VZPOMÍNKY NA BUDOUCNOST

Výstavní projekt Vzpomínky na budoucnost vychází ze specifických institucionálních a prostorových podmínek Galerie Václava Špály, zároveň však reaguje na oživený zájem o nové uchopení modernity v současném umění. Spojuje proto umělce zabývající se reflexí odlišných projevů modernosti, jež je vepsána do charakteru galerie. V širokém spektru výrazových prostředků – od fotografie (Markéta Othová), objektu a prostorové intervence (Dominik Lang) přes instalaci (Mathias Poledna) až po nástěnnou malbu, filmovou projekci a intervenci (Florian Pumhösl) – výstava tematizuje minulost jako zdroj pochopení současnosti.

Jestliže se Mathias Poledna a Florian Pumhösl v některých svých dílech výslovně přihlásili k tradici institucionální kritiky, když odhalovali fyzické i organizační struktury galerií a muzeí, Dominik Lang dosahuje téhož cíle pomocí architektonických intervencí. V přízemní chodbě galerie instaloval falešný světlík, který vytváří dojem rozptýleného denního světla běžného v tradičních muzeích. Dvě identické místnosti suterénu Lang přehradil skleněnou deskou tak, že divákům znemožnil přístup do druhé místnosti. Odrámováním ji tak bez dalšího zásahu proměnil v nedosažitelný exponát. Dominik Lang je rovněž autorem sochařského objektu Stavba II Stanislava Kolíbala, v němž podle knižní reprodukce zrekonstruoval práci významného představitele konstruktivního umění. Lang dílo vystavuje v prostorech, kde se Kolíbal poprvé představil v roce 1970 a naposledy v roce 1999.

Dílo Mathiase Poledny sestává ze dvou vitrín, v nichž jsou vystaveny obaly LP desek nahrávací společnosti Folkways Records & Service Co. Tato společnost v letech 1948–1986 vydala více než dva tisíce titulů autentických nahrávek etnické hudby a zvuků. Kritický aspekt práce je patrný nikoli pouze ze zařazení alba se záznamem z výslechu Bertolta Brechta před komisí pro protiamerickou činnost, ale především z instalace vitrín, které ukazují organizační moc muzea či archivu.

Oproti předchozím komponovaným a časovým sériím Markéty Othové, v nichž byl smysl jednotlivých fotografií určen až syntaxí cyklu, dosahují záběry z jejích posledních projektů silné autonomie. Příkladem je barevná fotografie pohozeného ručníku, jehož geometrický vzor je ukryt v záhybech drapérie. Dvojice inscenovaných černobílých fotografií odkazuje k modernistickým fotografickým experimentům. Markéta Othová v nich na odlišném pozadí vyfotografovala identická květinová zátiší tak, že vytvářejí mylný dojem pozitivu a negativu a tematizují samu povahu fotografického média.

Podobně jako Markéta Othová i Florian Pumhösl se zabývá odlišnými projevy modernosti. Ve svých zdánlivě formálních kresbách vychází z redukce konstruktivistické typografie takových autorů, jakými byli Japonec Koshiro Onchi či Čech Ladislav Sutnar. Pumhöslův 16mm film OA 19…, jehož jméno je převzato z katalogizačního záznamu Britského muzea, představuje transformaci vzorů pro kimona od jednoho z prvních mistrů japonského textilního umění konce 17. století Taka Hirutsakiho. Formální i výstavbový charakter Pumhöslových děl ukazuje jejich vzájemnou zvratnost a tematizuje tak překlad jako produktivní princip každé kultury. Pumhöslův zájem o modernost se protíná s institucionální kritikou v intervenci, v níž radikálním způsobem mění vizuální identitu Galerie Václava Špály. Florian Pumhösl pro ni vytvořil nový vývěsní štít, jehož charakter navíc odpovídá autorovým kresbám na skle.