Procházení zdí

Název Procházení zdí vyznívá jako hra s nadpřirozenem nebo v doslovném přepisu jako stavební sonda s cílem v utopické prostupnosti.

Dominik Lang v rámci své sochařské tvorby pracuje často s místně specifickým přístupem a ubírá dílům jejich vlastní solitérnost, tedy i omezenou přenosnost v uměleckém provozu. Lokace a architektonické řešení výstavních síní je v mnoha ohledech stěžejním inspiračním zdrojem a stává se impulsem pro různé podoby interpretace „sochařské práce“ v kulturní tradici, ale i vlastní fyzické přítomnosti. Odkaz institucionální kritiky v umění se u Langa prolíná s důrazem na dobovost, paměť stylu, ale i na sochařský proces, matérii a hmotu prostoru. Volně rozvíjený dialog v rámci kulturní paměti dějin umění 20. století je neustále latentně přítomný, nebo naopak soustředěně rozvíjen jako téma či předloha k modelu některých děl.

Ve výstavních projektech reagujících na provoz a samotný prostor galerie se odráží Langův dlouhodobý výzkum sochařské pozice v současném umění, kdy vlastní podrývavé mimikry s aspekty neviditelnosti typické pro dřívější tvorbu střídá jeho důraz konfrontace diváka s materiálovostí (Expanded Anxiety, Vídeň 2013 – instalace ve sklepení vídeňské Secession rozvíjející kubistický odkaz) a v některých případech téměř monumentalitu, která funguje v odkazech na konkrétní inspirační události (Missing Parts, Řím 2013 – obklad ze sádrových dlaždic skrze tři patra galerie pracující s odkazem na suprematismus). Důležitou se v obou případech stává materiálová podstata sochařské práce s ohledem na přepracovávání hmoty prostoru během vzniku díla (výstavy).

Prostředkem k formálnímu čtení galerijního prostoru je pro Langa příznačný půdorys. Výstavní prostor Domu umění v Českých Budějovicích je orientován jako kruhový průchod pěti místností. Středový nosný stavební prvek oddělující místnosti brání vizuální představě přímého pohledu do jedné velké galerijní místnosti. Lang rozvíjí myšlenku jednotného „ideálního prostoru“. Namísto nabízejícího se „zbourání“ středového prvku je východiskem k proměně samotné galerie vznik centrální sochy. Odkrývá tak podstatu procesu „procházení“ a vzniku vizuální i významové prostorové masky, která má funkčně proměnit prostor s akcentem na umělecké dílo, kterým je samostatná socha – objevena jako skrytý tvar v prostoru.

Název Procházení zdí vede k popisnosti během pojmenování výstavy, ale i k úvahám o vzniku vizuální masky. Ta je příznačně odhalována například v dějinách moderní architektury, kdy představa ideálních prostorů založených na konkrétních materiálech a technologické funkčnosti je historiky dementována na ikonických modernistických stavbách, kde z fotografií stavebních prací odhalujeme, že zdání betonu v některých případech tvoří cihla překrytá sádrou a barevným nátěrem. Jedná se o klam, který lze ovšem vyložit i jako přiznanou scénografickou zkratku, masku, vedoucí k ulehčení vjemu na celek zamýšleného ideálního prostoru.

Na výstavě v Českých Budějovicích Dominik Lang nerozvíjí přímý historický odkaz – kromě materiálové práce – úvaha nad scénografičností moderní architektury je jakousi paralelou k rozvíjené sochařské práci definované jako časově omezená scénická skladba. Dominik Lang v sochařském celku rozvíjí význam vizuální scény sloužící ke krátkodobému účelu. Zdánlivá institucionální proměna, Langův krátkodobý pohled do galerie trvající po dobu jedné výstavy, otevřeně rozvíjí úvahy nad modelovostí prostorových a vizuálních masek, vážících se k nestálosti a programové dikci výstavního provozu.

Martin Mazanec