Výstavy

“I always think about the subconscious of the city or something like that…” P.T.

Dnes již víme, že neexistuje žádná budoucnost, jen kolidující (a někdy překvapivé) verze minulosti a současnosti. A to platí i pro umělce samotné. Když Philip Topolovac přijel minulé jaro na tříměsíční rezidenci v MeetFactory, jedním z jeho hlavních cílů byla moderní a brutalistní architektura města, příbuzná jeho domovskému Berlínu či chorvatským pozůstatkům Titovy utopie. Philip je, obecně vzato, vlastně archeolog. V Berlíně systematicky a úspěšně vykopával pozůstatky druhé světové války, aby vytvořil působivá muzea neštěstí, nebo ve svých volných skulpturách čerpal z estetiky science-fiction. V Praze se přirozeně a náruživě ponořil do téměř zapomenutých (či podvědomě opomíjených) součástí podzemní dopravy. Ventilační šachty pražského metra jsou vlastně samy sochami par excellence, alespoň z pohledu pozdního modernismu. Philip o nich mluví jako o „barokním modernismu” a zdůrazňuje „iracionální aspekt funkcionalistické estetiky”. Podivné nadzemní formy jsou pro něj jen podněty k svobodně nespoutaným fantaziím, které si pohrávají s generačně vrozenými archetypy, mixujícími architekturu se sci-fi, ale také kritický přístup s romantickými a nostalgickými akcenty. Nicméně většina společnosti nedokáže hledět na komunistický modernismus jako na pohádku a zapomenout politickou pachuť této estetiky. Proto musí být tenká hranice mezi oficiálním a neoficiálním, případně komunistickým a obecně modernistickým, popisována s obzvláštní pečlivostí. Je zřejmé, že se cosi pro nás stalo podstatným, pokud o tom začneme snít. A to je případ těchto betonových menhirů, které jsou přitom vlastně náhrobky mnohem větších idejí, které musí být opatrně exhumovány, abychom o něco lépe pochopili nejen minulost a současnost, ale i historii a logiku našich budoucností. Modernismus se stal ornamentem, přesto je stále schopen pomotat nám hlavy.

Pavel Vančát

PS: Philipův zájem o brutalistní formy samozřejmě rezonuje i se současným českým uměním. Výsledkem bujaře bohémského setkání s Pavlem Karousem, jehož oddanost totalitní soše je proslule nekonečná, byl plán společné výstavy. Ten se však zatím odrazil jen v Pavlově apropriaci Philipových apropriací tvarů šachet, která se zhmotnila v trofeji „Zlatý průduch“ letošního festivalu Street For Art. Ačkoliv se tím tedy stal fetiš poctou, přátelské plány trvají.

Výstava a přednáška se konají pod záštitou Goethe-Institut Prag.

 

 

 

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)