Reportáže

Navigace – tak se jmenuje objekt, který dává výstavě Tomáše Hlaviny jméno. Vypadá jako drátěná klec, v níž jsou na různých místech zastrčeny dřevěné tyčky, opatřené zauzlenými „šňůrkami“ z plastické hmoty. Co tento předmět má naznačovat? Je to snad nějaký glóbus, který toho, kdo jej umí použít, dovede do nových zemí? Vytváří rozmístění tyček nějaké tajemné uspořádání, ze kterého lze vyčíst budoucí zisky, či ztráty? Anebo je to ještě něco
víc: být ve světě přece znamená umět nacházet směr, navigovat, v prostoro-časových souvislostech? Je to obraz navigace reálné, která otevírá námořní cesty k novým světům, nebo navigace kulturní, která je konceptuální orientací, nebo je to dokonce navigace existenciální? To v případě předmětu Tomáše Hlaviny nevíme, ani vědět nemůžeme.

Retrospektivně, z hlediska prvního „námořního“ vymezení víme, že navigace otevírá svět, činí jej glóbem a možná jej činí „navigovatelným“, přeměňuje jeho nesmírnost a neměřitelnost v
uchopitelný objekt. To je představa lákavá, ale zároveň i zrádná, navigovatelný svět není reálný, je to jen znak světa, navíc zmenšený pragmatismem našich cílů. U navigace kulturní, neřkuli existenciální je obtížnost a zrádnost navigace ještě zřetelnější. Navigace na vlnách kulturní paměti, či dokonce subjektu, je mnohem obtížnější, než plout po oceánech světa. Pokud bychom zůstali u prvního obrazu reálné navigace, ukazuje se ještě jedna věc: nautický rozum není flosofcký, nechce se dotknout základu (dna), neboť pouze ti, kteří plují po hladině, jsou úspěšní. Nautický duch nepotřebuje žádné základy, pevné fundamenty, potřebuje ale znát proudy, vlny, větry, elementy, které se pohybují a kontinuálně proměňují.

Co je tedy navigace a proč bychom měli vidět výstavu Tomáše Hlaviny pod tímto znamením? Reálná i metaforická navigace musí spojit dvě věci: formální řád, který je pevný a trvalý, podobně jako souhvězdí, podle kterých námořníci řídili svoji plavbu. Schopnost věci vytýčit, měřit a formalizovat ale nestačí, stejně tak je nutná orientace v tom, co je proměnlivé a pohyblivé. A možná je to právě tato fexibilita a otevřenost nestálému, která činí navigaci úspěšnou. Je to otevřenost nejenom dálkám, ale i věcem nejistým. Z této schopnosti čerpá umělecké dílo svoji emocionální účinnost a významovou komplexnost.

Převedeno na vizuální jazyk to znamená umět pracovat s řádem výtvarných forem, objevovat nové možnosti uspořádání i jejich pravidla. Poznat pevné strukturální vztahy, ale zároveň vycítit i to, co jméno a formu ještě nemá, co je jen letmým pohybem na hladině dění, co možná naznačuje přítomnost hlubinného proudu, co ale může též být i jen zčeřením povrchu. Především ale jde o to umět tyto řády vztáhnout k sobě: systematika jasných konvencionalizovaných systémů musí být neustále korigována principiálně jiným přístupem, v
němž se artikulace teprve rodí. Tvůrčí schopnosti se obvykle nerozvíjejí uvnitř jednoho metodologicky jasně daného plánu nebo systému, ale spíše tam, kde jsou překračovány obvyklé dělící meze nebo tradiční způsoby členění.

Tomáš Hlavina někdy o svých objektech a instalacích hovoří jako o prostorových myšlenkových modelech nebo schématech. Schémata a modely slouží, flosofcky řečeno, k
tomu, aby se pojmy mohl spojit s jim přiměřeným názorem, slouží k jejich konkretizaci. Jak je tomu ale u schémat a modelů, která už jsou sama konkrétními objekty, uměleckými díly?Motivují nás k smyslově-myšlenkové operaci, k tomu abychom z nich vyprodukovali jim vlastní emocionální a významový kontext. Protože se jedná o umělecká díla, jsou to sugestivní modely nadané inovativní dynamikou. Mají svůj vnitřní řád, ten je však, přes svoji určitost proměnlivý a fexibilní, jejich formy a uspořádání jsou zřetelné, přesto ale nejsme schopni stanovit pravidlo, podle kterého vznikají, a směr jejich inovativní dynamiky je autorem jen naznačen. Jejich vizuální formy, refexi i emoční zakoušení prožíváme ve stejném výkonu. Kam nás tato sugestivní navigace zavede, zdali ztratíme směr, či nás proudy odnesou k neznámým břehům, nebo, vedeni správně čtenými schématy a znaky, či intuitivně uchopenými symptomy a náznaky, najdeme své ostrovy blaženosti, záleží už (tak trochu) na nás.

Kamil Nábělek

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)