Reportáže

Fait Gallery poskytla Tomáši Bártovi prostor MEM rok od uspořádání jeho samostatné výstavy Softcore. Bárta během této doby ovšem prošel zásadním obdobím revize dosavadních výrazových prostředků. Softcore uzavíraly malby, jimiž se otevřeně přihlásil k modernistické estetice. Následovalo zjednodušování komplikovaných abstraktních spletí a formulování střídmější geometrické osnovy, v níž se začaly odrážet inspirace deskriptivní geometrií, antickým řádem a konstruktivismem. Důraz na malbu jako derivát minulosti obrátil Bártovu pozornost k archeologickým metaforám, které se fakticky uplatňují v postupech vrstvení, pronikání a odkrývání.

Kurátor Jan Zálešák v textu k výstavě Softcore správně položil důraz na pozvolnou „sedimentaci“ a „pohyb v pomalu rostoucí množině prvků“ v malířském vývoji Tomáše Bárty. Rok poté můžeme před novými obrazy konstatovat, že jsou zatím nejradikálnějším zlomem v autorově malířské tvorbě, zároveň ale podotknout, že tím neopustila dříve prozkoumávané teritorium. Zatímco výstava Někdy, ve chvíli jakéhosi záblesku, se probudím a obrátím směr svého pádu v ostravské Galerii Dole na jaře letošního roku zachycovala krystalizaci Bártova nového výtvarného názoru, u souboru středních formátů z Things You Can‘t Delete již vidíme rozvinutý rejstřík nových motivů a postupů. Hybným faktorem se v nich stalo uvědomění si vlastních kořenů v modernistické tradici. Zároveň s ním se začala zcelovat fragmentarizovaná skladba obrazových kompozic. Na nových malbách se tak dokola opakuje stejný princip – strukturální podmalba ovlivňuje podobu plošného nátěru a kompozici uzavírá dominantní znak v prvním plánu.

Jan Zálešák vztahoval vlastní charakteristiku Bártova vývoje na období po absolutoriu na Fakultě výtvarných umění v Brně. Předobrazy jeho současné tvorby je ale třeba hledat v dávnější minulosti – v posledních dvou až třech letech studia v malířském ateliéru Petra Kvíčaly. Právě tehdy Bárta poprvé transmutoval své inspirace ze stavebních konstrukcí, protoarchitektur a reziduí stavební činnosti v lapidární abstraktní tvarosloví. A právě tehdy se v jeho obrazech objevilo „dominantní těleso“, jakýsi „hmotný útvar“, od kterého se obraz odvíjel nebo ke kterému zbytek obrazu směřoval. Obrazy z Things You Can‘t Delete jsou v tomto ohledu prvním Bártovým návratem k tomuto zdroji, třebaže zahrnutému do nových souvislostí.

Názvem výstavy narážíme na obsah kolektivní a osobní paměti v Bártově práci. Jsou věci, které nemůžeme vymazat, kterým se nemůžeme vyhnout a ke kterým se vždycky vrátíme. Není to vždy záležitostí vůle. Francouzský psychoanalytik Jacques Lacan rozlišoval mezi objektem touhy a její příčinou. Jeho vykladač Slavoj Žižek tuto distinkci popsal následovně: „Zatímco objektem touhy je prostě objekt, po kterém toužíme, příčinou touhy je charakteristický rys, kvůli kterému po tomto objektu toužíme (nějaký detail, jehož si obvykle nejsme vědomi a někdy jej dokonce přehlížíme jako překážku, jako to, navzdory čemu po objektu toužíme).“ V obrazech z Things You Can‘t Delete překvapivě nalézáme spíše příčiny touhy než její objekty. Nejde totiž ani tolik o náměty mříží a ráhen či o postupy vrstvení a proškrabávání, jako spíše o rysy a detaily, které ho nutí toto a takto malovat – znovu, opakovaně a s posunem vpřed návratem.

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)