ČTVRTÁ VLNA – BELLA BODY / SKYPE MAMA / POPÍRAČ

Feministická trilogie o těle, mateřství, migraci a klimatické změně

Série tří videí iniciativy Čtvrtá vlna, která vznikla ve spolupráci s Artyčok Tv. nahlíží odlišná společenská témata z perspektivy feminismu. Formálně rozdílná, autorská videa spojuje téma oprese či tlaku vyplývajícího ze stereotypního pojetí rodových a společenských rolí, očekáváními s tímto spojenými a hranicemi vlastní autonomie. Každé z témat navozuje atmosféru dané problematiky a vlastním jazykem se pokouší divákům a divačkám představit možná východiska.

Ve fantazijním příběhu Bella Body se hlavní postavy nespecifikovaného genderu Gizd a Zgarb pokoušejí představit svá těla hierarchizované společnosti. Tělo, v současnosti považováno za jeden ze zásadních determinujících prvků, jehož tvar, barva, či schopnost zařazují do společenských struktur, ze kterých mnohdy není možné se vymanit. Je vnímáno jako ekonomický potenciál, a stává se tak střetem politického zájmu.

Video o “transnacionálním mateřství” navazuje na předchozí téma motivem odchodu z rodiny. Toto odloučení zde však není emancipačním rozhodnutím, ale důsledkem socio-ekonomického rozdělení světa na Západ a Východ; žena v něm volí mezi osaměním, tvrdou prací a ponížením nebo životem a výchovou dětí v chudobě na Ukrajině. Drsné a často dlouhodobé odloučení způsobuje propast mezi matkami a jejich dětmi, s kterými několik let udržují kontakt pouze přes Skype.

Kllimatická změna je ve videu Popírač chápána ne pouze jako problém environmentální, ale také feministický. Poukazuje na dichotomii mezi rozsahem, jakým jsou v důsledku změn klimatu zasaženy ženy a způsobem, jak o tomto problému mluví muži, jejichž moc je přímo úměrná s těmito dopady. Jaký je jazyk, kterým se klimatická změna bagatelizuje? Kde je hranice mezi lží a absurditou?

01 Bella Body

Tělo jako aparát

„As a body—and this is the only important thing about being a subject-body, a techno-living system—I’m the platform that makes possible the materialization of political imagination.“
Paul B. Preciado

Dle Giorgia Agambena můžeme na sociální a politickou realitu nejen pozdního kapitalismu nahlížet jako na nekonečný boj mezi těly a aparáty.1 V jejich agonickém souboji povstávají jako výslednice těchto protichůdných sil subjekty, které se jako křehké a nikdy nedokončené entity usilovně snaží o svou historickou (re)produkci skrze své těla a obklopující aparáty, jež jejich těla zachytávají, usměrňují, disciplinují, nebo dokonce plně kontrolují. Vládnout tělům a prostředí institucionálních, technologických, ekonomických, energetických a mentálních aparátů pak znamená vládnout sobě samé.

Distribuce moci nad těly a aparáty je ovšem nesamozřejmá, a v dnešní situaci dokonce zcela zastřená. K našim vlastním tělům se vztahujeme přes netransparentní infrastruktury, které operují dle logiky abstraktních toků kapitálu, a které si sebou nesou nánosy přihlouplých stereotypů včerejška, jež kapitál nechává pohodlně cirkulovat v kapilárách našich společností. Ba co více, patriarchální, sexistické a šovinistické kulturní narativy přežívají jako jeden z úhelných kamenů sociálně-ekonomické hierarchie pozdního biokapitalismu.

Proč biokapitalismu? Agamben se spolu s dalšími mysliteli a myslitelkami domnívá, že ústředním gestem každého suveréna je definovat, co znamená život jako život hodný člena či členky specifické obce, ke které náleží (řecky bios), v protiklade k holému životu jako prostému přežívání živočicha (řecky zoē). Ve výsledku tak jde o pokrytí celého časoprostorového profilu individuálního života zástěrou, jejíchž záhyby usměrňují pohyb jednotlivce po této ploše, a určují, jak správně jíst, jak se správně milovat, jaké vztahy navazovat, jak se vyjadřovat, jak se oblékat, jaké způsoby dané identitě přísluší, jaký vkus si je vhodné budovat a tak dále.

