V roce 1974 napsala italsko-americká teoretička Silvia Federici vlivnou knihu „Wages against Housework“ (slovensky „Mzda proti domácej práci“, In: Bod nula, Bratislava: KPK, 2013), v níž prohlásila domácí práci, která produkuje a reprodukuje pracovní síly, za neoddělitelnou od kapitalistického systému. Tím, že obstarává neplacenou „sociální reprodukci (…), jež prospívá lidem denně i mezigeneračně,“ a které se také říká „práce z lásky“, jde o stěžejní příspěvek žen ke kapitalistické akumulaci.
V roce 2013 přizvala kritička a kurátorka Amy Charlesworthová Rehanu Zamanovou do nezávislé skupiny Justice for Domestic Workers (J4DW, Spravedlnost pro pracující v domácnostech), organizace, jež bojuje za práva migrujících žen zaměstnaných jako „služky“ v domácnostech po celé Velké Británii. Těmto ženám, často přivedeným jejich bohatými zaměstnavateli ze zahraničí, aby se všestranně staraly o jejich domácnosti, omezily nedávné reformy britské imigrační legislativy jejich práva zamezujíce jim změnu zaměstnavatele. I když skupina usiluje především o znovuzavedení přenosných víz, jedná v rámci radikálnějšího návrhu – jež rezonuje s tezemi druhé vlny západního feminismu – prosadit sféru domácnosti jako místo pracovní směny, která by měla být náležitě mzdově oceněna. Domácí práce mužů (jakožto komorníků, zahradníků – krajinářů a kuchařů) je naproti tomu často dobře placená a profesionálně oceňovaná.
Zamanové film „Některé ženy, jiné ženy a všichni ti zahořklí pivaři“ vznikl jako výsledek spolupráce s JD4W a naznačuje kumulativní efekt genderu, třídy a rasy a jaké má toto protínání vliv na různé zkušenosti žen s ženskou emancipací. Ty jsou často ovlivněny přístupem k privilegiím, která plynou z vysokoškolského vzdělání, etnické příslušnosti nebo třídy. Bez rasových a třídních předsudků by mechanismus nevolnictví nikdy nepřežil. „Sentimentalizace domova jakožto útočiště před bezcitným světem“ v angloamerických společnostech pozdního devatenáctého století zvýšila nároky na ženy středních tříd, aby zajišťovaly čistou, vyzdobenou domácnost a přitom si zachovávaly své „ženské ctnosti“. To znamenalo, že se měly držet dál od těžké práce, špíny a otročiny domácích prací, a věnovat se tvůrčím, kulturním a charitativním činnostem. Najímání bídně placených služebníků, často migrujících žen, bylo omlouváno rasovými a třídními předsudky, podle nichž k těmto ženám služebnost patří. Ve výsledku se tak konflikt mezi bílými muži střední třídy a jejími doma zůstávajícími ženami proměnil v konflikt mezi ženou v domácnosti a „ostatními“ ženami – jejími služkami.
Práce Zamanové vytváří jemná propojení a teze o tom, jak na této zkušenosti záleží, a to jak na trhu práce, tak v kulturní imaginaci. Dobře známé situace ve videu … všech těch zahořklých pivařů vyzývají ke ztotožnění se s protagonisty, ačkoli struktura filmu tomu brání – dokumentární záběry z J4DW vyplouvají bez varování na povrch a zase mizí, čímž nás táhnou zpět do reality. Sue, která touží po pozici manažerky, ochotně souhlasí s šéfovou podmínkou, že těhotenství neovlivní její nově získanou pozici. Sue si bude muset z manažerské mzdy platit péči o své dítě, jež zaobstará nejspíš najatá a bídně placená pomocnice v domácnosti, která musela odjet od svých vlastních dětí tisíce mil daleko. Video … všichni ti zahořklí pivaři má za úkol zobrazit stereotypy britských dělnických tříd, jak je šíří masová média se svojí bělošskou a maskulinní předpojatostí, když se svědomitě drží televizních konvencí „běžného pracovního života“.
O zkušenostech dělníků v domácnostech, tj. té „druhé“ britské dělnické třídy, vypráví hlasový komentář imigrantek a roztřesená kamera této části se vyjímá v kontrastu k mistrně podané fikční dějové lince na způsob „kuchyňského dramatu,“ které tvoří značnou část britského denního vysílání. Telenovely jako je Coronation Street nebo Eastenders, které sledují převážně ženy, jsou vystavěny tak, aby vyhověly míře pozornosti diváků, jež je často rozložena mezi různé domácí práce, chatování s postaršími příbuznými a starost o děti, načež se hranice mezi prací a volnem rozvolňují a tříští. Zamanová tyto hranice často zkoumá – s tím, jak se děj odvíjí a vzdaluje od pohyblivého obrazu na obrazovce, hlasový komentář se rozjíždí s obrazem.
Zatímco korporátní modely a optimalizace rozkládají tradiční průmyslovou práci a sílu odborů a Sue nechá kooptovat svůj feminismus pro účely neoliberálních strategií, ženy z J4DW nám představují neformální síť solidarity a přátelství. Nejenže Suein osud ilustruje, jak si kapitalismus přizpůsobil otázku ženské emancipace, ale také přichází s tezí o návratu k jejím kořenům v zájmu začlenění třídy a rasy takovým způsobem, aby feminismus znamenal něco víc než to, že ženy střední a vyšší třídy (a především ze Západu) získají přístup k „moci“ na podobném základě jako muži.
