PRAVDA PROTI LÁSCE: VŠUP

Název „Pravda proti lásce vyznačuje záměr nahlédnout průběh studentských stávek na vybraných vysokých uměleckých školách na konci roku 1989 z ne zcela zažité perspektivy. Cílem výzkumu je přiblížit význačnost dění na daných institucích v širším rámci celostátní studentské stávky jakožto výrazného momentu takzvané sametové revoluce.

Záběr výzkumu je přiznaně selektivní a interpretační. Více než autentická svědectví aktérů jej zajímá „administrativní“ rozměr studentské stávky, jaký zprostředkovaně zachycují dobové dokumenty – s vědomím komplementárnosti obou těchto paměťových formátů v produkci historické a politické „pravdy“.

Už v roce 1990 sepsala část vůdčích aktérů studentské stávky manifest, ve kterém mluvili o „ukradené revoluci“. Vyjadřovali tak nespokojenost s nedostatečným prošetřením událostí 17. listopadu 1989 a určitou frustraci z přesunu politického zápasu z ulice k jednacímu stolu. V projektu „Pravda proti lásce nepůjde o nárokování si „ukradené revoluce“, ale spíš o vymezení se vůči něčemu, co by se dalo označit za „privatizaci smyslu“.

K té došlo v Československu a posléze v České republice nejpozději v průběhu 90. let, ale pravděpodobně už dříve – s postupnou všeobecnou delegitimizací státně-socialistického režimu. Ideologické vakuum po mýtech o komunismu se po prvotním nadšení z demokracie a kapitalismu zaplnilo rozpoložením, které Václav Havel v roce 1997 označil za „blbou náladu“.

Fragmentované a partikulární výklady nabízejí v lepším případě složitý návod na vnímání současného světa, v horším případě pak frustrující polopravdy. Jak ukazuje pozdější vývoj, „krizi velkých vyprávění“ zřejmě nelze snadno překonat, aniž bychom nepodléhali naivním a potenciálně nebezpečným zjednodušením. Privatizovaný smysl se nedá restituovat. Je třeba jej vyvlastnit.

Vojtěch Märc

01 VŠUP

Studentská stávka
Idea studentské stávky se zrodila už večer 17. listopadu mezi posluchači DAMU v bezprostřední reakci na tvrdé potlačení manifestací. Okupační stávka, vyhlášená 18. listopadu 1989 studenty DAMU a záhy i dalšími, začala v pondělí 20. listopadu 1989, kdy studenti obsadili školní budovy. V neděli 19. 11. 1989 se zformoval pražský a následně i celostátní koordinační stávkový výbor vysokých škol, který řídil jednotný postup studenstva a kde měly jednotlivé školy své zástupce. Studenti byli rozhodnuti setrvat ve stávce do naplnění svých požadavků, mezi něž patřilo vyšetření zásahu proti studentům, potrestání viníků a zveřejnění pravdivého svědectví, propuštění politických vězňů, zrušení cenzury, zrušení ústavního článku o vedoucí úloze KSČ, demise stávající vlády a svobodné volby. Generální stávka 27. 11. 1989 měla potvrdit všeobecnou podporu studentů a přesvědčit širokou veřejnost o nutnosti změn. Podpora studentské stávky nebyla zcela jednoznačná; studenti museli průběžně hájit její legitimitu. Přestože představy studentů zřejmě nebyly nijak homogenní, dá se říct, že vyznění studentských prohlášení se poměrně rychle vyhrocovalo a oprošťovalo se od socialistické rétoriky. Stávka skončila 29. prosince 1989, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem.

 

Ze školy
Po 17. listopadu vystupovali studenti jako prvořadí agenti změn. Coby příslušníci studentstva to byli právě oni, kdo čelil napadení bezpečnostních složek režimu během pokojné demonstrace. Bylo tedy na nich, aby se vzepřeli a aby v situaci, kdy masová média o aktuálním dění přinejlepším mlžila, získali šířením svědectví o násilí a lžích režimu podporu široké veřejnosti. Studenti spolu se známými herci objížděli republiku, navštěvovali továrny, JZD či školy a vyprávěli o nedávných událostech. Fotografické a video materiály pořízené během zásahu na Národní třídě se rozmnožovaly a šířily mezi příjemce lačné informací a důkazů.