Chápat ideologickou formaci, v jejíž železné kleci jsme uvězněni, jako takovouto masivní organizaci života, se stane o to přirozenější, uvědomíme-li si, jak celá tato struktura naprosto zásadním způsobem spočívá na bohatých reproduktivních sítích nekapitalistické povahy. Lidská socialita, kolektivní a individuální vášně, ekosystémové procesy, sexualita, péče o druhé, hra, zábava a oddech, to vše tvoří ohromnou asambláž podepírající celou strukturu ekonomické produkce. Tato asambláž je kooptována, apropriována; a žádá si osvobodit z tohoto sevření.

Dostáváme se tak k otázce kolektivní emancipace. Ta má dvě cesty. Tou první je profanace aparátů, jak o ní mluví Agamben. Nejde o nic jiného než o stransparentňování netransparentních aparátů, zprůhledňování jejich vnitřních mechanizmů a vzájemných vztahů, a tudíž rozbíjení mocenských struktur, jež aparáty svými operacemi realizují a potažmo i petrifikují. Je to akt strhnutí posvátného závoje ze světských nástrojů moci. Jestliže nám však pak už nic není svaté, pak i tělo můžeme konečně osvobodit jako místo politické intervence svrchovaných subjektů, jež povstávají ze syntetické aktivity kolektivů lidí a ne-lidí.

Proč bychom totiž tělo nemohli chápat jenom jako další z potenciálně nekonečné řady aparátů? Ano, v jistém smyslu je primárním místem realizace subjektu, ale i tato skutečnost je spíše historickou okolností než věčnou pravdou. Protože však tělo známe jako ten nejintimnější ze všech aparátů, možná bychom měli začít od něho. Soukolí kapitalistických aparátů se snadno může zaseknout, narazí-li na kolektiv těl, jež do jeho útrob přestávají zapadat a vzdorují mu svou materialitou, svou obscénní estetikou, svým násilným sabotérstvím anorganického mechanizmu extrakce kapitálu ze žil planetární pospolitosti věcí, mezi které patří zcela náhodou i lidé. Boj proti zvěcnění/objektivizaci totiž nemusí nutně znamenat stávat se subjektem v klasickém smyslu – může stejně snadno jít o to stávat se traumaticky aktivní věcí.

Netřeba dodávat, že koordináty trajektorií této subversivní aktivity se nutně nacházejí v prostoru queer, feministických a post-koloniálních hnutí a teorií, protože právě ty nám dávají nástroje k poučenému vynalézání nových, post-kapitalistických těl a tužeb. Taková těla nemusí být lidská (ale ne-lidská a post-humánní), nemusí být singulární (ale kolektivní a nekonečná), a nemusí být stabilní (ale nomádská a fluidní). Pokud platí, že tělo je médiem politické imaginace, zažehnout představivost znamená zbourat nejen hradby, jež tělo obklopují, ale v první řadě přežít individuální transgresi vlastní korporeality.

Lukáš Likavčan

02 Skype Mama

Ztráty a nálezy transnacionálního mateřství

„To máme my ženský těžký. To je tak dáno. Musíme makat pro svou rodinu. Každá máma chce to nejlepší pro své děti. To už tak je, musíme to vydržet, když to není lehký. To je náš osud zkrátka.“ (Natalia 36 let, 3 děti)

Definovat něco tak složitého jako mateřství má svá úskalí. Můžeme být poetičtí jako Ruddick (Ruddick 1989: 4) a tvrdit, že mateřské praktiky začínají a končí láskou, která je „intenzivnější, zmatenější, ambivalentnější, jedovatě sladší než cokoliv jiného prožijí.“ Nebo být pragmatičtí jako americká feministická antropoložka Nancy Schepher Hughes (1993: 5): „Mateřská láska je všechno ostatní než přirozená, a místo toho reprezentuje matrix obrazů, významů, sentimentů a praktik, které jsou všude sociálně a kulturně produkované.“ Jak tedy definovat mateřské praktiky a transnacionální mateřství na „dálku“? Transnacionální matky prožívají v zahraniční pracovní migraci prostorovou, časovou a emoční separaci od svých vlastních dětí. Zároveň jsou však zodpovědné za výživu svých nukleárních a rozšířených rodin. Sotelo k tomu hovoří (Sotelo 2001:16): „Transnacionální matky přinášejí nové měřítko kvality mateřství, nové nerovnosti a nové významy rodiny.“

