umění jako svůj předmět, nýbrž spíše nechat vyvstat (umělecké) pravdy jako takové, pomáhat objasňovat okolnosti a možnosti jejich vzniku, promýšlet události, jež dané pravdy „nesou“, a vzájemně je propojovat a určovat jejich hodnotu. To platí i pro specifický umělecký obor, který Badiou nazývá „filozofickým experimentem“ – film. Cílem tohoto příspěvku je prozkoumat Badiouvu inestetiku (konkrétně vztah filozofie k filmu) na příkladu snímku, inspirovaného kurzem přednášek, které v roce 1942 přednesl Martin Heidegger o oslavné básni Friedricha Hölderlina „Der Ister“ o druhé nejdelší evropské řece Dunaji (film „The Ister“ natočili v roce 2004 David Barison a Daniel Ross). Vzhledem k tomu, že byl film koncipován jako pandán Heideggerových přednášek, zabývá se mnoha „filozofickými“ tématy jako jsou čas, prostor, technologie, válka, politika, Holocaust, národní socialismus a obecně dějinami východní Evropy a obsahuje rovněž rozhovory s několika filozofy a umělci (Bernard Stiegler, Jean-Luc Nancy, Philippe Lacoue-Labarthe, Hans-Jürgen Syberberg). Některými kritiky je označován spíše za filozofické než za filmové či umělecké dílo. Pomocí tohoto „filozofického dokumentu“ prozkoumáme Badiouovu definici kinematografie a podrobně se zaměříme na jeho pojetí vztahu filozofie a filmu, poezie a obecně umění, přičemž v pozadím těchto úvah nám bude pokus o hypotetické zpochybnění jeho známé teze, že „filozofie nevytváří pravdy.“

12 Rob Jackson: Alain Badiou a Gyorgy Lukács: subjektivita a filosofie

Tato přednáška zkoumá téma politické subjektivity v díle Alaina Badioua. Aby bylo možné zhodnotit jak novost i meze Badiouvy filosofie, srovnáme jeho dílo s koncepcí subjektivity rozvinutou György Lukácsem, myslitelem stojícím mezi „západním marxismem“ a historií komunismu ve střední Evropě. Lukács se snažil znovuobjevit marxismus jako filosofii praxe, a tudíž jeho dílo může být jakousi „čočkou“ skrze niž by bylo možné sledovat současný Badiouův projekt. Přednáška se pokusí objasnit ústřední Badiouvo téma subjektivity a jeho vztah ke klíčovým pracím kritické teorie.
Zaměří se také na Badiouvo vypracovávání filosofických struktur výjimečného. Prozkoumá návaznost Badiouvy koncepce změny jakožto prolomení běžné rutiny materiální existence na Lukácsovo odmítnutí konvenčních představ o pokroku. Přednáška zastává myšlenku, že pre-figurativní chvíle Badiouvy formulace Události je možné najít již v textech Lukácse. Slavoj Žižek poznamenal, že předchůdcem je Lukácsova myšlenka Augenblick (okamžiku), chvíle, v níž je možné v dané situaci jednat.
Naší hypotézou je myšlenka, že vzájemným porovnáváním těchto dvou filosofů je možné upozornit na dosud neprozkoumané aspekty jejich myšlení a vytvořit prostor pro obnovený rozhovor mezi současnými debatami o subjektivitě a klasickou marxistickou tradicí. Nedávný výzkum Niny Power zkoumal Badiouvu touhu nalézt střední cestu mezi filosofií Jean-Paul Sartra a Louise Althussera. Srovnání Badiouova myšlení a Lukácsovy filosofie poukáže na dosud neprozkoumané aspekty tohoto vztahu.

13 Bruno Besana: Prakticky: Platón převrácen, překroucen, vyprázdněn

Dílo Alaina Badioua se čtenáři jeví rozpolcené mezi dvěma dráhami: tvrzením o věčnosti idejí a důležitostí pojmu změny. Na první pohled se zdá, že zásadní střet těchto dvou drah se nachází v pojmu rovnosti. Ta je vždy totožná sama se sebou, ale zároveň nemá žádný obsah. Shoduje se s vlastní schopností se proměňovat (tak aby napravila určité nerovnosti). Jinak řečeno, tento střet se nalézá v Badiouvě pojetí „prázdné pravdy“: pravda je věčná, jelikož neobsahuje nic jiného než trhliny, které utváří v, pro a proti času, ve kterém se objevuje (a to zrušením jak názorů, tak reprezentačních struktur podporovaných těmito názory). Tento příspěvek si klade za cíl prozkoumat linii, která počíná Badiouovým překroucením Platóna pomocí posledních hypotéz, které se objevují v dialogu Parmenidés. Právě to vede k dalšímu a které vede k dalšímu překroucení (nebo spíše zkroucení) Platóna, a to sice k představě, že Platón zastává myšlenku, že věčnost ideje je v neoddělitelná od možnosti radikální změny. Z tohoto pohledu je možné zkoumat ani ne tak Badiouovo tvrzení o aktuálnosti platonismu, jako spíše pojem jisté efektivní ne-aktuality věčných idejí, které působí proti přítomnosti, ale které také utváří přítomnost jako skutečně přítomnou.