Je současné umění produkt fascinace estetickými objekty, nebo prostor pro výrobu znalostí? Jakým způsobem umění pracuje s poznatky ve vztahu k terénu akademie a vědy nebo k mediálním informačním kanálům? Které estetické a formální prostředky použít k vytvoření tohoto specifického modu operandi?

Výstava ukazuje možné způsoby rekonstrukce, třídění a orientace v nejbližším okolí, které je záměrně zúžené na domácí půdorys a osobní inventář předmětů a situací. Skrze modely, studie a zinscenované situace se pokouší vymezit okruh zažitých schémat a pravidel, které ovlivňují či determinují naše jednání ve snaze začlenit se nebo naopak vystoupit z navyklých struktur.

Ivan Šuletić je malíř, který používá ve své práci koncepci anaglifu, běžně používanou pro 3D projekci.

Hlavným cieľom projektu OPENEON, organizovaným občianskym združením Open Design Studio, je v súlade s celosvetovým trendom „vyviezť“ umenie a dizajn do verejného priestoru a osloviť tak čo najširšie spektrum divákov, ktorí zvyčajne do galérií a designshopov zablúdia len sporadicky.

Monstra malého formátu v kolážích Jana Dziaczkowski.

Ulice, náměstí, parky, supermarkety, internetové portály, a jiná místa se staly životním prostorem ve městě, který nám umožňuje zobrazení naší každodenní činnosti a chování. Mnoho umělců, dnes v mnoha ohledech pracuje s každodenním životem jako s divadelní inscenací.

Výstavu Možnosti studentského života připravila u příležitosti 70. výročí Mezinárodního dne studentstva ve spolupráci s galerii TranzitDisplay Studentská komora Rady vysokých škol. Výstava si klade za cíl poskytnout jisté podněty k reflexi identity studenta/studentky a jeho/její role ve společnosti.

„Pod kůží sžíravá rudá řeka” Velmi osobní fotografická série Jana Duriny. Jan Durina pracuje s fotografií, ilustrací, poezií a zvukem. Fotografie jsou především z cyklu „Kontextů”, jsou inscenovanými portréty, ve kterých se figura - jedinec setkává s materálními vlastnostmi prostředí, poznává jeho hodnoty nebo kde autor vytváří visuální substituenty elementárních nehmotných vazeb.

Site-performativní výstava islandského umělce Darriho Lorenzena (* 1978) v Krome Gallery v Berlíně. Umělec přeměnil galerijní prostor na skutečného a zároveň virtuálního herce pomocí citlivých a důsledných zásahů do jeho architektury a jeho 3D simulace s ambientním zvukem. V centru skutečného prostoru je starší podstavec, původně nesoucí sochu Karla Marxe v bývalém knihkupectví Karla Marxe, což je minulostí této galerie. Podstavec je součástí virtuální simulace i reálným místem projekce nedostupného uměleckého díla. Návštěvník je rovněž součástí celoprostorové hry. Lorenzen propojil prostorové jeviště a aktéra a diváka v jeden homogenní živý celek.

Ilona Neméth, Martin Piaček a Jánoš Sugár  zde inscenují konfrontace subjektů obecného charakteru, které mají za následek  rozpadání, slučování, zevšednění, odcizení, a které jsou někdy agresí, tichou výzvou, zásahem ap. Z roviny obecné práce sekundárně odkazují na konkrétní osobní a historické momenty. Prostor konkrétního je ale jen naznačen a není do něho vstoupeno. Zápas v bahně Ilony Neméth,  konstrukce rozpadající se na šibeniční formy Martina Piačka  a veřejná znamení s obsahem běžných sdělení na hranici důležitosti Jánoše Sugára jsou jazykem čistým forem hovořícím a nečistých problémech vzájemnosti.