Reportáže

Jak sami vidíte, neděje se nic neobvyklého. Ve farmářském městečku Bellevile ve státě Missouri, i u kostela, který stojí poblíž města Moab ve státě Utah, je klid. Nevidíme nikoho krást, hádat se, zabíjet, znásilňovat, rozbíjet, ničit….Je to běžný den.

Úvodní slova jsou explikací prvního a nikdy nerealizovaného libreta k videu Ivana Svobody, které si sám napsal a jehož název si už dnes nepamatuje. Vznikl ještě za dob jeho studií jako vědomě plánované přechodové dílo, protože se autor již odmítal nadále vyjadřovat klasickými výtvarnými technikami. Obraz zmíněného videa chtěl promítat na dvě malby, jež se narozdíl od videa podařilo dokončit, ale bohužel uvízly nedopatřením někde v Drážďanech. Dílo tedy zůstalo nedokončeno. Uvádím jej zde proto, že je to iniciační práce, ve které je obsaženo mnohé, čím se Ivan dodnes zabývá, byť pouze v tušené podobě. Ivan pro sebe tímto pokusem objevil novou dimenzi času v jazyku němého filmu. Od té doby také vytrvale zastává předpoklad, že je nutné vyjádřit pouze to, co je čitelné, sdělné, doslova literární. Obraz touží uchopit nejprve formou scénáře, pečlivě jej aranžuje, snímá a následně označuje viditelným textem ve formě promluvy, popisu, komentáře nebo hlasu vypravěč. V jeho ranných videích dominoval text na úkor obrazu – ilustrací v podobě jednoduchých záběrů. Později se začl Ivan hlouběji zabývat dynamičtější a rovnocennější vazbou mezi textem a obrazem, také střihovou skladbou a její iluzorností. Slova a obraz se v jeho dílech navzájem doplňují i ruší a přitom divák sleduje jednoduchý, přehledný, dostatečně pozoruhodný a zároveň všední příběh.
Na aktuální výstavě , kterou Ivan Svoboda přiravil pro Galerii 35m2, se jeden scénář realizuje ve dvou mutacích – videoinstalaci a sérii analogových fotografií. Obsahově navazuje na jeho loňské video Hrnce nebo starší video Flat Number 20. Rovíjí se tu jeho oblíbený motiv domácnosti, důvěrně známého prostředí nebo obývaného interiéru. Do tohoto prostoru vniká vnější element v podobě spotřebiče, jenž není mlčenlivým a praktickým pomocníkem, ale naopak hmatatelným a hlasitým zdrojem nedorozumění. Utopický přístroj, který má udržovat v bytě pořádek, si postupně podrobuje oba členy rodiny, snímá z nich jakoukoliv odpovědnost a chod domácnosti uvrhne do chaosu. Toto nedorozumění řízené zvenčí nelze racionálně pochopit ani vysvětlit, není z něj východisko, ale autor jej předkládá, jako by pro nás mělo být spíše inspirací nebo dokonce modelovou, meditativní stínohrou. Zvláštní je fakt, že v tom, co je nám dovoleno vědět o zdánlivě nepravděpodobném případu, není přítomno cokoliv nevyzpytatelného, potemnělého nebo zlověstného. Ba ani nevšedního nebo dobrodružného. A to i v případě takovéto přepjaté orwelovské perzifláže. Svoboda tu diváka uvádí do zcela vážné atmosféry, kde je sice možné vtipkovat, ale kde panuje nepochopitelná a přece životodárná jednota. Nic exotického nenajdeme ani v příběhu citované prvotiny, kde byl ústředním předmětem ovocný kompot, a jež měla být inscenována v detektivním žánru a odehrávat se v samotné kolébce westernu.

Michal Pěchouček

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)