Stojící, ležící

Dílo Václava Litvana se na první pohled jeví jako čistě sochařské, respektující hmotu materiálu i tradiční um. Stejně podstatná je pro jeho sochy hravost a nadsázka, pnutí mezi materiální i přenesenou tíží jejich formy a lehkostí nebo jemností otázek, které Litvanovy často monumentální realizace vyvolávají. Instalace vzniklá pro Galerii Kostka je inspirována zkoumáním performativního potenciálu sochy a možností pohybu přirozeně statického objektu.

„Snad každý někdy stěhoval starou skříň, a tak pochopí, že křídla načrtnutá na objektu vytvořeném z jejích částí svůj let jen předstírají,“ podotýká autor k jednomu ze svých děl. Jádrem výstavy je instalace připomínající kolotoč, jejíž ramena se ale taktéž nepohnou ani o píď. K pohybu je naopak donucen divák, který musí obcházet, podlézat či přelézat. Litvanovy sochy nakonec právě díky tomu v galerii ožívají, podobně jako se nám někdy zdá, že se nehýbe vlak, ve kterém sedíme, ale ve skutečnosti někam utíká okolní krajina.

Václav Litvan zároveň citlivě pracuje se siločarami monumentálního prostoru galerie. Navzdory vysokému stropu se instalace drží při zemi, pohrává si s polohou vleže a vestoje, s horizontální a vertikální linií. Tím také upozorňuje na prázdný prostor nad fyzickými objekty, na jejich touhu vzlétnout, změnit směr, obrátit uvažování vzhůru nohama. Gravitace je relativizována a žádná z možností není finální nebo závazná.

Instalace jako celek ale není jen abstraktní hrou s matematickými a energetickými principy. Každý objekt má vlastní tvář a charakter, i když obličeje utíkajících chlapců na velkorysém reliéfu jsou k nám otočeny zády a portrét z objektu připomínajícího zvětšeninu mince autor nakonec strhl, aby nechal divákům možnost projektovat si do prázdného pole libovolnou podobiznu vytaženou z vlastních představ. Socha gorily je inspirována pouťovou atrakcí, v Litvanově instalaci se ale vzdaluje ze středobodu pomyslně se otáčejícího kolotoče. V horizontální poloze evokuje oběť lidské bezohlednosti, ve vertikále naopak hrdě demonstruje vlastní triumf. A tak je to se vším. Horizontála může být bránou k říši snů nebo smrti, vertikála je symbolem života, směřování k vyšším cílům nebo lepším zítřkům. Horizontála je krajinou, vertikála vzduchem. Někdy se ale vzduch drží až nebezpečně blízko při zemi a útesy se tyčí kolmo směrem do nebe. Jedno se mění v druhé. Stojící, ležící, bdící, spící…

Karina Pfeiffer Kottová