OUBLIISM je prohlášení, návrh, text a video umělkyně jménem Chooc Ly Tan a spoluautorů Shabaky Huthingse, Petera Lewise, a se skupinou Dadaisté a Nedávná Astrofyzika. Tan popisuje OUBLIISM jako manifest, ve kterém je OUBLII! výzvou k „vytvoření nových fyzických realit“, ke zplození „nových světů a systému“. Umělkyni vede k novému prohlášení naděje, že tak vznikne nový smysl a tím pádem i nová skutečnost.
Aby se nová skutečnost mohla projevit a „ohlásit zrod nového kosmického času“ musíme zapomenout obvyklá pojetí.
„[OUBLIISM] rozbíjí všechna ta vznosná slova jako je etika, kultura, humanismus, dobro, zlo, začátek, konec…“
OUBLIISM je podle Tan zároveň slovem i světem. Je to něco, čeho lze být součástí a vlastně věří, že má smysl hledat to někde v Londýně.
Možná, že ve snaze zobrazit novou skutečnost byly nové jazyky, ale také nová slova, vždy nezbytná. Sci-fi je příkladem toho, jak skrze jazyk vznikají nové světy a jak se naše pojetí světa mění, když jej obohacujeme o nové myšlenky a pojmy.
Nedávno jsem se účastnila čtenářského kroužku Future Polities pořádaného časopisem Living in the Future, v němž jsme četli sci-fi román Ursuly K. Le Guinové Vyděděnec (The Dispossed, 1974). Podobně jako Tanin smyšlený manifest, užívá Vyděděnec složitostí jazyka k tomu, aby zkoumal společenské normy. Popisuje anarchistickou společnost žijící na měsíci (Anarres), která se ohlíží zpět na svět podobný Zemi (Urras). Tyto dva synchronně obíhající světy jsou dvěma póly skutečnosti: první představuje společnost nerovnosti a chamtivosti, jež obývá rajskou přírodu, druhý humanistické ideály na poušti stříbřitého prachu s nedostatkem přírodních zdrojů.
Anarchistická společnost měsíčňanů se snaží docílit rovnosti skrze přísnou kontrolu jazyka. Jejich jazyk, pravština, zavrhuje přivlastňovací zájmena na základě principu lingvistické relativity, podle kterého může význam existovat, pouze když je vyjádřen slovy. V pravštině jsou slova jako „jeho“, „její“, „moje“ nebo „mít“ považována za neorganická a tím pádem jsou z jazyka vyloučena. Obyvatelé tohoto světa nepřipisují vlastnictví věcem ani lidem. Místo „moje matka“, říkají „matka“, místo „bolí mně ruka“ říkají „ruka bolí“, a tak dále. Učitel na Anarrasu říká, že
„Řeč je sdílení – je to umění spolupráce.“
Složité citové prostředí románu představuje inherentní rozpor v této správě jazyka: na jedné straně omezený slovník zprostředkovává princip rovnosti, a na straně druhé vytváří mechanismus kontroly v hlavě jednotlivce. Hrdinka Takver se naučí překonat tento vnitřní rozpor, když vytvoří definici lásky a dokáže tak vysvětlit své pojetí vztahu. Tímto také osvobodí mysl hlavního hrdiny Sheveka.
Videomanifestem OUBLIISMu prostupuje koláž obrazů vesmíru a technologie. Ve svém výzkumu jsem našla mnoho paralel mezi smyšlenými světy vědecké fantastiky a historií výzkumu našeho solárního systému. V tomhle smyslu lze nové skutečnosti a paralelní světy nacházet nejen v sci-fi, ale také v hmotním univerzu, které nás obklopuje. Ve Vyděděnci se alternativní skutečnost odehrává na měsíci, ale i náš vlastní měsíc je v mnoha ohledech světem, do nějž promítáme skutečnosti, fikce a pojmosloví.
Za raného úsilí dát našemu Měsíci anglické jméno se mluvilo o bohyni, jež panuje nad přírodou: mořem, oceány, a potravinovými cykly. Na oplátku nám dává nová pojetí času, šílenství (angl. „lunacy“, pozn. překl.) a menstruace. Názvosloví je to místo, kde určujeme meze: prostorové, časové, sociální a kulturní.
Jediný přirozený souputník naší planety měl v minulosti tolik jmen, kolik bylo na Zemi kultur. V algonquinské tradici amerických indiánů byl Měsíc znám pod dvanácti jmény zároveň, jedno pro každý kalendářní měsíc. Známý teď buď jako anglosaský „Moon“ nebo latinská „Luna“ stal se sférou mnoha projekcí. Podobně jako lidé připoutáni řetězy ke zdem Platónovy jeskyně pozorovali jsme po staletí měsíční krátery a začali těmto stínům dávat jména.
Pozorujíce měsíc viděli jsme v stínech jeho povrchu zvířata a tváře, a později moře a lesy. Dali jsme jména geografickým črtám měsíční krajiny. Krátery Měsíce jsou posety jmény historických postav, vědců, astronomů, ale také mrtvých astronautů a kosmonautů. Dvacet z tisíců pojmenovaných kráterů odkazuje k ženám historického významu. Ale možná největší anomálii představuje čtyřicet kráterů, jimž byla dána populární ženská jména různých kultur. Tato jména nepatří nikomu konkrétnímu. Historicky nebo jinak, nikoho nikdy nereprezentovala. Čtyřicet žen na Měsíci, podobně jako sama měsíční bohyně jsou bok po boku science fiction kulturním kosmickým projevem iluzorní ženské historie.