Výzkumy rodinné struktury migrantů a ukazují, že kolem 55 procent migrantek z Ukrajiny žije v ČR bez svých dětí. Tvoří tak nejpočetnější skupinu transnacionálních rodičů, kteří žijí a pracují v České republice. Příčinou vysokého počtu transnacionálních matek je nejenom geografická vzdálenost mezi Českou republikou a Ukrajinou, přítomnost sociálních sítí krajanské komunity, ale také možnost tzv. cirkulární migrace, která umožňuje migrantkám lepší koordinaci svých reprodukčních a produkčních aktivit. Velká část těchto žen pracuje v nájemné práci v domácnosti (jako uklízečky, hospodyně, chůvy nebo pečovatelky o seniory), kde přebírají péči našich žen a také mužů, které ale společnost z této péče stále výrazně vyvazuje (tedy nepodléhají tak přísné sociální kontrole). Právě v tomto kontextu můžeme sledovat, že nerovnosti mezi českými ženami a muži se pomalu snižují, ale na druhou stranu začínají narůstat nerovnosti mezi českými a „Jinými“ ženami.

Každá společnost má genderové hranice vymezeny pomocí norem, které jsou monitorovány a potvrzovány každodenními praktikami, tak je tomu i v případě mateřství. Transnacionální matky nemůžou tyto normy (tak, jak jsou ustanoveny v rámci většinové společnosti) ve své každodenní praxi naplňovat (Sotelo 2001). Zatímco mužská pracovní migrace je nahlížena jako „důležitá pro finanční zajištění rodiny“, migrující ženy jsou zpravidla vnímány jako ty, které od svých rodin „utíkají“ (Parreñas 2005). Transnacionální matky se často ztotožňují se svým „těžkým ženským údělem“, o své povinnosti hmotně se postarat o svou rodinu. To je v souladu s modelem rurálního pojímaní ženské pracovní síly, které je kombinováno se socialistickým typem zaměstnávání žen na Ukrajině (Tolstokorova 2010). Solaris (Solaris 2010) odvozuje vysoké zapojení ukrajinských žen do transnacionální migrace právě přechodem od sovětského typu rodiny (rozšířená rodina se silným vlivem babičky zodpovědné za výchovu dětí a chod domácnosti) k patriarchálnímu ukrajinskému typu rodiny. To vše v prostředí vysoké nezaměstnanosti a velmi špatné ekonomické situace ukrajinských domácností. Na druhou stranu veřejný diskurz, který produkují média na Ukrajině výrazně formují stereotypní obraz špatných matek, které opouštějí své děti, ze kterých se stávají sociální sirotci. Diskurz médií se poté reprodukuje zejména v prostředí státních institucí – škol, úřadů a zdravotnických zařízení.

Strategie rozhodování, zda migrovat do zahraničí, které volí ukrajinské migrantky, jsou pevně zasazeny kolem hlavní argumentace – lepšího života pro své děti. Pro lepší budoucnost svých dětí transnacionální matky podnikly nelehký krok, migrovaly za prací, musely se vypořádat se steskem po svých dětech a pocity osamocení v cizím velkoměstě. V době své nepřítomnosti se transnacionální matky můžou spolehnout ve výpomoci a „náhradní“ péči na své rodiče. To se jeví v jejich v rozhodování odejít do pracovní migrace jako zcela rozhodující faktor. Většinou se jedná výhradně o babičky dětí, v některých případech dokonce střídavě pečují dvě babičky, nebo staří rodiče pečují najednou o děti dvou transnacionálních matek-jejich dcer. Starší ženy pokračují ve své roli socialistických babiček a pomáhají s péčí o děti transnacionálních matek, což jen posiluje rozhodování k individuální ženské migraci.
Za poskytnutí náhradní péče se od migrantek očekává pravidelné zasílání části výdělku z migrace, který se využívá nejen ve prospěch dětí, ale také významně podporuje i samotné pečovatele (babičky, dědečky). Je tak výhodným ekonomickým řešením jak pro samotné transnacionální matky, tak také pro širší rodinnou jednotku. Ukrajinské ženy posílají část svých výdělků (remitencí) nejen svým dětem, ale také těm, kteří (které) o ně pečují. Na straně druhé, toto generační propojení ale přináší také mezigenerační konflikty, zejména související s výchovou dětí. V komunikaci mezi transnacionálními matkami a jejich dětmi hrají čím dál větší význam moderní technologie-zejména internet, pomocí kterých efektivně (alespoň částečně) znovuobnovují význam svého mateřství. Na druhou stranu může ale ono virtuální odosobnění interakci mezi matkami a jejich dětmi deformovat.