„V posledních týdnech roku 1989 se proměnily ulice Prahy a dalších měst, nároží, volné plochy, podchody a stanice v živé panorama historických událostí. Slova psaná i tištěná, fotografie i kresby vyzývaly k jednání, občanské rozhodnosti a nenásilným činům za společnou věc demokracie. První vylepené plakáty byly povětšinou rychle naklepané na stroji anebo napsané v letu na kusu balicího papíru či látky. Autoři zůstávají skryti v anonymitě, ale právě jim patří dík za to, že uvedli revoluci do pohybu.“[1]

Veřejný prostor se tedy stal výsostným bitevním polem. Právě do něj celkem pochopitelně vstupovali i studenti VŠUP. Studenti (ale i absolventi či dílenští mistři) VŠUP se stavěli do role technických pracovníků a řemeslníků, kteří díky svým schopnostem a díky přístupu k nástrojům mohli napomoct agitaci. Ikonický přínos si připsal Pavel Šťastný, toho času student prvního ročníku v ateliéru grafiky, když vytvořil logo Občanského fóra.[2] Vedle takových privilegovaných úkolů probíhalo mnoho rutinní, ne vždy invenční, anonymní a často zřejmě narychlo odvedené práce. I ta, přestože pomíjivá a zpětně ne tak viditelná, sehrála zásadní úlohu v převratovém provozu. Školní dílny vybavené reprodukční technikou poskytovaly důležité uzlové body spontánní agitační sítě, a to nejen pro studenty. Strategickou pozici zastávala knihařská a fotoreprodukční dílna v suterénu rohového domu naproti Mánesu, kterou vedl Vladimír Urban.[3] Už 18. listopadu se zde malovaly „transparenty, které ještě mokré okamžitě vyrážely do pražských ulic“.[4] Vytvářely se tu i letáky, menší tiskoviny a tiskové filmy s hesly, které se pak vozily do tiskáren.[5] Plakáty vyzývaly k opuštění SSM, burcovaly k podpoře Občanského fóra a Lidových novin, upozorňovaly na lživost médií a podobně.

Studenti pražských uměleckých škol spolupracovali i na takzvaném Studentském vysílání. V jeho rámci „okupovali“ vysílací čas Československé televize. Od začátku prosince 1989 do března 1990 se vysílalo dvakrát týdně v přibližně půlhodinových blocích. Pořad sestával z příspěvků natáčených studenty FAMU. Jejich kolegové z DAMU se starali o moderování vložek spojujících jednotlivé příspěvky. Studentské vysílání uváděla animovaná znělka zobrazující lidskou ruku, jak stírá barevný povlak z nápisu „Studentské vysílání“.[6] Vytvořili ji studenti z VŠUP. Ti spolu se studenty AVU vytvářeli i scénografii studia pro spojovací vložky a debaty.[7]

 

Ve škole
„Už je to tady! Studenti všech pražských vysokých škol stávkují. Na štítě UMPRUMky visí obrovský transparent OKUPAČNÍ STÁVKA, bůhví jakým způsobem ho tam studenti dostali.“[8]

Do stávky se zcela spontánně zapojili téměř všichni studenti VŠUP. Vedle oficiálního stávkového výboru studentů fungoval i jakýsi „náhradní“ studentský výbor pro případ nouze.[9] Prostředkem protestu se stala samotná školní budova. Význam setrvání v ní dokládá zápis ze schůze stávkového výboru VŠUP ze dne 20. 11. 1989: „Jediné možné řešení je zůstat v budově školy, v tom je naše síla. Je to důležitější, než se zúčastnit demonstrace. Lidé na Václaváku, kteří nás podporují, v momentě, kdy školu opustíme, nemají koho podporovat. Případně vyslat několik studentů, aby se této demonstrace zúčastnili a nás potom informovali o průběhu.“ Okupace škol nabývala symbolické hodnoty. Stála při tom jisté úsilí. Poměry během stávkových týdnů pobytu studentů ve škole jsou patrné z požadavků místního stávkového výboru, které směřovaly k rektorovi.[10] Byly to:

