Film zachycuje častý případ, ke kterému dříve či později dojde ve většině domácností. Řeč je  o nahrazení  analogové televize za větší plochou LCD, nebo plazmovou televizi.

Ivan Svoboda se snažil poukázat na triviální věc, která se vyskytuje v současné době v našem středoevropském prostředí. Šlo o získání představy provedení takové televizní náhrady.

Video Gilese Bunche je reakcí na Kuchyň jako místo rituálů, zvyků, úkolů a pohlaví.  Nechybí mu vážnost se kterou vystupují herci němé grotesky, ani přihloupost popůlnoční večírkové zábavy. Gilese Bunch sám balancuje na hraně trapnosti, která je symbolem našeho každodenního konání.

“Cómo sos tan lindo” (Jakto, že jsi tak krásný“), na kterém začala autorka pracovat v roku 2005, zkoumá mužskou sebe-percepci s ohledem na maskulinní krásu. Projekt je ve všech místech zahájen umístěním inzerátu v místním tisku: „Casting. Hledáme atraktivní muže na focení.“

David Možný vystudoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě MU v Brně. V roce 2000 začal pracovat s počítačem a po několika videoinstalacích a praxi ve vjingu zaznamenal s videoklipem pro brněnskou kapelu Naše věc úspěch mezinárodního formátu. Jeho tvorbu lze bezpochyby považovat za špičku v animaci a nových médiích nejen v České republice.

Další ze serie nepříjemně mrazivých videí Adély Babánové se opět týká umělecké sebestřednosti, kdy každá pochvala nebo obdiv je následována očekáváným pochlebovaním z druhé strany.   Stejně jako v předcházejícím videu Zurich  zde nalézáme trojici postav včetně postavy Eugena Moire a stejně tak se vše nakonec/začátek točí kolem tématu smrti.

Scéna na pláži by na první pohled mohla být spojena se slavným Manetovým obrazem “Dejeuner sur l’herbe”, ale co dělá tuto verzi slavné malby tak provokativní je zvrat pohlaví. Projekce tohoto videa ve veřejném prostoru by provokovala voayeristický postoj na nečekaném území.  Tentokrát pohled není upřen na ženské tělo, ale místo toho obrácen na  tělo mužské. Kontextem takového převrácení by mohla být homosexualita.

O umění je video Adély Svobodové, které by se svým charakterem dalo přirovnat k jakémusi náhodnému výběru z kartotéky bonmotů současných umělců. Nutno podotknout, že z koncepčně ne zcela zasvěceného pohledu není jasné proč se mezi vetšinou českých umělců objeví místy nějaká zahraniční hvězda. Dejme tomu že snad čeští umělci více umění tvoří, než aby o něm mluvili a Adéla Svobodová prostě musela doplnit drobné mezírky své jemné dramaturgie zahraničními esy. A tak hned jako první je sdělení  Michala Pechoučka, že vždycky se nějaká chyba najde. Vždycky.

Stále otevřené je také pokračování ve výzkumu diskontinuity/kontinuity českého umění posledních desítiletí, jak bylo naznačeno v dokumentu Vide, který vznikl ve spolupráci Jána Mančušky a Zbyňka Baladrána (Vide, 2003).

V krátkém filmu Matěje Smetany můžeme krok za krokem sledovat celý výrobní postup, jak si podomácku a s využitím těch nejjednodušších prostředků natočit video evokující výlet do vesmíru.