Přítomnost rodiny v migraci je zejména pro ženy velice důležitá (Aranda 2003). Velkou měrou ovlivňuje strategii rozhodování o trvalé formě migrace – tedy, zda migrantky zůstanou a po jak dlouhou dobu – v místě své migrace. Většina transnacionálních matek (zejména nezletilých dětí) by si, po sociální a ekonomické stabilizaci pobytu a zorientovaní v české společnosti, co v nejkratší době ráda přivezla své děti. Ale strukturální podmínky (stávající česká legislativa), ve kterých se ženy rozhodují, proces sloučení rodiny silně podmiňují a limitují. Období, během které žijí v České republice transnacionální matky a děti bez sebe, se tak pohybuje mezi 4 až 12 roky. To je skutečně dlouhá doba, po kterou si děti zvykly na rodinu babičky, která o ně v nepřítomnosti matek pečovala a proces sloučení může být pro všechny zúčastněné emočně velice náročný.

Dle Tolstokorova (2010) je zřejmé, že současná Ukrajina díky pracovní migraci žen prochází významnou transformací genderových rolí, které mohou vést k vážným rodinným konfrontacím a kolizím. Ženy, které nebyly před migrací spokojené se svým manželstvím, se právě díky zkušenosti z migrace a díky přístupu k vlastnímu příjmu (a možnosti samostatně rozhodovat o něm) rozhodly k radikálnímu řešení svých vztahů. Zejména pro ženy, které byly rozvedené nebo procházely rozchodem s partnerem, se migrace stala možností vybudovat si nový život (zejména po sloučení rodiny v ČR) a zabezpečit důstojné sociální podmínky pro své děti. Souhlasím proto s tvrzením George (2005), že migrace tak může (ve specifických případech (někdy ovšem jen dočasně) vést také k genderové rovnováze – tím, jak zpochybňuje tradiční společenské představy o roli ženy, které ztrácejí v nové situaci svoji platnost. Otázkou ale zůstává jakou cenu musí za to transnacionální ženy- nejenom z Ukrajiny- zaplatit.

Petra Ezzeddine

Literatura:

Aranda, E. M. 2003. „Care work and gendered constraints: The Case of Puerto Rican Transmigrants.“ Gender and Society, Vol. 17, No. 4: 609-626.
George, S. M. 2005. When Women Come First: Gender and Class in Transnational Migration. Berkeley, Los Angeles, and London: University of California Press.
Parreñas, R. 2001. Servants of Globalization: Women, Migration, and Domestic Work. Berkeley: University of California Press.
Schepher, Hughes N. 1993. Death Without Weeping: The Violence of Everyday Life in Brazil: University of California Press.
Solari, C. 2010. „Drain vs. Constitutive Circularity: Comparing the Gendered Effects of Post Soviet Migration Patterns in Ukraine.“ Anthropology of East Europe Review, Vol. 28, No. 1:215-238.
Sotelo, P. 2001. Doméstica. Immigrant Woman Cleaning and Caring in the Shadow of Affluence. Berkeley: University California Press.
Ruddick, S. 1989. Maternal Thinking: Towards Politics of Peace, London: Beacon Press.
Tolstokorova, A. 2010. „Where Have All The Mothers Gone? The Gendered Effect of Labour Migration and Transition of the Institution of Parenthood in Ukraine.“ Journal of Eastern Anthropological Review, Vol. 28, No. 1:184-214.

