NOZ

NOZ: Soukromá muzea, Petr Schejbal a Tesla Přelouč

Další část NOZ přibližuje, proč si někteří lidé zakládají vlastní muzea a v čem vidí jejich roli.

Jak vypadají plány na fungování soukromého muzea a jak se toto muzeum liší od těch, která jsou financována z veřejných zdrojů? V čem je tento koncept instituce osvobozující a v čem může být naopak omezující?

78% českých muzeí a galerií zřizuje stát, kraje nebo obce. Zbylou necelou čtvrtinu (22 %) představují muzea zřizovaná privátní sférou, obecně prospěšnými společnostmi, občanskými sdruženími, církvemi anebo soukromníky (viz údaje ze statistiky NIPOS z roku 2014). Zajímalo mě, kde a jakým způsobem vzniká potřeba zakládat soukromá muzea, zvláště v případě vesnic a menších měst, kdy provozní náklady závisí zpravidla jen na jednom člověku nebo jeho rodině. Důvody vzniku totiž z velké části nevede jen snaha ukázat vlastní koníček nebo zálibu, tato muzea často představují to, co jejich majitelům chybí, nebo suplují roli nefungujícího místního muzea či galerie.

Pro další díl NOZ jsem se rozhodla jet za Petrem Schejbalem do jeho elektrotechnického muzea v Přelouči, které je součástí jeho prodejny a opravny elektroniky. Na vzniku tohoto dílu se podílel Filip Dědic, kterému děkuji za odbornou pomoc a za tip, že muzeum v Přelouči existuje.

Barbora Ševčíková

01 Muzeum elektrotechnického průmyslu v Přelouči

Zdroj: ČTK Pardubice

02 Rozhovor s Petrem Schejbalem

slider image

Proč jste si založil vlastní muzeum?

Protože 25 let po převratu malé děti neví, co se v Přelouči dělo, neví nic o podniku Tesla. Byli jsme na špičce ve výrobě elektrotechnických spotřebičů – především rádia a magnetofony. Zdejší tranzistoráky byly na svou dobu dost pokročilé a mají přímý vztah k místnímu prostředí. Nevystavuji něco, co by se vyrábělo různě po celém světě. Chci představit začátky a další vývoj výroby tranzistorové techniky v Přelouči. Už také téměř neexistují pamětníci, kteří by byli schopní představit celou historii a podrobnosti výroby. Obsah výstavy skládám z různých zdrojů, osobních vzpomínek zaměstnanců i oficiálních zdrojů.

Jak jste s muzeem začal?

Přemýšlel jsem, co dáme do výlohy. Já se držím toho, že nový výrobek patří zákazníkovi, ale zase mi přišlo škoda, ukazovat jen velmi malou část starších výrobků Tesly. Postupně mi sem zároveň začali lidé nosit stará rádia a já jsem celé sbírce začal dávat systém. Když jsem se rozhodl, že založím muzeum, využil jsem 160 „bratrů opravářů“ z celé České republiky a Slovenska, internetu a také zastaváren. Jak jsem sbírku rozšiřoval, začaly být potřeba veškeré podklady, protože jinak bych spoustu rádií vůbec nedal dohromady. Všechny vystavené výrobky jsou funkční. Původně mělo jít o Muzeum Tesla Přelouč, na začátku mi říkali, že nebudu mít za chvíli co dělat a co sbírat, že se tu vyrábělo jen kolem třiceti výrobků, které seženu jednoduše. Já jsem dnes na počtu 82 výrobků, z toho 60 mám ověřených. Zjistil jsem ale, že nejde mít jen muzeum Tesla Přelouč, protože se tady vyráběly produkty i pod hlavičkou Siemens nebo Telefunken, takže jsem muzeum přejmenoval na Muzeum elektrotechnického průmyslu v Přelouči od konce 20. let 20. století po současnost.

Jakým způsobem jednotlivá rádia, výrobky sbíráte?

Procházím materiály a pečlivě hledám výrobky, které se mohly v Přelouči vyrábět. Ke všemu chci mít podklady a dokumentaci, abych neměl jen nějaké povrchní muzeum. Mluvím s pamětníky a patřím k poslední generaci, která tady k této výrobě trochu něco pamatuje.
Abych výrobek uvedl do stavu, kdy je funkční a můžu jej tedy vystavit, potřebuji často několik dalších na součástky. O finančních nákladech ani nemluvě. Ale celé toto muzeum už má dnes trošku jinou cenu.

