OLOVĚNÝ PES

Když vám v klíně usne pes.

Drama na začátek. Výstavu Lukáše Karbuse jsem vymyslel pro A. M. 180, už jsme byli všichni domluvení, jen přesný termín jsme neměli. Matěj Smetana chtěl Karbusovi dělat výstavu v Parallelu a galeristka Jana Kalinová mu termín dala. Pohádal jsem se tedy s Kalinovou, protože je bezostyšný a neústupný egocentrik, vysvětlil si to se Smetanou a pak jsme se dohodli, že výstavu uspořádáme společně v Parallelu. Věnovat bychom ji ale chtěli galerii A. M. 180. Kubo Hošku, uděláme ti Karbusovu výstavu, jen budeš muset nějakou dobu počkat.
Spolu s Matějem jsme měli stejný cíl. V roce 2007 Karbus ukončil studium v malířském ateliéru Martina Mainera nečekaně přesvědčivým souborem akvarelů. Oba jsme tehdy už Lukáše dobře znali a věděli, jak citlivý duševní strojek v sobě chová. V jeho jednou meditativních, jindy eruptivních kresbách a akvarelech ovšem bývalo tolik autoterapie, že bylo těžké počítat s něčím do budoucna. V halucinogenním ateliéru Martina Mainera máte podobný pocit často. Diplomovou prací Karbus leckomu vyrazil dech. Jeho krajiny a zátiší nepřestaly být introspektivní, zběžné záznamy duševních hnutí ale nahradilo fascinující zaujetí pozvolným budováním obrazu. Spontaneita při kreslení se také spojila s vědomým rozvržením obrazových plánů a svévolnou povahu akvarelové techniky umravnily kreslené kontury utvářející základní síť prostorového uspořádání obrazu. Toto už jsou akvarely s koncepcí. Rozmyšlený hlavní námět, většinou osobní, nicméně dostatečně věcný, abychom ho s něčím identifikovali, se spojil s ornamentální bordurou, která je nejen rámem „okna do světa“, ale také samostatným výtvarným prostředím.

Lukášovo kreslení se nadále rozvíjí v intencích rozvržených diplomovým souborem. Jeho práce mají zprostředkovat okouzlení prostými věcmi a krajinou a vyjádřit autorův hluboký spirituální prožitek. Skutečnost na nich nemá být popsána, ale „popis“ má být zkroucen do „mentálního obrazu“, v němž jsou smyslové vjemy, emoce a sny jedním amébním útvarem.

Lukáš Karbus je introvertní vesničan zahleděný do přírody. Předurčuje ho to k osamění a k solitérnímu postavení na umělecké scéně. To nám však nebrání ocenit, jak působivé jeho akvarely jsou. Napsal jsem o tom do Umělce a mluvil na Lukášově výstavě v brněnské Galerii Kabinet. Stále však scházela výstava v Praze, kde by jeho práci poznal jiný (a větší) okruh lidí. Úplně stejně uvažoval Matěj Smetana. Jen ten Kuba Hošek bude muset počkat, protože Lukášovi kreslení trvá a jedině když mu trvá, cítí se spokojený.

Jiří Ptáček