MIZENÍ/OBJEVOVÁNÍ

Mezinárodní konference teorie a filosofie médií pořádaná Internationales Kolleg für Kulturtechnikforschung und Medienphilosophie Weimar a Filozofickou fakultou Univerzity Karlova pod záštitou rektora Univerzity Karlovy profesora Tomáše Zimy

27.– 29. května 2015, Praha

Keynote: Georges Didi-Huberman

Mluvčí a chairs: Jacques Aumont, Claudia Blümle, Christoph Eggersglüß, James Elkins, Mark B. N. Hansen, Nick Hudáč, Kateřina Krtilová, Astrid Lindenlauf, Akira Mizuta Lippit, Bettina Menke, Dieter Mersch, Miroslav Petříček, Martin Pokorný, Matthew Solomon, Wolfgang Struck, Josef Vojvodík

Speciální host: Bill Morrison

Západní filosofie a kultura se zaměřují zejména na koncept objevování, přičemž mizení ponechávají stranou: estetika, epistemologie, náboženské nebo technické praxe vycházejí z toho, že se něco objeví/zjeví a stane se tak vnímatelným, představitelným a uchopitelným. Tato předpojatost spolu s ontologickou preferencí nadřazuje moment vyvstávání a zpřítomňování, přičemž opomíjí procesy rozpadání, rozkládání, ničení a destabilizace forem a vztahů. I přesto však mizení zastává velmi významné, ač méně zjevné, místo v západní myšlení. Náboženské a politické instituce, stejně jako logika, se vždy pokoušely zahladit a zrušit vše rozporuplné a problematické; nemluvě o totalitních režimech mazajících lidské stopy. Odkazy na mizení v rámci humanitních věd jsou tradičně doprovázeny rétorickou figurou odkazující na momenty ztráty a ohrožení. Toto je patrné zejména v oblasti vysoce technologizovaných společností, které jsou vnímány jako zodpovědné za dramatické mizení (těl, reality, odstupu apod.), virtualizaci a dematerializaci.

Tato konference chce představit mizení a jeho vztah k objevování pomocí konceptu „operativních ontologií“, opouštějící pojetí bytí jako primárního a spolehlivého ontologického nástroje. „Operativní ontologie“ se pokoušejí vyhledávat a rozvíjet různé „módy existence“, „ontologické režimy“ nebo „dispozice bytí“ (Haudricourt, Viveiros de Castro, Descola, Latour following Souriau). Tento koncept se, v debatě, která vychází z jeho plurální formy a různých místních ontologií, zaměřuje na technologicky založené vztahy lidí a věcí: subjekty ani objekty nelze v tomto pojetí chápat jako esenciální entity a jako základy vztahů, ale spíše jako metastabilní výsledky generativních operací, které zakládají skutečnosti, distinkce, blízkosti a zejména pak oblasti bytí (a jež bychom rádi připsali médiím).

Konference chce na základě „operativních ontologií“ prozkoumat dvě konkrétní operace: objevování a mizení, s důrazem na druhou z jmenovaných. V souladu s pluralizací bytí je nezbytné prozkoumat různé módy opouštění bytí a vytrácení se ze zorného pole, stejně jako ontologický a epistemologický rozměr mizení. Mizení může být spojováno s pomíjivostí, ničením, stejně jako zneviditelňováním, extrémním zmenšováním, skrýváním, vyhoštěním či odsunutím a přemístěním. Je tedy prakticky nemožné uvažovat o těchto operacích odděleně. Obě jsou prostupné a vzbuzují otázku časovosti a prostorovosti: Kde něco mizí a kde se něco vyjevuje?

http://www.ff.cuni.cz/udalost/disappearing/

01 Georges Didi-Huberman - Que ce qui apparaît seulement s‘aperçoit

Tato přednáška je pokusem o ilustraci některých fenomenologických procesů zabývajících se rytmem zjevení-zmizení. Není to tudíž nějaká dogmatická konstrukce, nýbrž spíše pouhá série Denkbilder, či jak to nazývám Francouzsky, aperçues. Jak má člověk popsat to, co se zjeví na pouhý okamžik? Nejde zde vlastně jen o otázku řečnickou, nýbrž i básnickou.

