Výstavy

Pro Galerii Kostka připravila Romana Drdová osobitou fotograficko-světelnou instalaci. Drdová je mladou umělkyní nastupující na současnou scénu. Modrá, bílá je její první samostatnou výstavou v Praze.

Fotografie má v současném umění poněkud dvojakou pozici: na jedné straně je oproti tradici malby nebo sochy médiem stále mladým či „novým“, na straně druhé má za sebou už dostatečně dlouhou historii na to, aby docházelo k přezkoumávání obsahů a sdělení, která komunikuje, i revizi toho, čím je fotografie jako taková, jaké jsou její (technické) možnosti a jak lze pracovat s jejími danostmi – například přímým vztahem k zobrazované realitě, který je ale současně manipulací, úhlem pohledu. Umělec nastupující na tuto scénu má nelehký úkol najít vlastní místo mezi již uznávanými autory, kteří ve sféře vizuálního umění často experimentují právě s možnostmi, technickou skladbou a výpovědní hodnotou fotografie, nebo zkoumají její přesahy do dalších médií včetně instalace, videa či objektu. Zároveň se musí svým způsobem vypořádat s bezbřehým množstvím technických novinek a stále dokonalejších obrazů, které nás v každodennosti obklopují.

V této situaci se nachází i Romana Drdová, mladá autorka, která v roce 2011 započala studium na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Nová média Markuse Huemera. Výstava, kterou připravila pro Galerii Kostka, je jemným, promyšleným zkoumáním fotografického média, kterým umělkyně komunikuje na osobité úrovni. Jedním z klíčových témat její práce je světlo. Něco tak zásadního a zároveň takřka neuchopitelného. Jeden z hlavních předpokladů života a také fotografického zobrazení.

Ve své instalaci se Drdová zaměřuje především na princip blednutí fotografií. V tomto případě nicméně není blednutí dílem času, ale je výsledkem promyšlené hry se světelnými podmínkami, ve kterých fotografie vzniká a v nichž je následně vystavena. Velkoformátové tisky zobrazující téměř abstraktní křivky krajiny jsou akcentovány hrou bílého a modrého světla, spojenou s jedním odtemněným oknem, které z okolního světa přináší do galerie zlomek světla denního. Instalace působí takřka zenovým dojmem. Oblé kopce v mlze jsou snad jen barevnými valéry, není jasné, kde končí hmota a začíná – nebe, prázdnota, duchovno. Fotografie jsou natolik odhmotněné a oproštěné od nadbytečných obsahů či sdělení, že se samy přibližují pouhým paprskům světla.

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)