Máte v tomto odvětví větší sbírku než například Národní technické muzeum. Navíc je vše funkční. Jak se o svou sbírku staráte a půjčete exponáty na výstavy?
Ne, nepůjčuji. Stále mě o to někdo žádá, ale mám s tím jen ty nejhorší zkušenosti. Některé výrobky jsou opravdu unikátní, v republice je třeba jen jeden kus, který mám já a nemám chuť ho pouštět ven. I když vám to pojišťovna pojistí, tak to ničím nenahradím.
Všechny peníze jsem dal do muzea a vždycky si myslím, že už jsem se sbíráním skončil, že už je hotovo a ono to tak vůbec není. Třeba včera jsem objevil další výrobek, do kterého Přelouč dělala magneťák.

A ani výhledově nechcete nic půjčovat?
Ne, to co vidíte tady, s tím nechci hýbat. Některá rádia jsou třeba ze sedmi kusů, jsou to opravené trosky. Něco se ztratí nebo zničí a už to neseženu. Čeho tu máme víc, třeba od pěti kusů, tak to občas půjčím. Pro každý výrobek sháním i podklady a vše skládám z původních komponentů. Není to jednoduché.

Chodí do vašeho muzea návštěvníci?

Ano, a to mě velmi těší, protože sem chodí i lidé, kteří chodili celou dobu kolem našeho krámu a nikdy nevešli dovnitř. Když jsme otevřeli, tak lidé chodí. Každý si ale myslí, že je to také prodejna a chtějí hned rádia kupovat, tak vysvětluji, že jsou v muzeu.

Co je při zakládání takovéhoto soukromého muzea nejtěžší?

Na začátku jsem nechtěl mít muzeum. Měl jsem výlohu, kam jsem dával výrobky, co se mi tu hromadily a zajímaly mě. Nechtěl jsem to nazývat muzeem, ale to jsem postupně přehodnotil. Největší problém byl ale právě s názvem a ochrannými známkami na název.

Kde brali konstruktéři magnetofonů z Přelouče nápady k tomu, co zkonstruovat?
Dělalo se to tak, že když se sem dostal nějaký magneťák z ciziny, tak se rozebral a „pochopil“. Informace technického rázu se sem dostávaly velmi omezeně. Postup byl následující: Někdo jel ven, koupil magneťák, klukům konstruktérům se to dostalo do ruky. Z toho brali inspiraci. Zkoušeli, jak vše pracuje a vymýšleli už vymyšlené. Z části se magnetofony vyvíjely polotajně, neoficiálně.

Jaká by měla být role tohoto muzea? Jak Muzeum elektrotechnického průmyslu v Přelouči vnímáte?

Chci představit práci lidí, kteří tu žili. Nemyslím si, že tu za komunistů všichni trpěli, protože kdyby to byla pravda, tak by to místní konstruktéři nikdy nevymysleli, nebavilo by je to. Tím ale neříkám, že ta doba byla dobrá. Byla zkrátka taková, jaká byla, ale lidé v ní také žili a pracovali.

Jde o určitý způsob fanatismu, dobrého fanatismu. Chci dotáhnout něco, co nikdo nikdy neudělal. Tři roky po vynálezu tranzistoru se v Přelouči začalo vyrábět tranzistorové rádio, což byl takový druh fanatismu samotných konstruktérů. Dokázali z velkého rádia vyrobit malý tranzistorák, ve kterém vydržely baterky. Nebylo to stejné jako u těch dřívějších rádií – já jsem měl třeba Minora v dětství, šel jsem k rybníku, zapnul ho, hrál 5 minut a byl konec. Tranzistorák hrál týden, čtrnáct dní, to byla paráda. Chci ukázat zvědavost přeloučských konstruktérů a to, že nepřemýšleli, že by museli někoho na sílu dohánět. Oni přemýšleli o tom, že konstruují ty rádia pro sebe, byli neuvěřitelně zapálení a zvědaví. Tranzistory a to, co je za nimi, je zkrátka něco úžasného.

