Výstavy

Malba, technika používaná od pravěkých dob a nejstarší umělecké médium vůbec (několikrát již různými avantgardami 20. století odsouzené k smrti), zažívá v posledních desetiletích značný „revival“a mnoho i tzv. progresivních a mladých umělců se jí věnuje s elánem a evidentní radostí. Malba jako prvotní instinkt člověka a přirozené, zásadní potěšení tvůrčí bytosti?
Možná, nebo jistě. Na druhou stranu nelze zapomínat, že malba stále nejlépe odpovídá potřebám tržního systému, a že obrazy jsou v globální ekonomice mnohem lepšími komoditami než jiná média. Je třeba mít na paměti, že tento současný revival malby má své kořeny i v této skutečnosti.
Záměrem výstavy je z jedné strany dokumentovat toto „potěšení z malování“ v některých zvlášť evidentních případech, z druhé strany zkoumat aktuálnost malby jako média ve 21. století skrze práce několika umělců, kteří malují jinak. Práce těchto umělců se nachází jakoby „na hranici“ a výsledkem může byt například video-art nebo instalace, přesto však nadále reflektují – byť v jiných médiích – tu samou věcnou podstatu malby: tvar, barvu, rytmus nebo její konceptuální dimenze a aktualitu. Spíš než systematickou přehlídku malby, jichž jsme viděli v Praze v poslední době několik, jsme chtěli prezentovat různé přístupy k otázce „malby“ a ještě víc k definici pojmu „obrazu“.

Malba jako dějepis: ve smutných příbězích Josefa Bolfa malba, ať klasická (štětcová) technika nebo graficky vyrytá kresba tmavšího podkladu, nejlépe odpovídá autorově potřebě volného lyrické vyprávění, ze kterého vznikají dětské pohádky jakoby na půl cesty mezi snem a noční můrou, kde se růžové a černé barvy kombinují v typickém, symbolickém kontrastu protikladů.

Malba jako evokace: Nathan Ritterpusch záměrně deformuje svoji dokonalou malířskou techniku. Jeho náměty jsou v neustálém pohybu, aby technika odpovídala jeho poetice a zobrazovala interferenci času v tvůrčím procesu. Jeho oblíbenými modelkami jsou herečky a manekýnky z šedesátých let, stejného věku jako autorova matka. Malíř je maluje v jejich dávno pominulé kráse. Snaží se malbou zachytit efemérní chvíli jejich dokonalosti, ale jejich tváře (jako portrét Doriana Graya) se pomalu na plátně rozpadají.

Malba jako styl: obrazy Jakuba Hoška rychle našly své místo na české výtvarné scéně díky podařenému nalezení vlastního originálního stylu. Slovo styl v jeho případě není staromódním výrazem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Naopak, správně definuje jeho sebevědomé zařazení mezi street artists: mezi graffiti a komix, dva undergroundové světy, kde je styl, jako umělcův podpis, alfou a omegou každého tvůrčího procesu.

Malba jako provokace: Oskar Davicki se dlouho zabýval performancí a různými uměleckými gesty s posunutím hranice zkušenosti, a to zkušenosti vlastní i zkušenosti svého publika. Jako ne-malíř přizván k malířské výstavě soustředil svou práci vtipně na zkoumání otázky role a významu malby a malíře v širším společenském kontextu.

Malba jako interakce: Roland Geissel maluje vlastníma rukama třírozměrné pokoje, následně je fotí a na závěr vystavuje. Zdlouhavý proces, který začíná pár skicami a modely, následně ožívá v reálném prostoru, aby se pak vrátil ve fotografických abstraktních obrazech na stěny galerie, je metaforickým spojením všech médií a zkušeností v syntetický celek.

Malba jako kultura: Dušan Zahoranský cituje ve svých posledních pracích obrazy, více či méně známé, vybrané z celé historie umění. Při malování je deformuje dle oblíbené manýristické techniky anamorphosis. Hraje si s napětím, které vzniká mezi obrazem deformovaným a uměle vráceným (fotografickým procesem) do své původní formy. Umělec reflektuje vztah mezi uměním a jeho historií, mezi každodenním děním a pamětí dlouhé umělecké tradice. Nedělá vlastně nic jiného než to, co dělá ve své tvorbě každý jiný umělec.

