Jaká je role Památníku národního písemnictví dnes?
Naším cílem je vytvořit současné a přitažlivé literární muzeum a zároveň upozornit, že má tři sbírková oddělení (literární archiv, umělecké sbírky a knihovnu). Zároveň bychom chtěli ukázat, co tyto sbírky propojuje a jaké mají sbírkové souvislosti a konotace, které jsou velmi důležité. Nakonec to, co spolu všechny tyto sbírky vytvářejí, má i významný a svým způsobem ojedinělý přesah do mnoha oblastí české kultury – vedle literatury také do výtvarného umění, grafického a knižního designu, ex libris, bibliofilie, fotografie nebo filmu, a zasahuje i do sféry humanitních věd.
Jak se tato role liší od té, kterou měl v minulosti?
Památník národního písemnictví má za sebou určitý dějinný vývoj. Původně byl koncipován jako Památník národní kultury, ale později se zúžil na formu literárního muzea věnovaného písemnictví, které mapoval, a postupem času se k němu začaly připojovat další sbírky. Samozřejmě je jasné, že v počátcích byla forma muzea poplatná době, to znamená 50. letům 20. století, a řada autorů v expozicích chyběla. Ale i to je součást literární historie. Právě první expozice byla poplatná Zdeňku Nejedlému a „vlastenecké roli“ neunikl ani letohrádek Hvězda, z kterého se o deset let později stal památník Aloise Jiráska a Mikoláše Alše. Takže začátky instituce spíše souvisely s touto rolí. Posun nastal v 60. letech 20. století, kdy došlo k doplnění stálé expozice. V této souvislosti lze také zmínit, že byla obnovena soutěž Nejkrásnější československé knihy roku.
Z vnějšího pohledu fungujete jako velký depozitář, jakým způsobem pracujete se sbírkami?
Památník byl vždycky vnímán jako tradiční muzeum. Pochopitelně se profiloval tím, že je literární institucí, což je i jeho poslání. Na druhé straně máme rozsáhlé umělecké sbírky, které se prezentují často samostatně. To znamená, že máme „velký depozitář“, a ten je často pro své sbírky vyhledáván jinými institucemi. Z tohoto důvodu se stáváme spolupořadateli mnoha důležitých a významných výstav a poskytujeme druhé straně kurátorskou součinnost. Z poslední doby to bylo například na výstavách Josefa Váchala v Plzni a v Galerii hlavního města Prahy.
Pořád jsme ale hlavně literární muzeum a na zmíněných výstavách, na kterých jsme se podíleli, akcentovalo především Váchalův vztah ke knize. Je nutné podotknout, že dříve byl velkým expozičním prostorem našeho muzea celý Strahovský klášter včetně Strahovské knihovny. V 90. letech, kdy se majetek v restitucích vracel Řádu premonstrátů, se všechny expozice zrušily a zůstala pouze jedna část, tzv. Zimní refektář. Zde se pořádaly tematické výstavy a nebyla již stálá expozice. I tento prostor byl nakonec předán premonstrátům a pro naši instituci je pro výstavy k využití pouze část prostoru v letohrádku Hvězda a případně takzvaná Malá výstavní síň na Strahově. Vzhledem k novému sídlu naší instituce, na který máme již hotový projekt, bude její součástí i nová stálá expozice. Nechceme, aby byla svou formou stálá, ale bude fungovat spíše jako proměnná a zčásti obměňovaná.
Kde bude nová budova a kdy otevřete novou expozici?
Nová budova je v Bubenči a je to bývalá Petschkova vila. Měla by být otevřena v roce 2017–2018.
Jak bude nová expozice vypadat? Co chystáte z vašich rozsáhlých sbírek vystavit?
Pochopitelně o této expozici neustále hovoříme, ale jsme pořád ve stádiu příprav. Určitě bychom chtěli, již podle našeho předběžného záměru, aby se proměňovala, byla interaktivní, zajímavá a přitažlivá. Jak jsem již zmínil, mají naše tři sbírková oddělení určitá propojení, jako je například sbírka Jiřího Karáska ze Lvovic představující tu historičtější část, a vedle toho sbírka Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala, která představuje experimentální poezii v různých přesazích. Právě tyto celky spojují jak výtvarný, tak literární a knižní charakter a představují vlastně návod, jak bychom mohli prezentovat celé muzeum.
A jak toto máte konkrétně vymyšlené?