  • 1/ Volný přístup studentů VŠUP a jejich pobyt v budově školy nepřetržitě po celou dobu stávky pod dohledem studentské služby
  • 2/ Zajištění odpovědného dozoru ze strany zaměstnanců školy i v nočních hodinách […]
  • 3/ Zajištění dodávek tepla, elektřiny, telefon přístupný po 24 hodin denně
  • 4/ Zřetelné označení na budově školy o vyhlášené stávce i státní vlajka
  • 5/ Poskytnutí kuchyňky a přístup k vařiči po 24 hodin denně
  • 6/ Přístup k videu + televizi
  • 7/ Zajištění přístupu k umývárně

Výmluvné jsou i ručně psané poznámky, které zachycují rozdělování povinností mezi studenty a dokládají význam koordinace v rámci školy i širší sítě.

 

S pokračující studentskou stávkou sílila obava vedení školy ve věci návratu do běžného studijního provozu. V zájmu o obnovení výuky se nejspíš mísil upřímný pragmatismus se snahou disciplinovat stávkující studenty. O postihování studentů za účast na manifestacích se přestalo mluvit velmi záhy. Za podíl na stávce se posléze dokonce mohli dočkat jistého uznání. Na zasedání kolegia rektora dne 18. 12. 1989 rektor „vyjádřil svůj názor a stanovisko, že pokud bude stávka studentů i nadále pokračovat v termínu vánoc a klauzur, lze počítat s tím, že posluchačům bude semestr započítán, protože v souhrnu vytvořili a vytiskli tisíce aktuálních grafik, plakátů, vyslechli desítky samostatně organizovaných přednášek zajištěných vlastní iniciativou“.

V rámci VŠUP příliš vůle vystupovat proti stávkujícím studentům patrně nebylo. Postavila se za ně dokonce i Základní organizace na VŠUP, která 23. listopadu zaslala Ústřednímu výboru KSČ otevřený dopis, kde se mimo jiné píše: „My, komunisté Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, jsme pro socialismus a přestavbu v Československu. Nemůžeme však připustit, aby naším jménem, jménem komunistů, jednalo přepadové komando.“ Není potom divu, že reorganizace školy probíhala velmi mírným způsobem. Tomu patrně napomohl i smířený přístup dosluhujícího rektora a odstupujících pedagogů. Dá se říct, že tito se studenty spolupracovali. V zápisu z jednání Akademické rady ze dne 20. prosince 1989 se uvádí, že předseda stávkového výboru studentů „Ivan Adam poděkoval současnému rektorovi prof. Mikulovi za dosavadní činnost. Zmínil se o tom, že došlo na vysoké škole k zásadním změnám, nespornou zásluhu na tom má i rektor.“ O této „vzájemnosti“ svědčí i dopis, který rektor Mikula adresoval Stávkovému výboru studentů VŠUP:

Vážený stávkový výbore, milí studenti!

Dovolte, abych Vám touto skromnou formou vyjádřil svůj obdiv a dík za velkorysý, spravedlivý a perspektivně cílevědomý postup a činorodou kázeň v uplynulých i dalších týdnech plných vzrušení a boje.

Vím, že jste nejen morálně neúplatní, ale také dostatečně materiálně zabezpečení a samostatní.

Přesto mohou přijít chvíle nejen pracovně stávkové, ale také možnosti společné oslavy vánočního večera a zejména radostné oslavy závěru roku korunované volbou pana Havla presidentem ČSSR.

Pro tyto nezištné účely přijměte prosím můj příspěvek do kolektivního fondu, který zajisté rozhojní též ostatní učitelé a pracovníci školy. Pokud by došlo k dělbě mezi ateliery, věřím, že i z mého podílu část užijí ve zdraví posluchači ateliéru ilustrace.

Pomohli jste mi splnit úlohu rektora ve složité době. Ještě jednou Vám všem a především stávkovému výboru děkuji za vzájemné porozumění a velkorysé ulehčení chvil, kdy jsem mohl s klidným a čistým svědomím předat rektorskou funkci svému zvolenému nástupci.