03 Popírač

Popírač

Problém klimatické změny je často považován pouze za environmentální problém. Má však zásadní vliv na životy lidí. Ne však všichni lidé na ní mají stejný podíl a ne všichni jsou stejně zasaženi. Zvyšování se hladin moří, záplavy, vymírání různých živočišných druhů, sucha, tsunami, tajfuny jsou už dnes realitou prokazatelně zapříčiněnou klimatickou změnou. Jsou to ale častěji země jihu, které trpí, naopak země severu vyprodukovaly 80 % skleníkových plynů.

Jak spolu souvisí zdánlivě nesouvisející témata klimatické změny a postavení žen ve společnosti? V katastrofách způsobené klimatickou změnou trpí více ženy. Důvodů je několik. Muži odejdou jako první, často za prací. Navzdory kritické situaci, ženy většinou v těchto regionech setrvávají delší dobu, protože na nich z velké části leží povinnost starat se o děti či o staré rodiče. Ženy povětšinou nosí vodu do rodiny. Tím, že se zásoby vody ztenčují, prodlužuje se i doba, po kterou musí ženy vodu shánět, místo toho aby chodily do školy, nebo se vzdělávaly. Z těchto faktorů plynoucí nižší status v rámci společenské hierarchie pak zapříčiňuje, že ženy statisticky častěji umírají v katastrofách způsobených klimatickou změnou.

Kdo je ale největším protivníkem? Kdyby v těchto regionech stáli na spodku hierarchie muži, byli by to oni, kdo klimatickou změnou trpí nejvíce – i to se dnes děje. Klimatickou změnou zkrátka trpí ti nejníže postavení, ať už se jedná o ženy, či jinak marginalizované muže, na základě rasy, etnicity či socioekonomického postavení, v neposlední řadě také děti.

Na druhé straně ale stojí naopak lidé, kteří klimatickou změnu popírají nebo minimálně bagatelizují. Jakkoliv si jsem vědoma, že každá generalizace v sobě nese jistou nespravedlnost, lidé, kteří veřejně vystupují proti existenci klimatické změny, jsou většinou bílí muži, středního věku, s pasem ze západního světa. Často se sdružují kolem think tanků s nejistým financováním. Prototyp tohoto muže, jeho jazyk a způsob argumentace jsme se snažili ztělesnit ve fiktivní postavě pana Hiláka. Jazyk pokroku, prosperity a nadřazenosti západní společnosti je využíván k vykreslování přírody jako nekonečné studnice zdrojů, na které má po právu člověk nárok. Touto postavou jsme chtěli zachytit způsob argumentace, kdy tržní logika je podřízená všemu a jejím prizmatem je nahlíženo na svět okolo. Tito aktéři zároveň sami sebe staví do pozice disidentů a mluvčích nepohodlné pravdy o stavu dnešního světa. Esencialistická představa žen, jako pečujících matek, manželek, dcer, která je automaticky řadí na nižší společenský stupeň je pak v kontradikci s nechutí řešit právě důsledky této nerovnosti. V tu chvíli přichází na scénu z mého pohledu falešný univerzalismus lidství, který nedělí svět na muže a ženy. Ženy se však do takto definovaného obrazu univerzálního člověka nevejdou právě kvůli specifickému postavení v rámci společenské hierarchie. Opodál často stojí i muži z globálního Jihu.

To co ženy v zasažených oblastech znevýhodňuje je i jejich vylučování z veřejného prostoru. Neúčastní se rozhodovacích procesů a jejich hlas je tak snižován. Přitom by mohly být pro řešení klimatické změny prospěšné. Proto je důležité zahrnovat ženy do místních projektů, neboť se často angažují v zemědělství, zabezpečování potravin, vody, energie. Jako v jakémkoliv problému kdekoliv na světě je diverzita názorů přínosem. To je jeden z důvodu, proč by boj za klimatickou změnu měl být bojem feministickým. Umlčováním ženského hlasu svět přichází o mnoho potenciálu na změnu.

Eva Svobodová