Refrén
„„Že člověk mluví, příroda mu vnutí, / ale tak či jinak, to ponechá už / na jeho vlastním rozhodnutí.“
Vezmeme-li Dantovo tvrzení za bernou minci, vyplyne nám jedno: kdekdo si může uhníst slova, jak uzná za vhodné, fakt jazyka se tím nijak nezpochybní. Řeč se rodí napořád, stačí vyřknout zvuk a obdařit jej významem dle vlastního rozhodnutí. V intencích Dantova trojverší už tudíž nejde o zrození jazyka z nejazyka, nýbrž o prostou konfiguraci fonémů kráčejících všehomírem. Jazyk se nerodí v čase, nýbrž v prostoru; postrádá minulost, potažmo obsah. Smysl rovná se sensus, počitek, čití, vjem; „vyjádření smyslu“ je pouhopouhá záminka k vybudování korpusu (corpus, hostie), jehož smyslem (communes hominum sensus) je exhibovat formu (morfé).
Patrik Ouředník, Jak se Pantagruel seznámil a Panurgem, jehož pak miloval po celý život (O třech imaginárních jazycích Francoise Rabelaise)
Obraz by za jistých okolností mohl být protiváhou performativních médií. Samozřejmě bychom museli zapomenout na příklad Pollocka a jiných. Jan Verwoert hledá odpověď na vypjatou, vynucovanou i sebemotivační performativitu životního stylu, kterou rozeznává v dnešním fenoménu performancí, v textu „Exhaustion and Exhuberance“. S pomocí Kirkegaarda a jím definované strategie “either/or”, přeloženo do jazyka současné politiky „s námi, nebo proti nám“, popisuje situaci, kdy je společnost stále stavěna politickou a ideologickou vůlí před vykonstruovanou dvojí, respektive jedinou volbu. Verwoert nachází možnost, jak se vymanit z tohoto začarovaného dilematu fatální volby: prosté a punkové „I Can’t“, které rozšiřuje o historické příklady anti-performancí a anti-happeningů Júliuse Kollera, hudebních performancí Sex Pistols aj.
Tato nutnost každodenní performance jako by utvrdila Lenku v neochotě býti jejím nástrojem. A malování samo se zdá tomuto ustavičnému taktu bránit – mnoho umělců nemaluje, když to nejde, a jindy zase obraz vznikne v čase, který pro něj nebyl vyhrazen. Některé obrazy mohou být vytvořeny jen díky obrazům jiným nebo vzniknou dříve než společnost, ke které patří, a pak musí chvíli čekat na své první odhalení. Jiné pojímání času je tedy prvním důležitým aspektem Lenčiných obrazů. A pokud se výstava jmenuje refrén, chce naplno říci, že přichází určitý čas – pro společnost obrazů, lidí, slov, výstavu, přednes. Je to čas opakování, naplnění, zhuštění, a pak mezery, nadechnutí a ticha, performativity spojené s tělem a dechem, spíše než s google kalendářem a emailovou schránkou. Není v ní nic navíc, i když se refrén stále opakuje. A jakkoliv je klišé mluvit o rituálu, je třeba i toto klišé vyslovit.
„Tvary se objevují stále znova jako refrén. Já tu ale nemohu zůstávat a zpívat je nebo je vysvětlovat.“ – říká Lenka v textu. Pokud bych Lence chtěla darovat slovo, bylo by to „rozhodnutí“. Rozmístění tvarů v tomto souboru obrazů je pro Lenku konečné, nemusí však být pro ostatní. O výtvarném umění se traduje, že není časovým médiem, což slouží jen jako pomocná definice vymezující jej vůči hudebním a performativním formám. Mimo čas vytváření obraz také vyžaduje čas čtení nebo vnímání. Sdělení a emoce jsou zamalované v obraze, proto od něj může autor v jisté chvíli odejít a nechat ho být (ovšem ne bezprostředně po jeho domalování). Také se často píše, že jsme ztratili schopnost číst a vnímat „zastavený“ obraz, ale možná máme opět chuť zakusit onu nejasně jasnou přítomnost, kterou obraz nabízí. Na výstavě se některé z obrazů k nám vracejí jako refrén. Podobné tvary a výjevy se vracejí, jsou tu, ale Lenka je nechce dále komponovat a hledat pro ně místo a barvy, je rozhodnuta: tvary, které v této skladbě přišly, nechává být, aby je někdo další zpíval nebo vysvětloval. Variace by byla uklouznutí do rozmělnění, neboť pestrost není zábava, ale životní rovnováha, přirozený a jasný stav.
