Reportáže

Čtyři obsahově a tematicky odlišné práce stojí okolo jakéhosi prostředku, který v jejich setkání vyvstává a kterým je zhmotněná dekonstrukce fotografického vnímání. Všechny práce zdůrazňují napětí mezi povrchem a vnitřkem, určitou těkavost vystupňovanou do momentu střetu, rozporu, srážky.
Obrovská akumulovaná síla a energie se uvolňuje v jediném okamžiku exploze raketoplánu Challenger z 28. ledna 1986 způsobené kolizí pláště palivové nádrže přídavného motoru.
Oblak výbuchu zachycený ve fotografické sekvenci analogového otisku na obálce časopisu Time, který vymrštil sedmičlennou posádku při plném vědomí do výše dvaceti kilometrů, než její kabina po dvou a půl minutách při přetížení 200g narazila na vodní hladinu, nám v ostrosti a sytosti barev umožňuje jeho ohnivou kouli téměř fyzicky uchopit, prostrčit prst ruky uchem vykresleným kouře jedné z paralelních explozí.
Digitální obraz stažený z internetové fotobanky a vytištěný v deseti tisících kopií vážících několik set kilogramů roste do výše, ze které jeho trosky spadly.
Vivisekčně odhalené, do naha svléknuté vedení infrastruktury ledabyle vyfocené autorem ostře kontrastuje s okolním neforemným blátem a hlínou, do jejíž beztvaré černé hmoty se rozpadá zrnitost xeroxové fotografie stroje, jehož kabely napájí.
Skála stará stovky milionů let se v jediném okamžiku rozpadá v ploše lomu. Ostré hrany kamenů kontrastně vymezují jejich ohraničenost a prehistorickou ignoranci k okolí.
Bíle natřený povrch kamenů hroudy odhmotňuje, činí je prázdnými slupkami. Zároveň však jejich kamenovost ještě zdůrazňuje.
Nedostupně uzavřená za předním sklem v chromovém rámu blyštícím se odrazem světla překlikává ručička hodin na hyperrealistické animaci promítané na zdi.
Dvojice hodin není videem ve smyčce, přehrávaným obrazem plynutí času, ale počítačovým programem zobrazujícím jako virtuální zhmotnění oscilace elektronického krystalu čas skutečný. Jeho manipulací – posunem synchronizace s centrálním bezdrátovým signálem světového času – vzniká jakási mezera – antiprostor, který není ani skutečný, ani virtuální.
Dekonstrukce fotografického vnímání ukazuje, jak se fotografie stává motivovanou.
Motivovanost znamená silný motiv stejně jako důraz na formální údernost a naléhavost zobrazení.
Motivovanost je doxou digitální cirkulace a obrazového přesycení: rozpoznatelnosti, srozumitelnosti a ostrosti. Je o ztrátě kontextu, popisky, vysvětlení, ale zároveň požaduje naprostou přesnost ve vztahu k žánru, asociačnímu řetězci, archetypu.
Pečlivě zkonstruované postižení dané definice v individuálním příkladu umožňuje uspokojivý pocit zaměnitelnosti nebo libovolnosti konkrétního.
Chybami nenarušené zapadnutí, zakliknutí obrazu do existujících mentálních struktur.
Zobrazený exemplář je ideálním reprezentantem “druhu”. A právě jen díky tomu se zdá být až náhodný, libovolný.
Ukazuje moment, ve kterém se konkrétní transformuje v obecné. Ale zároveň určitý chlad, vypočítavost a tichou násilnost tohoto procesu odřezání, vytrhnutí, chycení.

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)