02 Bettine Menke - Objevování se a odcházení, na jevišti i mimo ně

Téma objevování se (a mizení) na divadle je většinou spojováno s vcházením na jeviště (a odcházení z něj). Jde o akci stejně tak konkrétní, jako tělesnou a symbolickou, generující a utvářející realitu. Vcházení je vynořením se na prahu jeviště. Stejně jako odcházení, vcházení na jeviště souvisí s hranicí mezi jevištěm a zákulisím, a snaží se přimět nás zapomenout jak na samotnou hranici, tak na vzájemný vztah těchto dvou míst pomocí dramatických postav či homogenního prostoru scény. Vstupy opravňují k sebe-exhibici a vhledu do vztahu mezi divadelním představením a jeho rámováním (které toto představení vlastně činí možným) a do ustavující spojitosti mezi viditelností a neviditelností, vytvářené vstupováním na scénu a jejím opouštěním. V tomto smyslu je třeba samotné vstoupení na jeviště považovat za riskantní a nejistou událost – neumístitelnou ani do kategorie vynoření, ani do zmizení. Vstoupení na jeviště, kdy je třeba si uvědomit, co je vidět, aby se zabránilo nesrozumitelnosti, zůstává spjaté s mlhavostí pozadí – jeho beztvárností (či nevytvarovaností). Současná divadelní představení často odhalují zákulisí v (údajně) živých video přenosech zpoza opony. Takto se na prostor přestavení odkazuje jinde a viditelné se divákovi ukazuje jako dvojí a vnitřně rozdělené. Polleshův Liebe ist kälter als das Kapital (Život je chladnější než kapitál) inscenuje právě tuto povahu viditelnosti: herci se zde po průchodu dveřmi vedoucími pryč z jeviště ocitnou na filmové lokaci uprostřed natáčení filmu nazvaného (krom jiného) CDU – unsere Welt ist die Richtige (německá Křesťanská demokratická unie – Náš svět je ten správný). „Bývalo tradicí, že jste po odchodu z jeviště vstoupili do reality.“

03 Josef Vojvodík - „Co zmizelo, se ,navracíʼ”: O medialitě zármutku

Termíny „mizení“ a „návrat“ se v Husserlově díle objevují především ve spojení s jeho teorií vědomí obrazu a paměti. Obrazy podle Husserla mohou plnit funkci „motorů paměti“, schopných znovuvzkříšení „mrtvých postav“ z „hrobu retence“.
Touto optikou je obraz (umění o sobě) charakterizován zneklidňující nejednoznačností, prazvláštní blízkostí jak k životu, tak ke smrti. Vizuální umělecká díla představující obrazy smrti předjímají smrt a zmizení (Jiného), aby paradoxně uchránily před vymřením, to co odumřelo, či zmizelo. Husserlův student Wilhelm Szilasi ve své knize Macht und Ohnmacht des Geistes (Moc a bezmoc mysli) (1946) definoval melancholii jako zásadní předpoklad filozofa (a umělce). Obraz pro umělce melancholika nepředstavuje jen exponované médium reflexe smrti, ale též prostor, kde se smrtí přichází do styku. Umělec, píše Husserl ve svém dopise Hugo von Hofmannsthalovi (datovaném 12. 1. 1907), se ke světu vztahuje „způsobem podobným fenomenologovi“; je „lhostejný“ k jeho existenci. V této estetické a/nebo fenomenologické redukci si oba kladou za cíl „vymanit zem ze světa života“. Co tedy potom „z mé lidské existence“ zbude, ptá se Husserl. Výchozím bodem mých úvah nad tímto tématem jsou „kubisticko-expresionistický“ obraz Oběšený (1915) od českého malíře Bohumila Kubišty a poslední série přednášek vídeňského historika umění Maxe Dvořáka Geschichte der italienischen Kunst im Zeitalter der Renaissance (Historie Italského umění v období Renesance) (1918).

04 Jacques Aumont - Zapomnětlivost v akci: Film jako místo zapomnění

Natáčení ve většině případů obnáší zachycení reálné události za účelem vytvoření jejího obrazu – věrného, či nikoli, retušovaného, nebo bez úprav, vždy ale obrazu k ní odkazujícího. Všichni si uvědomujeme ohromnou důležitost, kterou historie filmové teorie připsala tomuto uchování natočené události, umístěné do filmového díla, jež na ni zachová vzpomínku. V této práci zvažuji platnost zcela jiné, vysoce paradoxní, hypotézy: film produkuje stejnou měrou zapomnětlivost, jako vzpomínání. Toto tvrzení se bude opírat o příklady vzaté z dokumentárních filmů od Imamury, ale také z děl Godarda, Herzoga, či Resnaise; pokusíme se zamyslet nad tím, co se stane, když místo záznamu reality člověk zaznamená, jak tato realita mizí v propadlišti dějin. Je to jistě z větší části věc střihu (nebo spíš montáže) a otázka trvání – má to tudíž co do činění s bytostnými vlastnostmi toho, čemu říkáme filmový záběr. Nebude pak pro nás překvapením, že se současná filmová tvorba odchyluje od své klasické a moderní fáze právě způsobem, jakým zachází s esenciální vlastností zapomnětlivosti.