Přítomné tvary vlastně nepředstavují kousky něčeho, jsou to celé kruhy, které se jen nevešly na obraz, a přesto tam jsou zachyceny ve zmenšení uprostřed. To jádro mluví o vitálním celku podobným tvarem, jinou barvou a velmi neklidným obrysem. Možná je to pokus zobrazit podstatu, křehký a zvratný stav, terč s jedinou možností, zjednodušenou mandalu, jejíž rotace je v rozporu se čtvercem modernistické ikony. Obrazy, které se vracejí, chtějí za pomocí co nejmenšího množství tvarů mluvit o světě, o vztazích malých a velkých forem, o zakrytí, o centru a o rozmanitosti okraje, který má ale také své požadavky. Chtějí mluvit, a ne dokazovat, proto mají nepřesné obrysy, proto jejich konstrukce neužívá měřidel. Lenka se snaží svými přirozenými schopnostmi zachytit kruhovou kompozici a zaměřit střed jako výzvu pro smysly a zkušenost, které s digitálním věkem dost zlenivěly, ztratily zodpovědnost a um spoléhat na sebe.
Poměr příběhu a refrénu je ve výstavě naopak, je zde pouze několik málo obrazů, které se skrze svoji figuraci tváří konkrétně. Můžeme se dohadovat něco o tančící ženě, jejíž balancování s kruhovými formami připomíná důvod Lenčina malování. Nemusíme ale nutně pátrat po předobrazech, stačí snad vědět, že zcela jistě pocházejí z tohoto světa, této kultury. Vracející se kruhové tvary naopak mohou být i odjinud, škvírou do jiné reality.
Texty autorky na zdech první místnosti významově diferencují refrén, recitují báseň z refrénu. Potvrzují Lenčino pouto ke slovu, přednesu a jazyku a ke Gertrudě Steinové a jejím pokračovatelům. Přestože předcházejí svým situováním ve výstavě obrazům, nejsou myšleny jako jejich podpora, ale jako rovnocenný partner. Tak jako o výstavu zpátky ve SVITU u Marka Meduny zde text ovlivňuje obraz ovlivňuje text. Jen v daleko menší hustotě, jen tolik, kolik je nezbytně nutné, pak dost. Rozhodnutí víc k tomu nenapsat, nenamalovat, nenainstalovat. Lenčina redukce není estetická a není jen prodloužením reduktivních směrů v umění. Pokud by snesla srovnání, pak možná s čínskou tušovou malbou nebo japonskou keramikou, které lze precizovat jen před aktem tvorby. Pak už následuje jen důvěra, „Let it be“ a „Bang! Bang! Bang!“.
