Výstavy

Výstava Slovo dalo slovo je sama o sobě jakousi formou vizuální poezie přenesené do aktuálního kontextu.

Oba autoři vytvořili pro výstavu nová díla, která reagují nejen na jejich současné uvažování o zmíněných tématech, ale také na daný prostor a společné diskuse vzniklé z tohoto výstavně poněkud překvapivého spojení – jedná se o první kolaborativní projekt těchto umělců. Skladba výstavy, podpořená architektonickými zásahy Jana Pfeiffera, by chtěla divákovi předestřít jakýsi nelineární příběh posunutých významů a možností číst mezi řádky, stejně jako silný vizuální zážitek. Divák se zde stává aktivním spolutvůrcem, chybějícím slovem ve větě. Projekt by měl ukázat, že spojení vizuálního umění a jazykovědy, vzájemná inspirace a ovlivnění je stále aktuální a přináší nové výzvy spojené s posuny v obou oblastech.

Robert Šalanda (*1976) a Dušan Zahoranský (*1972) mají na současné české umělecké scéně jako individuální tvůrci jasné místo. Oba si vybudovali osobitý rukopis, který je v případě Zahoranského čitelný hlavně v trojrozměrných instalacích, zatímco Šalandově práci dominuje médium malby. Oběma autorům jsou ale vlastní také přesahy do dalších médií. Hlavním momentem, který byl také inspirací pro představení této dvojice umělců na společné výstavě, je jejich zájem o slova, znaky a lingvistické jevy, které oba, každý svým způsobem, posouvají do vizuálních rovin. Pohrávají si s jejich vyzněním, zvýznamňují je mnohovrstevnatými, imaginativními způsoby. Jejich práce tak v určitých ohledech navazuje na tradici lettrismu či vizuální poezie, která v českém prostředí rezonovala zejména v šedesátých letech minulého století. Kromě zájmu o osamocení znaku a zkoumání jeho vizuálně-tvarových vlastností se do práce Zahoranského a Šalandy dostává poněkud transformovaná poetičnost, spojená s někdy až banálními sděleními současnosti: například texty populární zpěvačky nebo výroky sportovních komentátorů. Dalším zdrojem inspirace je prostředí města plné textů i vizuálních odkazů, jejichž význam má zpravidla daleko od neutrality. Člověk přesouvající se dnešními městy nebo dokonce i krajinou, která je obklopuje a propojuje, jako by listoval v knize firemních log a (politizovaných, komercionalizovaných) sdělení, prodíral se houštinou zkomolených a skrytě i očividně manipulativních znakových systémů.
Slova vytržená ze svého původního kontextu se pro Šalandu stávají spíše jakýmisi afirmacemi či životními moudry (například „je přirozené se pevně držet a pak vás začnou bolet ruce“ – komentář ze závodů terénních motocyklů), v případě Zahoranského pak odkazy na obsahy či významy, které nemusí být možné zpětně dohledat („manifest“, „tady a teď“). Pro současnou práci obou umělců je charakteristický ještě hlubší zájem o lingvistická zkoumání a osvojování si různých takřka vědeckých praktik, které ale ústí do esteticky bohaté realizace. Zahoranský vychází z bádání Pražského lingvistického kroužku, který byl jednou z nejvlivnějších škol jazykovědného myšlení před druhou světovou válkou. Zkoumá odkaz myslitelů, jako je Jan Mukařovský nebo Jiří Veltruský i současné aktivity „pražského ohniska“. Jeho práce nabírá také na překvapivé angažovanosti – právě skrze protnutí uvažování ovlivněného lingvistickým zkoumáním s prostředím města a komerce. V nejnovějších projektech autor pracuje s textovými i vizuálními značkami odvozenými z každodenního prostředí, které v jeho objektech a akcích získávají ambivalentní až podvratný význam.

Pro Šalandův přístup je v současnosti klíčové zejména lingvistické uvažování nad ustálenými slovními spojeními nebo opakujícími se výrazy v českém jazyce. Celá série Šalandovy tvorby se věnuje slovním spojením obsahujícím vyjádření barvy: „černý pasažér“, „modré z nebe“ apod. Autor jim často přiřazuje na první pohled neadekvátní vizuální podobu, která ale s původním obsahem stále souvisí. Práci obou autorů je společný humor i jistá dávka ironie a lehkosti, se kterou s danými problematikami zacházejí. Slova, znaky, barvy a tvary se ocitají v často překvapivých situacích, které angažují divákovu představivost na verbální i čistě emocionální rovině.

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)