Jak jde toto vystavit?
Dnes lidé používají věci jako tvrdí uživatelé, mě zajímá technika jako jazyk – jak vysvětlit integrované obvody? Tak, že ukážete i obsah výrobku, nejenom skříňku. Vystavit obal rádia a napsat k tomu popisku Tesla Přelouč je nesmysl, důležité je pochopit, co se děje uvnitř. Když to víte, jde vám to i líp opravit, což mě na tom zajímá, jsem profesí opravář.

Je těžké, když jste opravoval celý život rádia, přejít k opravám dnešních LCD televizí?
Obvody se příliš nezměnily, já placky opravuji dál, šlo jen o to získat trochu informací.

Máte pro muzeum nástupce?
Já si dělám iluze, že se o to z části postará město. Mám plán, jak vše udělat, aby se muzeum postupně nerozkradlo, ale o tom dopředu nechci příliš mluvit. Chci jim to s touto budovou ve vhodnou chvíli předat. Taky plánuji muzeum rozšířit do celého domu: Tady, kde sedíte, by byl Telefunken a Tesla Přelouč, vedle plošné spoje a ještě vedle vojenská speciální výroba. Mně už se to sem ani moc nevejde, je tu vždy jen jedna varianty výrobku, ale mám i jiné, barevné varianty.

Máte kontakt se sběrateli ze zahraničí? Nebo znáte někoho, kdo je podobně zaměřený?
Přelouč nemá nikdo nebo je to tak, že někdo sbírá jenom magnetofony nebo jenom tranzistoráky, ale kompletní Teslu Přelouč nikdo nesbírá. Vedle toho mě ale zajímá i grafické zpracování letáků, podklady, inzerce a návody k použití. Ty se snažím také sbírat a doplnit k rádiím, aby vše bylo kompletní.

Co se stalo v 90. letech s Teslou?
V 90. letech se to bralo tak, že je Tesla zprofanovaná a že se bude jmenovat jinak – takže ji přejmenovali na Elektroniku Přelouč – ale to ani nepomohlo, Tesla a celá výroba skončila blbě.

Kolik je v Čechách radioamatérů?
Existuje klub radioamatérů se základnou v Třešti, já se potkávám i s hifi klubem. Ukazujeme si, co děláme a vzájemně se navštěvujeme. Líbilo se mi třeba, jak udělali výstavu „Když svět obepínaly pásky“.

Jaká je vaše vize muzea?
Já chci vidět v muzeu kontinuitu a to, co je vevnitř rádia, na to se teď taky plánuji soustředit.

03 Petr Schejbal: „Já to nefotím, kdo chce něco vidět, může to vidět u nás…“

slider image 01 | 20
slider image 02 | 20
slider image 03 | 20
slider image 04 | 20
slider image 05 | 20
slider image 06 | 20
slider image 07 | 20
slider image 08 | 20
slider image 09 | 20
slider image 10 | 20
slider image 11 | 20
slider image 12 | 20
slider image 13 | 20
slider image 14 | 20
slider image 15 | 20
slider image 16 | 20
slider image 17 | 20
slider image 18 | 20
slider image 19 | 20
slider image 20 | 20

04 NOZ: Nejenom okrajové zábavy

„Nejenom okrajové zábavy“ (NOZ) představují situaci a postavení různých kulturních organizací. Vedle velkých institucí, kterým se Artyčok intenzivně kriticky věnuje, se pozornost přesouvá na místa, která spojuje rozdílnost jejich fungování, aktivit a financování. NOZ zkoumají role institucí v současnosti, přítomné anebo právě zas chybějící vize a důvody k fungování. Hledají změny nebo naopak stagnaci a důvody, které k ní vedou; stigmatizaci minulostí, stejně jako navazování na tradice a historii.

Autorský projekt Barbory Ševčíkové přiblíží například soukromé muzeum rádií, přehlídku grafického designu anebo nezávislou galerii. Nastíní situaci, v níž se nacházejí, způsoby jejich financování, stejně jako přístupy, jak lze o řízení organizace spjaté s kulturou přemýšlet. Vlastní výběr videí a fotografií je ponechán na jednotlivých oslovených a jejich zvážení, jak chtějí to, co dělají, představit.

05 Autoři výstavy

Autor projektu / kurátor: Barbora Ševčíková
Autor textů a fotografií: Barbora Ševčíková
Koncept on-line prezentace, redakce textů a realizace: Lenka Střeláková
Překlad do angličtiny: Palo Fabuš
Publikováno: 8. 7. 2015