Edith Jeřábková
- The exhibition is called Refrain,00:00:18.451
- 00:00:18.451
- there are two rooms and in00:00:20.005
- 00:00:20.005
- each room there is something different.00:00:23.064
- 00:00:23.064
- The base was series of paintings I made in 201300:00:25.730
- 00:00:25.730
- and I finished them right before the exhibition.00:00:31.923
- 00:00:31.923
- It's a set of abstract paintings with similar00:00:37.784
- 00:00:37.784
- or almost identical compositions.00:00:42.349
- 00:00:42.349
- I only varied the size, colour,00:00:45.248
- 00:00:45.248
- way of painting, and the texture.00:00:48.569
- 00:00:48.569
- I guess the spatial context changes as well.00:00:52.920
- 00:00:52.920
- The subject matter of the paintings is00:00:57.349
- 00:00:57.349
- the decision on colours, proportion of each part00:01:01.142
- 00:01:01.142
- and changing texture, spatial context or00:01:04.776
- 00:01:04.776
- how a form can recede or protrude00:01:08.965
- 00:01:08.965
- in the middle of another form.00:01:12.675
- 00:01:12.675
- So this decision-making is the subject of my paintings.00:01:14.743
- 00:01:14.743
- When painting them, I couldn't see the series00:01:21.123
- 00:01:21.123
- as a whole, so I dealt with00:01:25.194
- 00:01:25.194
- the individual parts only and tried to vary my approach,00:01:30.203
- 00:01:30.203
- but it was rather a natural process than a purpose.00:01:36.084
- 00:01:36.084
- I guess the base is also a certain destruction00:01:40.955
- 00:01:40.955
- and subsequent establishment of balance,00:01:44.524
- 00:01:44.524
- the paintings served as energy emitters to me.00:01:49.212
- 00:01:49.212
- If not energy, we may speak about force or field forces.00:01:54.620
- 00:01:54.620
- I naturally tried to expose myself to another forces.00:02:01.759
- 00:02:01.759
- Which means the diversity.00:02:07.408
- 00:02:07.408
- While working on the paintings,00:02:12.538
- 00:02:12.538
- I started to work on another figural ones,00:02:15.047
- 00:02:15.047
- which were in the end replaced by another figures00:02:18.214
- 00:02:18.214
- that are at the exhibition as well.00:02:22.622
- 00:02:22.622
- It's a woman representing an important feeling of balance,00:02:25.193
- 00:02:25.193
- which is the subject of my painting.00:02:29.530
- 00:02:29.530
- Then there's a male figure in a sport position.00:02:33.415
- 00:02:33.415
- Interesting was that I felt certain layers00:02:38.579
- 00:02:38.579
- of visual memory got in there,00:02:43.261
- 00:02:43.261
- referring to figural images from ancient cultures.00:02:47.363
- 00:02:47.363
- I had Mycenae or even ancient Greece in my mind,00:02:54.220
- 00:02:54.220
- but it wasn't intentional at all,00:02:57.580
- 00:02:57.580
- it just came up and I left it there.00:03:00.525
- 00:03:00.525
- This subject isn't very important, but00:03:05.031
- 00:03:05.031
- it's one of the details helping to apprehend it.00:03:11.749
- 00:03:11.749
- When I worked on the paintings,00:03:20.627
- 00:03:20.627
- I told myself I would like to add00:03:22.993
- 00:03:22.993
- some commentary to the circular paintings00:03:27.079
- 00:03:27.079
- and I wrote few sentences which are on the text boxes.00:03:30.056
- 00:03:30.056
- It says that shapes appear again and again like a refrain00:03:37.163
- 00:03:37.163
- but I can't remain here singing or00:03:42.265
- 00:03:42.265
- explaining them. I just let them be.00:03:45.607
- 00:03:45.607
- Then the sentence started to live its own life and as00:03:49.386
- 00:03:49.386
- I often work with the text, there is a certain linguistic limit.00:03:52.449
- 00:03:52.449
- I had the sentence translated into English,00:03:56.835
- 00:03:56.835
- but then I found it useless to have the00:03:58.795
- 00:03:58.795
- English translation here and I started to vary it.00:04:02.843
- 00:04:02.843
- In the first room there are four variants of the short text,00:04:08.019
- 00:04:08.019
- two in Czech and two in English.00:04:11.163
- 00:04:11.163
- I was also inspired by experimental texts00:04:13.301
- 00:04:13.301
- and I would like to try writing lyrics in English00:04:18.328
- 00:04:18.328
- using the words I had at disposal.00:04:22.651
- 00:04:22.651
- I took it as discovering all the possibilities the language offers.00:04:26.228
- 00:04:26.228
- I found important the exhibition's name Refrain,00:04:32.554
- 00:04:32.554
- I don't feel it as a title above,00:04:37.599
- 00:04:37.599
- but rather as a meditation on a refrain as something00:04:41.627
- 00:04:41.627
- that may come back and you may treat it00:04:48.909
- 00:04:48.909
- as something that keeps repeating and00:04:52.581
- 00:04:52.581
- use certain suggestiveness of image or words00:04:55.791
- 00:04:55.791
- and all this guided me through.00:04:59.277