Ivan Kafka

Hledání nové identity artefaktu, který je statický a současně má potenciální schopnost pohybu, osobité minimalistické prostředky, lyrismus a při tom nesentimentální věcnost. Schopnost klást aktuální otázky po vztahu současné civilizace k přírodě, po osobní svobodě a jejím závazkům vůči společnosti, silný cit pro kreativitu kulturních a geografických rozdílností. Tak bychom mohli obecně charakterizovat tvorbu Ivana Kafky. Je svého druhu jedinečná a zároveň otevřená širokému spektru interpretací. Umí jednoduchým, univerzálně srozumitelným jazykem oslovit diváka – bez mnohomluvných dovětků, ezoterických symbolů, nebo dodatečných spekulativních výkladů. Jako taková má své pevné místo na současné mezinárodní výtvarné scéně.

Kafka se především vyjadřuje velkými instalacemi v krajině, v nichž v zásadě utilitární předmět uvádí do nových vztahů k přírodním dějům (např. dlouhodobý projekt Prostor volnosti (i skleslosti) – modifikované kompoziční sestavy větrných rukávů v různých částech Evropy), zajímá ho ale i průzkum možností uzavřeného, architektonicky pevně determinovaného prostoru (např. interiérové sestavy pingpongových míčků, halaparten, šípů, větrníků, či hodinových ručiček, které obíhají svůj okruh, ale neukazují čas, nebo nedávná instalace zavěšené, exaktně vymezené roviny z kousků bílé vaty, která je artificiální evokací oblačného nebe). Kategorie velkého formátu tedy v Kafkově díle znamená výzvu vypořádat se s prostorovou daností, dát jí nový smysl a řád. Používá k tomu multiplikovatelné prostředky, které jsou samy o sobě schopné mít kvalitu nějaké modelové situace.

Každé Kafkovo dílo je integrální ve smyslu jednoty obecného a soukromého. Je to ale především privátní rovina, která směruje Kafkovu kreativitu. Ve velkých „veřejných“ instalacích je přítomna potenciálně, bez zbytečných proklamací. Čas od času má ale Kafka silnou potřebu zaměřit se výhradně na ni. Jde o jakousi soukromou identifikaci problémů, kterým právě věnuje zvýšenou pozornost, o průzkum esenciálních hodnot makrosvěta, k němuž vztahuje své instalace, o soustředěné zamyšlení nad paradoxem vztahu přírodního a artificiálního. V takových chvílích volí Kafka malý formát. Nedělá malou plastiku nebo malou instalaci. Spíš bychom mohli říct, že si zapisuje prostorové poznámky do svého intimního deníku.

Takovými relikty jeho soukromí jsou i tři plexisklové krychle o rozměru 6x6x6 cm, které Kafka vystavuje pod názvy „Neuchopitelné zachycení“, „Zdánlivé nic,něco“ a „Blízká rozdílnost“. První krychle determinuje prostředí chomáčku tzv. Babího léta, mimochodem lidového symbolu krásného, slunného podzimu, druhá je naplněna hebkými topolovými semínky připomínajícími vatu a třetí vrstvami jehličí smrku, které nepodléhá změnám ročních období a modřínu, které naopak v zimě hnědne a opadává. Přírodní materiál tu nedemonstruje proměnlivost přírody jako takové, ale spíš Kafkův prožitek z ní a zvláště pak hluboký význam, který má pro jeho život. Exaktní krychle naopak představuje dokonalý prostorový vzorec. Už od počátku své tvorby ji Kafka vnímá jako základní, „zcela svobodný“ tvar. Objekty svou velikostí umožňují přímý kontakt, ten však relativizuje výchozí úvaha, kterou je vratká hranice mezi uchopitelností a neuchopitelností, touha „dotknout se něčeho, čeho se dotýkat snad ani nemá, co je ale nesmírně důležité“ a také význam chvíle a paměti: „Ty nejnenápadnější situace se mohou časem stát nejnaléhavějšími“ (I. Kafka).

Hana Rousová