Reportáže

Představme si práci. S diskusemi o jejích podobách se v poslední době roztrhl pytel: uvažuje se o legalizaci home office, po dekádách feministických snah se stále snažíme upozornit na neplacenou domácí práci, zkoumáme možnosti nepodmíněného základního příjmu nebo dvacetihodinového pracovního týdne, mluví se o mechanizaci netvůrčí práce, či kvalitativním přehodnocení pracovních podmínek. Práce, práce, práce! Jako bychom se stále pokoušeli představit si alternativy v této no-future společnosti, kde jsou životopisy důležitější než lidské tváře (vážně?), které se stejně většinou skrývají za obrazovkou laptopu.
„Jak se vyčerpání stalo symbolem statusu“ je název článku na e-fluxu, na jehož četbu jsem byla příliš vyčerpaná. Vyhoření se stalo něčím téměř žádoucím, protože ti, kteří se mu alespoň nepřiblíží, zřejmě nesurfují na akcelerující vlně úspěchu (předpokládám, že něco takového text asi naznačoval). Ano, můžeme si představovat alternativy, ale nemodlíme se za ně ve špatném chrámu, vyznávajíce náboženství, které se příliš nestará o to, že je velká část našich životů definována něčím, co opravdu naplňuje jen málokoho? Samozřejmě můžeme milovat svou práci. A pokud ne, pak přinejmenším víme, jak si užít utrácení své odměny. Tak proč ta frustrace? Proč ta apatie? Proč ta nespokojenost? Můžeme z toho obviňovat systém, avšak dovolte, abych uvedla jednu přátelskou (a notoricky známou)
připomínku: My jsme ten systém. A jak dobře víme, nejtěžší je změnit sám sebe.
Představte si dívku. Její profese by snad mohla být příjemná (což se skrze pozorování na mé ploché obrazovce těžko posuzuje) a rozhodně má přinášet potěšení ostatním. Pojem „nejstarší řemeslo“, tedy zacházení s vlastním tělem a sexualitou jako se zbožím ve smyslu „výroby“ i „spotřeby“, byl vždy nabit nejednoznačnou směsicí přitažlivosti, útlaku a odporu. Přestože v některých dobách mohla tato profese skýtat přístup k určité osobní svobodě i ji reprezentovat (pro ženy zjevně jiným způsobem než pro muže), vždy to bylo za nějakou cenu. Dnes se poskytování sexu za peníze stalo poněkud „demokratičtějším“ díky nekonečným možnostem záznamu a přístupu online, což vytvořilo globální síť diváků, kteří by se možná nechtěli (nebo nemohli) přímo fyzicky angažovat. Pornografický průmysl se stal guruem technologických inovací ve smyslu rozšiřování možnosti virtuální komunikace. Není větší síly než touha, a když se spojí s technologií, dějí se zázraky: můžeme špehovat na dálku, (téměř) tam být, (téměř) to cítit. Živý chat, Skype – to jsou pouze sterilizované a všeobecně rozšířené verze původních výdobytků tohoto průkopnického průmyslu. Spojení je rychlé a obsah je mnohem dostupnější, než kdy byl. Je zvláštní, že se mezitím z vytváření tohoto obsahu stala práce téměř jako kterákoli jiná. Vypadá trochu repetitivně. Standardizovaně. Chvílemi se zdá být frustrující. I když v současných trendech existují jisté nuance, i ty nejdivočejší excesy mají své jasně vymezené místo v databázi kategorizovaného chtíče. Na makroúrovni je to tak předvídatelné. Tak snadno navigovatelné. Tak těžké být překvapen. A na mikroúrovni, ach ano. Zápletky většiny pornofilmů (až na některé pozoruhodné výjimky) jsou pouze nekonečnými variacemi pohybů ve smyčkách, nenápaditých scén a rutinních pracovních postupů:
Otevři laptop. Odpověz na několik emailů. Proscrolluj si Facebook. Jdi na schůzku. Udělej si polední pauzu. Rozžvýkej pár kousků čehokoli, co je k mání v blízkém okolí, ideálně něčeho, cos nejedl/a včera. Odpověz na další emaily. Ještě, ještě, ještě! – Ano! Pro dnešek to stačí. Vydechni si a zavři laptop. Zítra začneš znova.
Nebo dokonce (snad v trochu retro-romantickém duchu): zapiš příchod. Postav se vedle svého přístroje. Dělej to. Jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát… hodněkrát. Jdi na oběd. Dej si velkou porci čehokoli, co ti naservírují. Vrať se na své místo. Změň polohu – dělej to znova. Znova a znova. Dokud ti neuplyne pracovní doba. Dnes žádné vyvrcholení, škoda! Možná příště. Možná, až dorazí výplata.
Snad bychom od toho neměli očekávat víc: prostě to tak je. Ale počkat: musíme se opravdu odevzdat apatii, nebo vyměnit skutečné uspokojení za honbu po pouhém „ještě“? Nedokážeme si snad představit nějaké alternativy, více tvůrčí, více individuální, opravdovější, více naplňující? Ta slečna se zdá být v pohodě. Dokonce to vypadá, že si svou práci do určité míry užívá, přestože ženský orgasmus je v tomto oboru jaksi extrakurikulární. Je to specifický typ rutiny, ale ona ji dobře zná a v této důvěrnosti může najít prostor pro relaxaci. Nebo dokonce něco blízkého meditaci, občas. Jednou skutečně uletěla. Do jiné sféry, ještě virtuálnější než je její pohyblivý obraz na počítačové obrazovce lascívního diváka. Tvrdí, že se z ní stal MPEG. Pouhý fragment ze slovníku Silicon Valley, který zahrnuje vše a neznamená nic (než zkratku slov Motion Pictures Expert Group). Ano, stala se mistryní ve vzdalování se. V abstrakci. V dematerializaci. V disociaci? Téměř se jí podařilo zmizet, ale její film tu stále byl a ta čtyři písmena za tečkou poněkud pronásledoval. Přesto, že na pornostránce ani nejsou vidět. Museli byste si video stáhnout, abyste je (ji) viděli, což dnes už snad nikdo nedělá. A přece byste z ní neuchopili ani nepatrné procento, byla by na vaší obrazovce stejně jako na každé jiné. Zvládla umění být všude a nikde. A přece nemohla zcela uniknout.
Přátelská připomínka: únik by neměl být zaměňován za změnu zevnitř. Zkusíme přehodnotit smysl slůvka „ještě“?

Karina Kottová

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)