Přeju Vám šťastnou perspektivu na cestě, kterou jste si svobodně zvolili!

odstupující rektor

Jiří Mikula

Praha 22. 12. 1989

 

Deideologizace
Usilovně se pracovalo na „odideologizování“ školy. To se odehrávalo hned v několika rovinách. Už 16. listopadu – o den později než na DAMU – bylo vyhlášeno založení nezávislé studentské organizace.[11] Později došlo i na zrušení ZO KSČ VŠUP a místní vojenské katedry, jejíž násilné poslání nebylo podle studentů slučitelné s jejich uměleckou tvorbou.[12] Ideologicky zatížené předměty zmizely z rozvrhů. Vznikly nové předpisy pro průběh přijímacích zkoušek: třídní původ napříště neměl rozhodovat o výsledku přijímacích zkoušek. Omezil se vliv ministerstva školství. Studentům se dostalo většího podílu na rozhodování o chodu školy. V neposlední řadě muselo pochopitelně dojít k obměně kádrů. Přes vstřícný postoj rektora Mikuly nikdo nepochyboval o nutnosti jeho odchodu. Nové pedagogy měla zvolit komise v konkurzním řízení.[13] Studenti uspořádali tajné hlasování o důvěře vedoucím pedagogům; z šestnácti ji dostalo pět. Konkurzního řízení se pak museli zúčastnit i „důvěryhodní“ vyučující. Výjimečný stav, kdy většina pedagogů ztratila v očích studentů legitimitu, reflektovalo zasedání Akademické rady ze dne 4. ledna 1990.[14] Klauzury v zimním semestru byly zrušeny. Studenti se mohli sami rozhodnout, zda chtějí pracovat na rozpracovaných úkolech, nebo se věnovat vlastní volné tvorbě. Konzultace s pedagogy nebyly povinné. Rozhoupané vedení s nápadnou ohleduplností vůči studentům zřejmě zvažovalo i další změny, jak to dokládá strojopis nadepsaný Podněty k diskuzi učitelů a zaměstnanců VŠUP, kde se mimo jiné zpochybňovala nutnost každoročního hodnocení studentů.

 

Časopisy
Důležitá média nezávislých studentských iniciativ představovaly časopisy, kterých ke konci 80. let vycházelo stále více. Většinou se jednalo o plátky vztahující se k jednotlivým fakultám. Byly mezi nimi časopisy Em (1. LF UK), Situace (FF UK), Proto (FŽ UK), Kavárna A.F.F.A. (DAMU), CAFÉ-JOURNAL (AMU), Revue 88 (Brno) a řada dalších.[15] Na jaře 1989 vzniklo Studentské tiskové a informační středisko (zaštítěné městským SSM), které shromažďovalo studentské tiskoviny. Jako důležitý informační uzel fungovalo i na začátku studentské stávky po 17. listopadu.[16]

Na VŠUP vycházel od roku 1983 časopis Fakultního výboru Svazu socialistické mládeže VŠUP s názvem ŠUM. Obsahově se zřejmě nesnažil o žádné kontroverze. Za pozornost stojí rozepře o jeho „těžko prosazeném […] a ‚lehko‘ rozstříhaném“ desátém čísle, které mělo vyjít v květnu 1988. Z rozhodnutí rektora Mikuly bylo číslo skartováno potom, co se rozpoznal v karikatuře na obálce časopisu (vytvořené tehdejším redaktorem ŠUMU Kryštofem Trubáčkem). Ve stávkovém období se tato přes rok stará křivda mohla otevřeně připomenout; v písemném prohlášení to 11. prosince 1989 učinil jeden z redaktorů ŠUMu Petr Šejdl.[17] Zmařenou práci na výrobě časopisu vyčíslil v penězích (4100 Kčs) a čase (41,66 hodiny). Hned následujícího dne se rektor za skartování časopisu omluvil a slíbil, že napříště do jeho vycházení nebude nikdo zasahovat.[18]

 

Patronáty podniků
Vysokoškoláci se snažili získat patronáty podniků. Ty měly dokládat spříznění studentů a dělníků, a tak legitimovat studentské nároky.  V případě potřeby měly také fungovat jako jakési pojistky. Mezi podniky, které svou záštitou stávku studentů VŠUP podpořily, bylo i Keramo Praha, jež přislíbilo poskytnutí finanční podpory, reprodukční techniky a to, že v případě represe studentů podnikne i další kroky. Studenti VŠUP i dalších škol spolupracovali také se Správou veřejné zeleně na Praze 1; podíleli se na jejích aktivitách, aby rozptýlili podezření o stávkové zahálce.


