Ve znamení břevna a růží

„Název … je odvozen ze znaku břevnovsko-broumovského opatství. Ten je sdružený; v heraldicky pravém štítu má … ostrev (břevno, přesněji silná větev s pahýly); v levém štítu tři … kosmá břevna (pruhy), z nichž prostřední nese trojici … růží. Štít s ostrví, připomínající název místa, je znakem opata, levý, tradicí spojovaný s rodem zakladatele (Slavníkovci), příslušel převoru a konventu.“
Milada Vilímková – Pavel Preiss, Ve znamení břevna a růží. Historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově, Praha 1989.

James Elkins v jedné ze svých studií zabývající se současným uměním ve vztahu k náboženství píše, že pojednávat tuto tématiku vážně a bez ironie či kritického hlediska je v dnešní době velice složité a vzácné. Umění bylo přitom po dlouhá století spojováno právě s duchovním prožitkem, rituálem či modlitbou. Nejpozději s nástupem moderny se ale stalo de facto jakékoli umělecké dílo s náboženským poselstvím (v euroatlantickém prostoru rozumějme křesťanským) a priori podezřelé. Netřeba samozřejmě dodávat, že církev tuto nedůvěru opětovala, a že se na oplátku v jejích očích stejně podezřelým stalo samo moderní umění. Ironií osudu však na tento „rozchod“ doplatily obě strany, neboť právě vzájemná odluka náboženství a „současného umění“ (ve smyslu teze, že každé umění bylo někdy současné) nasměrovala oba aktéry k trendu nevyhnutelné marginalizace jejich role v životě moderního (dle potřeby lze libovolně doplnit předponami post-, hyper-) člověka.
Příčin této odluky je přirozeně celá řada. Za jednu z klíčových lze nicméně považovat tu, že se umění, ve snaze emancipovat se, pokusilo víře konkurovat. Už se nespokojilo jen s výkladem – tím méně s pouhou ilustrací – ale hledalo a nabízelo řešení. A to bylo zcela jiné, než to, které předkládá křesťanství. Moderní umění a náboženství se totiž zásadně rozcházejí v otázce soteriologie. Zatímco křesťanská nauka tak naši spásu odkládá do více či méně vzdálené budoucnosti na onom světě, touhou avantgardy – jež byla po celé 20. století většinou bytostně levicová – bylo, učinit ji dostupnou již na tomto světě a nasměrovat ji blíže do naší přítomnosti.
Místně specifická instalace Ve znamení břevna a růží tak může být v první řadě čtena jako zpráva o tomto stavu vzájemného odcizení. Vychází sice z genia loci břevnovského kláštera, kde se „díky prozíravému a kultivovanému výběru architektů a dalších umělců podařilo, zejména v barokní době, vytvořit klášterní komplex jedinečné hodnoty a významu.“ Činí tak ale poněkud podvratně, prostředky, jež mají blíže k subverzi než k empatii. Ve své podstatě instalace představuje v prostoru roztroušený, fragmentovaný znak břevnovského kláštera, k jehož konstrukci bylo užito všedních materiálů a banálních či kýčovitých předmětů, jimž je – vedle role prosté ilustrace – dedikována i svého druhu symbolická hodnota. Namísto vážně míněné záležitosti jde ale spíše o kvazi-hru s barokní ikonografií, emblematikou či heraldikou, v níž se namátkou OSB desky proměňují v odkaz na benediktinskou řeholi (Ordo Sancti Benedicti – OSB) či laciné dekorace z papírových růží v připomínku vanitas, tzn. pomíjivosti všech věcí.
Tytéž motivy lze však vztáhnout i přímo k prostoru, kde se nacházejí. Volně roztroušené trámy dávají vzpomenout na kdysi alarmující stav barokní budovy oranžerie, která v důsledku neomluvitelné lhostejnosti vzala téměř za své v éře budování socialismu, a v duchu stejné logiky se i papírové „heraldické“ růže proměňují v lokální odkaz na někdejší funkci stavby, tzn. zahradního skleníku. Nakonec ale instalace sděluje především lakonickou pravdu, že objekt oranžerie (realizovaný Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem za působení nejvýznamnějšího břevnovského stavebníka, opata Otmara Zinkeho), který dnes metamorfoval do podoby galerie současného umění, souvisí pramálo s duchovním životem kláštera. V praxi tak ilustruje, že se, namísto někdejší vzájemně oživující kooperace, oba světy, náboženský i umělecký, v zásadě míjejí.