Malba jako existence: Federico Pietrella v malířském procesu zachycuje časovou dimenzi, která ho zajímá nejvíce. Akce malování se stává symbolem lidského života, jeho trvání a nesmyslnosti, neopakovatelnosti a morality. Malířská technika se přizpůsobuje jeho myšlení, autor si vždy nachází způsob jak připojit koncept k vlastní realizaci: ať maluje datovými razítky nebo vlastními otisky prstů. Jde mu pořád o stejnou věc, tedy zobrazit to, co se zobrazit nedá: tvář času. Jeho silikonové malby, kde se každý znak dá číst samostatně, jako miniaturní action painting, vypráví také o čase jako o sekvenci jednotlivých dějů.

Malba jako řemeslo: Milan Salák se definuje jako malíř, přestože pracuje s mnoha dalšími médii. K malbě se pravidelně ze své vnitřní potřeby vrací, pravděpodobně vždy, když hledá sám sebe. Instalace, kterou vystavuje tentokrát, se soustřeďuje na samotné základy malby, jež zpochybňuje v jednom z jejich primárních předpokladů: v obdélníkovém formátu.

Malba jako syntéza: Marek Kvetán nejčastěji pracuje s počítačem, používá sofistikované programy, které sám vymýšlí. Těží z různorodých zdrojů: z literárních textů, fotografií, webových stránek, kultovních filmů. Výsledkem jeho práce je většinou obraz, elegantní, abstraktní kompozice barev a linií. Jako mnoho jiných umělců nejakutněji cítí základní potřebu objasnit, uspořádat a zobrazit komplexní realitu světa kolem sebe v jednom srozumitelném obrazu.

Malba jako systém: Tomáš Vaněk se zabývá několik let otázkou malby a jejího významu. Aby se co nejvíce přiblížil ke konceptuální podstatě malby, vzdal se štětce a maluje mnohem abstraktnější technikou (spreji a šablonami). Každý nový Particip – často velice diskrétní, minimální intervence na hranici viditelnosti – přináší nový subtilní komentář nejenom k malbě, ale i k umělci a roli umění.

Malba jako výzkum: Jeff Wyckoff je renesanční postava umělce a vědce v jednom. V jeho práci a životě nejde oddělit umělecké a vědecké hledání, jelikož se vzájemně proplétají a ovlivňují. Jako vědec je zvyklý i v umění hledat pravdu. Jako umělec má sklon dívat se na mikrokosmy v pohybu pod jeho mikroskopem mnohem komplexněji a okouzleněji než jeho kolegové z laboratoře.

Malba jako napětí: Evžen Šimera se už delší dobu zabývá otázkou autenticity v malbě a umění všeobecně (nejdříve ve svých plátnech a teď i ve svých stékaných rámech). Jeho pravidelné dripping není jen ironickou parafrází malířské techniky popularizované mistry americké Action Painting (Pollock a spol.), ale také zajímavým komentářem k několika věčným tématům, neustále se opakujícím v celých dějinách západního umění: pořádek versus náhoda, pravidla versus anarchie, disciplína versus bezděčnost, Apollon versus Dionýsos..

Malba jako hra: mluvit o hře v tvorbě Jana Šerých neznamená zmenšovat význam jeho práce mezi nejzajímavějšími autory jeho generace, ale zdůraznit roli hráčských (a zároveň systematických a metodických) elementů, které stojí ve středu jeho zájmu. Interakce mezi čistě geometrickou (abstraktní) tváří a tváří jinou (texty, písmena), formálně stejně abstraktní, ale s bohatě přidaným významem, získává v sekvenci video obrazů ještě větší dynamiku než v obrazech statických.

Malba jako evidence: fotografie a videa Anny Orlikowské se pokoušejí o nemožné, o nesplnitelný úkol: katalogizovat svět a jeho součásti, jak přírodní jevy a tvory, tak lidské artefakty a relikvie. Při svých pokusech však dokáže, jakoby náhodou, docílit jiné dimenze. Její „A Film about Worms“ vznikl určitě díky fascinaci pulzující živou hmotou. Výsledek je ale docela jasným, silným vizuálním zážitkem připomínajícím nejlepší obrazy Action Painting a Informelu.

Malba jako touha: Ádám Szabó je sochař, který se v minulých letech nejvíce věnoval videotvorbě. Jeho kouzelná videa vycházejí z jeho sochařského vzdělání a formy mentis, přitom jsou však cítit silnou potřebou vycházet ze staticity jednoho média do mnohem zajímavějších kontaminací. Ve svých nových videích Szabó přidává své práci ještě jednu dimenzi a konfrontuje se s klasickým námětem malířství: zátiším. Výsledek není jen pohyblivým obrazem, ale i zajímavou reflexí plynutí času, jakýmsi mementem mori.

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)