[1] Josef Kroutvor, Poselství ulice: Z dějin plakátu a proměn doby, Praha: COMET, 1991, s. 147.

[2] Filip Blažek, Plakáty sametové revoluce: Příběh plakátů z listopadu a prosince 1989, Praha: XYZ, 2009, s. 65.

[3] Tamtéž, s. 130.

[4] Tamtéž, s. 79–80.

[5] Tamtéž, s. 71.

[6] Petr Kotek, Kronika Studentského vysílání: FAMU během listopadových událostí roku 1989, Praha: Malá Skála, 2000, s. 37.

[7]Tamtéž, s. 39.

[8] Reportáž v mimořádném čísle časopisu studentů FF UK Situace z 20. 11. 1989. Cituje Josef Petráň, Filozofové dělají revoluci: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948–1968–1989, Praha: Karolinum, 2015, s. 808.

[9] Vypráví o tom Tomáš Ctibor v knize Milana Otáhala a Miroslava Vaňka, Sto studentských revolucí: Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999.

[10] POŽADAVKY STÁVKOVÉHO VÝBORU VYSOKÉ ŠKOLY UMĚLECKOPŮPRŮMYSLOVÉ PRO ZAJIŠTĚNÍ PRŮBĚHU STÁVKY STUDENTŮ NA VŠUP ze 20. 11. 1989. Nejsou-li v poznámkách uvedeny nakladatelské údaje, odkazuje se na dokumenty dostupné ve školním archivuVysoké školy uměleckoprůmyslové.

[11] Securitas imperii 6/I, Denní situační zprávy StB z listopadu a prosince 1989, s. 60.

[12] Prohlášení stávkujících studentů VŠUP.

[13] Srov. rozhovor s Jiřím Šetlíkem, http://www.transformace-umprum.cz/rozhovory23.html

[14] Zápis ze zasedání Akademické rady ze dne 4. 1. 1990.

[15] Podrobnější výčet studentských časopisů z přelomu 80. a 90. let uvádí Josef Petráň, Filozofové dělají revoluci: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948–1968–1989), Praha: Karolinum, 2015, s. 680.

[16] Tamtéž, s. 803.

[17] „K znovu zrozenému ŠUMU č. 10 tentokráte v originálním vydání“.

[18] „Zápis z Rozšířeného pedagogického sboru VŠUP konaného dne 12. 12. 1989“.

Foto: Martina Nevařilová.

slider image 01 | 06

V budově VŠUP během stávky. Foto: Jan Jindra, 1989.

slider image 02 | 06
slider image 03 | 06
slider image 04 | 06
slider image 05 | 06
slider image 06 | 06

02 ŠUM, květen 1988

slider image 01 | 06
slider image 02 | 06
slider image 03 | 06
slider image 04 | 06
slider image 05 | 06
slider image 06 | 06

03 Obrazová dokumentace

slider image 01 | 36

Budova VŠUP na Palachově náměstí během studentské stávky. Foto: osobní archiv Jana Hory.

slider image 02 | 36

Budova VŠUP na Palachově náměstí během studentské stávky. Foto: osobní archiv Jana Hory.

slider image 03 | 36

Budova VŠUP na Palachově náměstí během studentské stávky. Foto: osobní archiv Jana Hory.

slider image 04 | 36

Studenti VŠUP rozdávají letáky před školní budovou. Foto: osobní archiv Jana Hory.

slider image 05 | 36

Studenti VŠUP rozdávají letáky před školní budovou. Foto: osobní archiv Jana Hory.

slider image 06 | 36

Studenti VŠUP před školní budovou. Foto: osobní archiv Jana Hory.

slider image 07 | 36

Protestní bannery na chodbě VŠUP. Foto: osobní archiv Jana Hory.

slider image 08 | 36

Studenti VŠUP malují bannery v ateliéru. Foto: osobní archiv Jana Hory.

slider image 09 | 36

Kreslení plakátů na VŠUP. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 10 | 36

V budově VŠUP během stávky. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 11 | 36

Studenti přespávající ve svém ateliéru. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 12 | 36

Studenti přespávající ve svém ateliéru. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 13 | 36

Studenti VŠUP přespávající v ateliéru. Foto: osobní archiv Jana Hory.

