Výstavy

V roce 1981 vyšla v americkém týdeníku The New Yorker filmová kritika s názvem Portrét mladého umělce jako kutila. Text popisuje tehdy zbrusu nový film, jehož hlavní postava se při nahrávání zvuků pro nízkorozpočtový snímek stane náhodným svědkem autonehody, která je ve skutečnosti do detailu naplánovanou vraždou.Zvukový technik nakonec celé spiknutí odhalí díky vlastnoručně vyrobenému filmovému záznamu, kdy ke zvukové nahrávce ještě připojí ve studiu vyrobenou animaci z fotografií, pořízených na místě činu najatým paparazzo a otištěných ve fiktvním plátku News Today. Tím kutilem je John Travolta, hlavní hrdina filmu. Nikdy se nedozvíme, jak se jmenuje film, kvůli kterému byl Travolta v osudný večer venku nahrávat zvuky přírody. Není to důležité, protože názvy jeho předešlých filmů, které vyjmenovává v jedné z úvodních scén, mluví sami za sebe – Krvavá lázeň, Krvavá lázeň 2, Průšvih na krvavé pláži nebo Krvavý bordel. A stejně tak se nedozvíme, co vlastně tenkrát v noci slyšel. Byl to opravdu výstřel do tmy nebo jen zvuk prasklé pneumatiky?
V práci Romana Štětiny se také můžeme setkat s jistým druhem kutilství. Není to kutilství na první pohled patrné, které by se vyznačovalo nedokonalým provedením a okázalým amáterismem. Právě naopak, je to kutilství pečlivě přípravené, snažící se vzbudit dojem dokonalého provedení. Ať už se jedná o jeho instalace, objekty nebo videa, vždy je patrná úzkostlivá snaha o to, aby výsledek působil co nejčistším, někdy až chladně profesionálním dojmem. Kutilství na vysoké úrovni, kdy rukodělná imitace zastiňuje dokonalou, strojově vyráběnou předlohu. Vzniká napětí mezi formálním provedením a formulací obsahu, napínavost zde často vstupuje do popředí jako hodnota sama o sobě. Štětina ve své starší performanci v rámci prostorové instalace Zkušebna, podrobil čtyři skleněné vířivé bubny testu odolnosti pomocí kovových paliček. I když tvarová podobnost k takovému užití odkazovala, skleněný materiál navozoval spíš pocit křehkosti a přirozeně odrazoval od jakýchkoliv silnějších úderů. Každý skleněný výrobek má takzvané vnitřní pnutí, které je dáno technologií jeho výroby. Zjednodušeně řečeno, pnutí často vzniká důsledkem špatného vychlazení suroviny, což ve výsledku vede ke snadnějšímu praskání skla. Štětinův lehce absurdní test vnitřního pnutí, ve výsledku vytvořil vnější napětí. Vnitřní pnutí skla se dá do určité míry měřit, přičemž na povrchu většinou nebývá nijak patrné. V případě psychologického prožívání vnitřního pnutí, tomu bývá přesně naopak.
Ve filmu je napětí často vyvoláno buď zvukovou stopou nebo tím, co se zrovna odehrává mimo záběr. Do zvukových ploch a chybějících obrazů si promítáme vlastní představy a s napětím čekáme, jak náše projekce dopadnou. Podobně, jako se Travolta celý film marně snažil přijít na to, co tenkrát v noci ve skutečnosti slyšel, se divák snímku Studio č. 2 (Klapka) pokouší zjistit, co vlastně viděl. Videofilm do jisté míry rozvíjí námět předchozího snímku s názvem Studio č. 1 (Demonstrace), tedy inscenování procesu výroby umělých zvukových efektů, postupně však opouští stroze analytickou formu svého předchůdce, založenou na disparátnosti vizuálních a sluchových vjemů a stává se psychologickou studií jednoho charakteru. To, co nevidíme, zesiluje napětí toho, co je vystaveno našemu pohledu.

Jiří Havlíček

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)