Speciální programy

Mohou se nacházet v současném výtvarném umění ještě nějaké rozpoznatelné a tendence, které má smysl označovat jako „ismy“? Nebo se všechny vnitřně koherentní myšlenkové linie nacházejí už výhradně za hranicemi světa umění? Jednu z možných odpovědí se pokusil podat Manifest radikálního realismu, na jehož snahu o vzkříšení nonkonformního sovětského realismu – společně s kritikou mechanismů současné výtvarné produkce – se vznesla vlna kritiky stejně jako přezíravého mlčení. V éře prohlubující se interdisciplinarity a útěku před vším minulým, jež překotným tempem beznadějně zastarává, se rozhodli přijít s tezí, že autentickou subverzí vůči světu všeobecné akcelerace má být právě konzervativní gesto návratu k velkým mistrům minulosti. Jednoho z nich – Nikolaje Andronova – nechávají vyprávět jejich vlastní příběh a dobrovolně se tak vzdávají velké části toho, co sami podrobují kritice, tedy individualistické výpovědi. První videoesej z chystané trilogie o současných „ismech“ v umění tak volí fenomenologickou metodu: nechali jsme radikální realisty být radikálními realisty. Přistoupili jsme k nim bez kritické distance stejně jako bez nadšené afirmace jejich vnitřního světa. Výslednicí společných sil se tak stal materiál, který nezačíná zvenku mapovaného jevu, ale přímo uprostřed něj.

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)