slider image 14 | 36

V ateliéru během stávky. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 15 | 36

V ateliéru během stávky. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 16 | 36

Přednášková místnost během stávky. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 17 | 36

Veřejná diskuze. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 18 | 36

Koncert v budově VŠUP na podporu studentské stávky. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 19 | 36

Koncert v budově VŠUP na podporu studentské stávky. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 20 | 36

V ateliéru během stávky. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 21 | 36

Improvizovaná kantýna v sádrovně. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 22 | 36

V ateliéru textilu. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 23 | 36

V ateliéru textilu. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 24 | 36

V budově VŠUP během stávky. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 25 | 36

Příprava na „mikulášskou“ demonstraci 5. prosince 1989 na VŠUP. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 26 | 36

Před uzavřenou budovou VŠUP během stávky. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 27 | 36

„Mikulášská“ demonstrace 5. prosince 1989 na dnešním Palachově náměstí. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 28 | 36

Budova Filosofické fakulty. Přejmenování Náměstí Krasnoarmějců na Náměstí Jana Palacha studenty Filosofické fakulty. Foto: Jan Jindra, 1989.

slider image 29 | 36

Budova VŠUP během stávky. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 30 | 36

Plakáty ve vitrínách Špálovy galerie. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 31 | 36

Plakáty v oknech výstavní síně Mánes. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 32 | 36

Budova DAMU v Karlově ulici. Foto: Martina Nevařilová, 1989.

slider image 33 | 36

Bulletin Jaro se probudilo na podzim s logem OF Pavla Šťastného a fotografiemi pořízenými během stávky na VŠUP Olegem Homolou. Z archivu Pavla Šťastného.

slider image 34 | 36

Bulletin Jaro se probudilo na podzim s logem OF Pavla Šťastného a fotografiemi pořízenými během stávky na VŠUP Olegem Homolou. Z archivu Pavla Šťastného.

slider image 35 | 36

Skicy Pavla Šťastného pro OF. Z archivu Pavla Šťastného.

slider image 36 | 36

Skicy Pavla Šťastného pro OF. Z archivu Pavla Šťastného.

04 PRAVDA PROTI LÁSCE

„Pravda proti lásce“ je autorský projekt Vojtěcha Märce. Samotný název vyznačuje záměr rozrušit zažité, stereotypní představy o průběhu a významu studentských stávek na konci roku 1989 [1] a potažmo i o jejich přímých či nepřímých důsledcích.

To neznamená, že by ohlašoval nová, skandální a nutně konfrontační odhalení. Směřuje spíše k reflexi z vnější pozice, odkud je pochopitelně snazší odhlédnout od zaujatého pohledu přímých účastníků (aniž by se tak jakkoli popíral jejich nárok na pravdu).

Záběr výzkumu je přiznaně selektivní a interpretační. Více než na autentická svědectví aktérů se zaměří na „administrativní“ rozměr studentské stávky, jaký zprostředkovaně zachycují dobové dokumenty – s vědomím komplementárnosti obou těchto paměťových formátů v produkci historické a politické „pravdy“.

Stávkové výbory vznikaly na jednotlivých školách či fakultách a zároveň se organizovaly pod celostátním koordinačním stávkovým výborem studentů.[2] Některé vysoké i střední školy specifického zaměření svou odbornost akcentovaly ve svých tehdejších prohlášeních, požadavcích a počinech. Například studenti lékařských škol ošetřovali zraněné demonstranty, studenti žurnalistiky si stěžovali na neobjektivitu masmédií, studenti bohoslovecké fakulty vyzývali k modlitbě, siláci z FTVS dělali ochranku ostatním studentům…

Jednotlivé části cyklu „Pravda proti lásce“ se zaměřují na vybrané vysoké umělecké školy během studentské stávky na konci roku 1989, na význačnosti takových prostředí, na jejich specifika i funkce v širším rámci. Jedná se o vysoké umělecké školy výtvarného a filmového zaměření, tedy o instituce systematicky pracující s grafickými technikami, fotografií a videem. Tyto a další dokumenty poskytují záchytné body výkladu.

