Reportáže

„Pokud však pravdu chápeme historicky, co pak ještě můžeme vypovídat o tom, jestli je historie také pravdivá?“
Hito Steyerl

Jako předmět zkoumání svého posledního videa si Alžběta Bačíková vybrala klasický dokumentární portrét. Tomu odpovídá výběr jediného protagonisty, směřování divákovi pozornosti k jeho postavě, ke způsobu vyprávění a k místům, na kterých se dennodenně pohybuje. Portrétovaným „hrdinou“ je Eda, kterého kamera v Alžbětiných rukách sleduje doma u počítače, při cvičení kung-fu v tělocvičně nebo zaznamenává prostředí továrny na pneumatiky, kde Eda pracuje. Formu dokumentárního portrétu při sledování videa rychle rozpoznáváme, jsou zde přítomny určité prvky, jako pozvolný nástup s pohledem do ulice doplněný instrumentální hudbou, které v sobě máme díky televizním dokumentům hluboce zažité. A jsou to právě tyto prvky, kolem kterých staví Alžběta základní otázku vracející se v průběhu celého filmu: Jakým způsobem se konstituuje protagonistova subjektivita skrze formu dokumentárního pohledu?
Eda – vášnivě ponořený do tradiční čínské kultury a kung-fu a věnující se psaní povídek – dostal od Alžběty úkol. Napsat příběh o historické postavě Qiu Jin, kterou Wikipedia charakterizuje jako revolucionářku, feministku a spisovatelku. Typ povídky, kterou Eda sepsal, spadá do tradičního žánru čínských povídek, tzv. wuxia, který se soustředí na popis legend bojovníků a válečných hrdinů. Sám Edův portrét tak nakonec není vystavěn na jeho vlastním příběhu, ale na zadání připraveném autorkou filmu. Eda je vsazen do situace, ve které částečně ztrácí pevnou půdu pod nohama, vědomý pohled kamery mu však nedovolí zaváhat. Ve hře je příliš mnoho.
Protagonistu samého poznáváme především skrze obraz. Ve filmu je zcela vynechána pasáž, ve které by měl Eda příležitost představit sám sebe. Naopak je vmanipulován do role vypravěče příběhů, které sice pracují s reálnými historickými postavami, avšak legendy kolem nich vystavěné jsou zcela fiktivní. Film tak pracuje s fikcí a vyprávěním na několika úrovních. Jsou to filmy, které Eda sleduje, příběhy, které vypráví, a pohled kamery, která jej sleduje.
Rozdělení filmu na dvoukanálovou prezentaci demonstruje snahu o narušení jednoho dominantního pohledu. Oba souběžně běžící obrazy se někdy doplňují, jindy narušují, divák je nucen si tyto vztahy domýšlet při přecházení z jedné strany na druhou. Vracíme se zde nakonec k otázce z úvodního citátu od Hito Steyerl. Zabýváme se historií – nebo i současností – nasloucháme informacím a faktům, koukáme na zprávy v televizi, brouzdáme po internetových zdrojích, nakolik však můžeme mluvit o poznávání a nakolik o konstituování pravdy? Eda historickou hrdinku ve vyprávění nepředstavuje, on ji vytváří. Vy-pravuje. Jeho narativ je o to citelnější, pokud si uvědomíme časovou, kulturní a genderovou propast, která mezi oběma protagonisty vězí. Alžběta jej sice nechává promlouvat, práce se střihem a kamerou je však daleko od pouhého zaznamenávání. V autorčině podání se tak samotný dokumentární portrét stává především úvahou nad reflektovanými nástroji dokumentace a nad prací s rozličnými podobami reality a fikce.

Anna Remešová

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)