05 James Elkins - Správa hranic reprezentace

Tento příspěvek je zprávou o právě probíhající práci nazvané Vizuální světy, psané ve spolupráci s Ernou Fiorentini. V rámci této knihy vytváříme slovník věcí, které v obrazech chybí. Pohovořím o sedmi konceptech: o chybějícím, nezobrazitelném, neztvárnitelném, neztělesnitelném, nepředstavitelném, nevizuálním a neobrazovém. Škála příkladů sahá od středověkých ikon až po obrazy z kvantové mechaniky. Naším cílem je nahlédnout, zda lze – v prudce se rozvíjejícímu zájmu o selhávání a hranice reprezentace – dosáhnout soudržnosti pomocí uniformní konceptualizace.

06 Wolfgang Struck - Ze světa vypadlí: Zeměpisná fantazie

Zatímco během 19. století „prázdná místa“ postupně zmizela z map, objevuje se v zeměpisné představivosti jistá zvláštní postava: cestovatel, který zmizel z povrchu zemského. Ztraceni v divočině cizích kontinentů a vzdálených oceánů, tito „mučedníci vědy“ – jak je po francouzském romanopisci Julesi Vernovi nazval německý geograf August Petermann – přitahují zájem široké veřejnosti: mizí pod dohledem. Petermanns Geographische Mitteilungen, časopis na hranici vědy a veřejného zájmu s celosvětovým záběrem, je jedním z nejvýznačnějších míst, kde se taková zmizení objevují, jsou uspořádaná do poznámek, vyprávění a map. Zmizení se tudíž objevuje jako dramatická událost, je ale také přepsaná rutinou geografického vědění, v „protokolech“ umožňujících samotné zmizení vnímat a zároveň pozměnit percepci homogenního geografického prostoru spolu s možnostmi jejího zpodobnění.

07 Astrid Lindenlauf - Sbohem smetí: Vyhazování nechtěných předmětů ve starém Řecku

Koncept biografie předmětů, představený Igorem Kopytoffem, zdůrazňuje integrální vztah mezi předměty a lidmi. Artefakty, interpretované příměrem k životní dráze organismu, nejdříve postupně vznikají a nakonec umírají. Tato práce se zaměří na konec věcí, čas, kdy už dále neslouží svému původnímu účelu, ku příkladu když se rozbijí, nebo když nám najednou připadají k ničemu, nežádoucí, nebo nechtěné. V této fázi se z věcí stává smetí. Ve starém Řecku se předměty obvykle umísťovaly na okraj místa činnosti, obzvláště pokud byl úmysl je znovu použít, či recyklovat. I když vyčleněné a odložené, byly tyto předměty často stále vidět; často se mohly znovu vynořit na jiném místě, nebo v jiném tvaru. Některé předměty bylo ale třeba umístit na pusté, vzdálené místo, aby nebyly na očích, ani na dosah. Tyto předměty byly utraceny, nemělo se jim dostat druhého života; jejich zmizení na trvalo bylo důležité pro blaho městské komunity. Analýza prostorových vzorců vyhazování nechtěných předmětů nám umožňuje lépe porozumět tomu, které typy předmětů vyžadovaly zvláštní praktiky vyhazování a která místa staří Řekové považovali za dokonalá „mimo-místa“. Tento příspěvek tvrdí, že staří Řekové zřídkakdy cítili potřebu se na trvalo zbavovat smetí, jelikož odpadky často v průběhu času mizely a znovu se objevovaly, upravené do nového tvaru. Mezi ideální mimo-místa patřily prvky krajiny jako rokle, hory a moře.

08 Miroslav Petříček - Chvění nestejného při objevování se

Tato přednáška je pokusem o spojení fenomenologie a sémiotiky pátráním po stopách dalšího možného módu ukazování, naznačeného na samém okraji klasické fenomenologie. Důraz je kladen na ukazování toho, jež se nám jeví jako nezachytitelné, tedy toho, co se objevuje jako mizející a ve svém mizení.

