Profily

Levnější než SLOVO dodržet je přijít s novým

Rozhovor s Dušanem Zahoranským vedla Karina Pfeiffer Kottová

KPK: Jaký význam pro tebe má „slovo“?

DZ: Je to pro mě tajemný a přece každodenní nástroj prožívání. Něco jako nejjednodušší možný institut smyslu. Kino, sociální sítě nebo populární hudba jsou komplexními celky, v jejichž rámci se zrcadlí, sdílejí nebo obchodují naše vize a sny. Slova jsou naproti tomu úsporná, sympaticky nehmotná, levná. Přesto se vám může stát, že si přečtete jen pár slov, které někdo uspořádal, a vaše mysl je fyzicky intenzivně zasažena – navždy změněna.

KPK: Jak ve svém díle přistupuješ ke vztahu vizuálního a verbálního jazyka?

DZ: Jedna rovina je formální. Od dětství jsem se učil postupům, které využíváme k tomu, aby pro nás materiály, barvy a tvary něco „dělaly“. Té dovednosti se už nezbavím. Člověk zjistí, že ty neživé látky dokážou být chytré, laskavé a někdy i moudřejší, než je on sám. To je radostné zjištění. Sdělovat svůj názor vizuálním jazykem je dobrodružství, ve kterém hraje zásadní roli imaginace a náhoda. To jsou pro mě na rozdíl od racionálnějších způsobů porozumění životu, jakými jsou věda nebo obchod, zásadní kvality. Zajímá mě konfrontovat slova a pojmy, kterým je vlastní jistá přesnost, s nevyzpytatelnou formou.

KPK: Jaký text tě v poslední době ovlivnil?

DZ: Z beletrie jsem měl asi největší čtenářský zážitek z knihy Vyvrhelové Elfriede Jelinekové. Je to takový civilně poetický text o patologickém společenském chování. Trochu to asi nasměrovalo moji pozornost ke vzmáhající se neonacistické vlně ve střední Evropě. Ve svazku nazvaném 100 Artists´ Manifestos jsem narazil na text peruánského avantgardního literáta José Carlose Mariátegui z roku 1926. Je to takové pádné, ale současně střízlivé shrnutí rolí, které může sehrát umění při obrodě společnosti. Cituje v ní G. B. Shawa, který píše, že „nemůže být skvělého umění, dokud neposkytne ikonografii živoucího vyznání, ale také se umění nemůže stát zcela nepřijatelným, kromě případů, kdy imituje ikonografii takového vyznání, jenž se stalo pověrou.“

KPK: Ve svých kovových objektech se od slova posouváš ke komplikovanějším, stále méně neutrálním útvarům – věta, slogan, antiteze… Je to pro tebe určitý mezistupeň mezi zkoumáním lingvistických jevů a angažovanějšími díly?

DZ: To je asi přesné. Jsou to pojmy, které se týkají spíše veřejné, než soukromé sféry. Vyrůstal jsem v nesvobodném režimu, který namísto výjimečnosti a nasazení stranil průměru, a tak není divu, že z hospodářského i kulturního hlediska systém zkolaboval. Společnost postavená na osobní svobodě a zodpovědnosti, která v devadesátých letech vystřídala normalizaci, měla logicky vést ke všeobecné prosperitě. Omyly transformujících se ekonomik ale rozklížily zbytky posametového optimismu a dnešní mladá generace má oprávněný pocit, že opět vyrůstá v pokřivené společnosti. Manifesty, slogany, prohlášení nebo vize jsou verbálními nástroji, skrze které definujeme své cíle. Jakkoliv idealistické nebo věcné jsou, jejich naplnění nicméně nebývá snadné. Politici si zvykají, že levnější než SLOVO dodržet, je přijít s novým. Ti, kteří vyrůstají tady a teď, stojí před nelehkým úkolem pozorně sledovat cíle svých veřejných zástupců a dohledávat jejich praktické naplňování. Není to zábavný domácí úkol z předmětu občanská společnost, ale těším se na něj. Je to nadějnější, než celé mládí poslouchat, že ve volbách opět vyhrává jednotná kandidátka Národní fronty v čele s Komunistickou stranou, které nejde o nic menšího,

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)