Artyčok doporučuje

Levnější než SLOVO dodržet je přijít s novým

Rozhovor s Dušanem Zahoranským vedla Karina Pfeiffer Kottová

KPK: Jaký význam pro tebe má „slovo“?

DZ: Je to pro mě tajemný a přece každodenní nástroj prožívání. Něco jako nejjednodušší možný institut smyslu. Kino, sociální sítě nebo populární hudba jsou komplexními celky, v jejichž rámci se zrcadlí, sdílejí nebo obchodují naše vize a sny. Slova jsou naproti tomu úsporná, sympaticky nehmotná, levná. Přesto se vám může stát, že si přečtete jen pár slov, které někdo uspořádal, a vaše mysl je fyzicky intenzivně zasažena – navždy změněna.



KPK: Jak ve svém díle přistupuješ ke vztahu vizuálního a verbálního jazyka?

DZ: Jedna rovina je formální. Od dětství jsem se učil postupům, které využíváme k tomu, aby pro nás materiály, barvy a tvary něco „dělaly“. Té dovednosti se už nezbavím. Člověk zjistí, že ty neživé látky dokážou být chytré, laskavé a někdy i moudřejší, než je on sám. To je radostné zjištění. Sdělovat svůj názor vizuálním jazykem je dobrodružství, ve kterém hraje zásadní roli imaginace a náhoda. To jsou pro mě na rozdíl od racionálnějších způsobů porozumění životu, jakými jsou věda nebo obchod, zásadní kvality. Zajímá mě konfrontovat slova a pojmy, kterým je vlastní jistá přesnost, s nevyzpytatelnou formou.

KPK: Jaký text tě v poslední době ovlivnil?

DZ: Z beletrie jsem měl asi největší čtenářský zážitek z knihy Vyvrhelové Elfriede Jelinekové. Je to takový civilně poetický text o patologickém společenském chování. Trochu to asi nasměrovalo moji pozornost ke vzmáhající se neonacistické vlně ve střední Evropě. Ve svazku nazvaném 100 Artists´ Manifestos jsem narazil na text peruánského avantgardního literáta José Carlose Mariátegui z roku 1926. Je to takové pádné, ale současně střízlivé shrnutí rolí, které může sehrát umění při obrodě společnosti. Cituje v ní G. B. Shawa, který píše, že „nemůže být skvělého umění, dokud neposkytne ikonografii živoucího vyznání, ale také se umění nemůže stát zcela nepřijatelným, kromě případů, kdy imituje ikonografii takového vyznání, jenž se stalo pověrou.“



KPK: Ve svých kovových objektech se od slova posouváš ke komplikovanějším, stále méně neutrálním útvarům – věta, slogan, antiteze… Je to pro tebe určitý mezistupeň mezi zkoumáním lingvistických jevů a angažovanějšími díly?

DZ: To je asi přesné. Jsou to pojmy, které se týkají spíše veřejné, než soukromé sféry. Vyrůstal jsem v nesvobodném režimu, který namísto výjimečnosti a nasazení stranil průměru, a tak není divu, že z hospodářského i kulturního hlediska systém zkolaboval. Společnost postavená na osobní svobodě a zodpovědnosti, která v devadesátých letech vystřídala normalizaci, měla logicky vést ke všeobecné prosperitě. Omyly transformujících se ekonomik ale rozklížily zbytky posametového optimismu a dnešní mladá generace má oprávněný pocit, že opět vyrůstá v pokřivené společnosti. Manifesty, slogany, prohlášení nebo vize jsou verbálními nástroji, skrze které definujeme své cíle. Jakkoliv idealistické nebo věcné jsou, jejich naplnění nicméně nebývá snadné. Politici si zvykají, že levnější než SLOVO dodržet, je přijít s novým. Ti, kteří vyrůstají tady a teď, stojí před nelehkým úkolem pozorně sledovat cíle svých veřejných zástupců a dohledávat jejich praktické naplňování. Není to zábavný domácí úkol z předmětu občanská společnost, ale těším se na něj. Je to nadějnější, než celé mládí poslouchat, že ve volbách opět vyhrává jednotná kandidátka Národní fronty v čele s Komunistickou stranou, které nejde o nic menšího, než je celosvětový mír.

KPK: Vytváříš také neologismy, jako například ‚metaspektiva‘. Jak je konstruuješ a jaký nesou význam?

DZ: METASPEKTIVA je pomocný autorský konstrukt, který mi pomáhá orámovat své tvůrčí pokusy. Způsob dívání se, které si je vědomo svého ohniska i svého omezení. Obýváme jednu zemi, možná jeden vesmír. Přesto jsme schopni si v rámci této jediné, kompletní reality vytvářet složité mentální struktury. Vydělovat si pro sebe co „je“ a co není reálné.

KPK: Co pro tebe znamená používat slovo nebo nápis v prostorovém objektu a médiu kovu? Dává mu to jinou váhu, jiný rozměr?

DZ: V prvním plánu je kontrast robustní formy a efemérního pojmu součástí výrazu objektu. Kompoziční postupy nebo materiály, které používám, jsou zároveň vědomým odkazem na avantgardní diskurs. Začátkem dvacátého století bylo sochařství vytrženo z konvencí tradičních pomníků a jezdeckých soch a byla mu navrácena role nositele autorského postoje. Oproštěná tvarová a materiálová zkratka je pro mě poctou přímočarosti moderny.

KPK: V projektu Storch Heinar pracuješ se slovní přesmyčkou, která transformuje název značky oblečení oblíbený neonacisty v její parodii. Objekt s touto antiznačkou‘ jsi infiltroval do pražského obchodu s oblečením, kde se původní značka prodává. Jaký byl tvůj záměr a jak jsi interpetoval přijetí objektu zástupci tohoto obchodu?

DZ: Neonacismus je pro mě neodpustitelný, asociální exces. Narazil jsem na síť obchodů, jež zcela bez skrupulí prodává oblečení, kterým se právě neonacisté identifikují. Obzvlášť zvrácené mi připadá, že z frustrace agresivních skupin dokáže profitovat hned několik textilních značek. Vytvořil jsem pro ně reklamní atrapu, do které jsem umístil název protifašistické kampaně. Objekt jsem přinesl nic netušícím prodavačům do obchodua nechal je podepsat předávací protokol. Prodavači vzkaz neodhalili a atrapu dodnes používají jako svůj poutač, aniž by jim došlo, co je na něm napsané. Obchod vnímám jako scénu pro parodii a polystyrenová pěst si v ní zahrála roli trójského koně. Divák v galerii může kód dešifrovat a stane se tak pomyslným vojákem uvnitř koně.

KPK: Kromě slov pracuješ také s vizuálními znaky, které můžou nést podobně ambivalentní poselství. Jak přistupuješ například k objektu Gaskoil, který je fúzí log společností Lukoil a Gasprom?

DZ: U této instalace mě zajímá moment divákova prozření. Rámcově vycházím z log dvou firem, o jejichž roli v našem regionu je snad zbytečné mluvit. Zásadní je pro mě zde princip hloubky ukrytý ve znacích. Obdobně scénograficky jsem před dvěma lety v Domě umění v Brně vytvořil průhled v jedné z galerijních stěn. Původní vizuální informace, kterou divák po vstupu do galerie získá, je jeho pohybem nabourána, teprve tehdy se odhaluje celý význam. Je nucen celou situaci interpretovat nově a trochu se pousmát nad svým prvním rychlým soudem. Řečeno jazykem mého dosud nedopsaného manifestu, jsou práce Grand Prix (2011) a Gaskoil (2013) prvními formálně čistými METASPEKTIVNÍMI díly.

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)