09 Mark B. N. Hansen - O prvořadosti mizení: Operativní ontologie topologických médií

Má práce prozkoumá fungování velkoobjemových relačních databází a dalších současných datových infrastruktur jako topologických strojů na generování „objektivních” projevů životních situací. Vycházeje z teorie toposů a matematiky topologických prostorů, rozpracuji popis non-perceptuální vnímavosti, která upřednostňuje výjev před bytím a činí z výběru ontologie funkci manifestace světa. Jedním z klíčových důsledků tohoto upřednostňování je neredukovatelnost ne-objevení, či mizení, které provází každý projev ne jako záporná podmínka, ale jako kladné „prostředí“. Zásadní otázkou pro tento průzkum bude, zdali je nebo není možné toto kladné prostředí ne-objevení se prvotní subjektivity objektivního objevování se vnímat. Pro vyřešení této otázky se obrátím k asubjektivní fenomenologii Jana Patočky, a fenomenologické sémiotice Charlese Sanderse Peirce. Zamyslím se spolu s nimi, navrhnu popis prvotní subjektivity objektivního objevování se a stanovím jej – v protikladu vůči subjektivitě fenomenologického vědomí – jako podmínku pro pochopení dnešního rozšíření datového průzkumu.

10 Matthew Solomon - Méliès a materialita moderní magie

Na konci devatenáctého století učinila moderní magie z náhlého zmizení speciální číslo. Mizející dáma, poprvé předvedená v roce 1886, byla svého času největší senzací jevištní magie. O pouhých deset let později poskytl vynález kinematografu kouzelníkům jako byl Georges Méliès magický aparát, který šlo využít ke ztvárnění ještě víc ohromujících zmizení. Tento příspěvek se zaměřuje na řadu Mélièsových divadelních a filmových iluzionistických čísel, přičemž zkoumá specifické materiály, jež zmizení v moderní magii – jak na scéně tak na plátně – umožnily. Za použití dobových kouzelnických návodů a časopisů spolu se záznamy z období druhé průmyslové revoluce zasadí tato práce Mélièsovy inovativní iluze jak do kontextu nových technik dějin magie, tak do kontextu nových materiálů a chemických látek průmyslového kapitalismu s akcentem na to, jak moderní magie spoléhala na manipulaci s nově dostupnými materiály jako byly celulóza, chemická pojiva a tažený ocelový drát.

11 Akira Mizuta Lippit - Derrida o echopoiésis a narcisismu

Přednáška se věnuje teorii filmu, jež je implicitně obsažena v díle Jacquesa Derridy, zvláště v pasážích, kde se věnuje mýtu o Echó a Narcissovi. Způsob, jak Derrida v tomto příběhu interpretuje nejenom ekonomii obrazu a zvuku, ale i dialektiku identity, spektrality a reflexe, slouží za základ teorie filmu, ke které možná Derrida celoživotně směřoval. S východiskem v Derridových postřezích k Echó a Narcissovi přednáška zkoumá, v jakých ohledech obsahuje Derridovo myšlení ucelenou teorii filmu, se zvláštním akcentem na způsoby, jak film mobilizuje fenomény jevení a mizení a nabízí obrazy, jež se jeví a mizí současně. S oporou v řadě Derridových textů k vidění a vizualitě, ale také k technice, mediálnosti a k pojmu obrazu se přednáška snaží vybudovat z jednotlivých složek Derridova díla ucelenou teorii obrazu. Vedle jeho vlastních textů přednáška čerpá také z Ovidiovy verze mýtu o Echó a Narcissovi a z Freudových výkladů narcismu a zamýšlí se nad případy, kdy Derrida osobně vystoupil ve filmu, na videu či v televizi.

12 Claudia Blümle - Mizení a objevování se v surrealistickém umění

Žádné vizuální umění se nezabývalo vztahem mezi mizením a objevováním se tak explicitně jako surrealismus. Skrývající závěsy naznačují to, co je napůl schované; tkané roušky nám umožňují vnímat plasticitu předmětu pod nimi. Toto byly hlavní techniky v surrealistické malbě a fotografii. Pro příklad můžeme zmínit Záhadu věštby od Giorgia de Chirica a Man Rayův dlouholetý projekt Záhada Isidora Ducasse (1911-1970). Rámovaná manifestem o roli snu, Záhada byla otištěna již na obálce prvního vydání publikace La Révolution surréaliste z roku 1924. Stejně tak Rayův zahalený a vyfocený předmět si v surrealistickém hnutí získal status podobný manifestu, jelikož paradigmaticky vizualizoval nedefinovatelné a cizí „něco”. Touto uměleckou strategií, zastávající ústřední úlohu již v de Chiricově díle, Ray poukázal na určitou reprezentaci odhalení, jež zároveň představuje zahalení. Jak si v tomto příspěvku ukážeme, vztah mezi mizením a objevováním se, mezi zahalením a odhalením, v surrealismu není pouze vizualizován. Ve své struktuře přítomnosti a nepřítomnosti je namísto toho analyticky a zároveň smyslově pitván.

13 * * *