Podobně jako se rumunská revoluce označuje za revoluci „televizní“,[3] o československém převratu lze říct, že byl „divadelní“. Dobře známá je klíčová role studentů DAMU i symbolický význam stávky divadel, stejně jako fakt, že k divadelníkům patřil také Václav Havel. To všechno potvrzuje teatrální, somatický a afektivní charakter „sametové revoluce“. Všeobecně povědomé obrazy pak ukazují, že jejími určujícími médii byly vedle studentských těl také klíče, květiny a svíce.[4] V našem záběru bude tento mediální rejstřík doplněn o reprodukční, audiovizuální a informační technologie. Podnět a oporu pro toto hledisko skýtá „mediální historiografie“, která vychází ze dvou základních předpokladů, a sice že „média nejsou nikdy myslitelná bez své historie“ a že „dějiny nejsou myslitelné bez médií, které je produkují“.[5] Zvolené hledisko zároveň do jisté míry vychází z dobového – někdy poněkud úzkostného a naivního – technooptimismu, stejně jako z tehdejší akutní potřeby dokumentovat a archivovat dění. Ta patrně odráží potřebu informací v nejisté době, otázku po vlivu masových médií a možnosti vlivu na ně a konečně i vyostřené historické vědomí.


[1] Stávka skončila 29. prosince 1989, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem.

[2] Činnost koordinačního stávkového výboru popisuje i zpráva StB, viz Securitas imperii 6/I, Denní situační zprávy StB z listopadu a prosince 1989, s. 196–197.

[3] Televizi a její roli v rumunské revolucibylo již v dubnu 1990 věnováno mezinárodní sympozium v Budapešti. Viz sborník Keiko Sei (ed.), Von der Bürokratie zur Telekratie: Rumänien im Fernsehen, Berlin: Merve, 1990 a záznamy některých přednášek http://catalog.c3.hu/index.php?page=work&id=274&lang=EN.

[4] „Vezměte s sebou květinu hlásal i leták studentského hnutí STUHA vyzívající k manifestaci 17. 11. 1989. Viz Josef Petráň, Filozofové dělají revoluci, s. 768 a 769 a jinde. Monika Pajerová, jedna ze členek hnutí STUHA popisuje ve svém deníku, jak vyrazila na demonstraci 17. 11. 1989: „[…] A kytku jsem zapomněla! Hlavně, že jsme to všude psali. […] Vyřítila jsem se ven [z tramvaje na Karlově náměstí] a málem to se mnou bouchlo o zem – kluci, holky, celé party lidí s květinami – a trikolóru mají všichni! Květinu mi dali dva studenti z medicíny. Měli jich kytici, pro případ, že by někdo zapomněl.“ Monika MacDonagh-Pajerová, Vezměte s sebou květinu! Deníky a vzpomínky z let 1980–1990, Praha: Prostor, 2014, s. 243. Vezmi s sebou květinu se jmenoval i třicetiminutový pořad shrnující mnohá svědectví o událostech 17. listopadu v sestřihu studentů a absolventů FAMU (Petr Kotek, Pavel Štingl, Magda Landsmannová). ČST ho poprvé odvysílala 12. prosince. Viz Petr Kotek, Kronika studentského vysílání, Praha: Malá Skála, 2000, s. 44.

[5] Lorenz Engell, in: Kateřina Krtilová a Kateřina Svatoňová (eds.), Medienwissenschaft: Východiska a aktuální pozice německé filozofie a teorie médií, Praha: Academia, 2016, s. 32–33.

Poděkování

Za poskytnutí informací a materiálů děkuji Evě Mertové, Jiřině Dejmkové a Anně Rýznarové z knihovny UMPRUM, Janě Bartošové z Národního pedagogického muzea J. A. Komenského, Zuzaně Hadravové ze Studia FAMU, Pavlu Benešovi, Janu Horovi, Janu Jindrovi, Martině Nevařilové, Petru Šejdlovi a Pavlu Šťastnému.

05 Autoři projektu

Autor projektu: Vojtěch Märc
Autor textů: Vojtěch Märc
Foto: Jan Jindra, Martina Nevařilová, Pavel Šťastný, archiv Jana Hory a archiv Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze
Koncept on-line prezentace, redakce textů a realizace: Lenka Střeláková
Překlad do angličtiny: Palo Fabuš
Publikováno: 1. 9. 2017