To právě řešíme a není to samozřejmě jednoduché. Víme, že je tam spousta otazníků, které budeme muset vzájemně probrat. Zatím všechny tyto návrhy a libreta, které máme, mají určité cesty k přípravě expozice. Chceme se profilovat jako aktivní současné muzeum, v jehož expozici budou pravidelně vidět nová díla a části sbírek. Chceme zprostředkovat příběhy a souvislosti, ve kterých se odrážejí historie i přítomnost.
Stigmatizuje a ovlivňuje historie památníku to, čemu se věnujete? Ať už pozitivně nebo z části negativně. Navazujete na tradici nebo se od ní naopak snažíte odklonit? Jak o historii památníku přemýšlíte?
Samozřejmě je tam určité spojení, které navozuje již slovo„památník“. Muzeum prošlo pochopitelně dějinným vývojem v čase. Vzniklo nestandardně za totalitního režimu a objevily se v něm sbírky, které zpočátku nebyly získány běžným způsobem. Na druhé straně se ale tato instituce rozvíjela, byla tam řada skvělých odborníků, především literárních historiků. A dokonce i během nesvobodných let se zde konala řada zajímavých přednášek, pořadů a výstav. Můžeme tak říci, že muzeum vlastně udržovalo kontinuitu s dobou, o čemž svědčí i uvolnění v 60. letech, kdy se podařilo změnit expozici tak, aby charakterizovala současnou literaturu. Musíme brát v úvahu, že muzeum má sbírky od 18. století až do současnosti. Většinu sbírek před tímto obdobím jsme vrátili v rámci restitucí. Takže k vaší otázce – minulost nelze změnit, ale na nás je, jak naložíme s přítomností muzea a k jaké budoucnosti ho nasměrujeme.
Takže myslíte, že svou tradici rozvíjíte?
Nemůžeme pominout minulost, ale vývoj muzea se vždy odehrává v nějakém přítomném čase a proto i my si zároveň klademe otázky, které souvisejí s jeho sbírkovou činností, představami a možnostmi.
Čím by chtěl PNP být do budoucna? Ptám se na Vaši představu památníku třeba za 20 let…
Já bych si přál, aby odborná i laická veřejnost viděla, že jsme schopni připravovat zajímavé projekty a prezentovat naše sbírky přitažlivým způsobem. Musíme totiž brát v úvahu i to, že muzeum není jen sbírka, ale také instituce, která by měla aktivně vstupovat do veřejného prostoru. Což znamená prezentovat se divákům a působit z části i didakticky jako muzeum, které má co říci ke své době.Minulý rok jsme založili metodické centrum pro knižní kulturu a literární muzea. Této problematice se nevěnuje mnoho muzeí, ale na druhé straně je řada dalších institucí, které se těmito obory zabývají, a právě s nimi bychom rádi spolupracovali.
Jaké otázky bude památník v nové expozici klást?
Tato otázka, jak jsem již zmínil, nás provází několik let. Jsme například pořadatelé soutěže Nejkrásnější české knihy roku. V této souvislosti si klademe otázku, co to je ta nejkrásnější kniha? Jaký má charakter? Co si pod ní představujeme? Tytéž otázky lze vztáhnout i na význam literárních a uměleckých osobností pro naši dobu. Často si uvědomujeme, že třeba zmiňovaný Josef Váchal nebo Karel Teige mají spoustu dobových přesahů a i dnes mají stále svůj význam.
Muzeum má také sbírkotvornou funkci, jak se věnujete sbírání dnes? Co nakupujete?
Většinu sbírek, které máme, jsou zpravidla dary, a pak jsou to pochopitelně nákupy. Některé sbírkové celky se k nám dostaly jako pozůstalosti. V současné době potřebujeme například doplnit sbírku Karla Teigeho, jejíž podstatná část se do naší instituce dostala v šedesátých letech. Vloni jsme koupili výběr grafik Vladimíra Boudníka a zajímavou akvizicí byl také soubor prací Dalibora Chatrného, kterému jsme v 90. letech udělali velkou výstavu, ale tehdy jsme z ní neměli v akvizici žádná jeho díla. Nedávno se nám podařilo také získat velkou sbírku prací básníka Františka Listopada, která bude převezena z Portugalska, kde básník žije. Této akvizice si nesmírně ceníme, protože básník František Listopad není u nás svými pracemi příliš zastoupený, a je skvělé, že jsme jako Památník národního písemnictví získali jeho sbírku celou.
A tipy k nákupu? Od koho dostáváte nebo kde berete tipy k nákupu té které sbírky?
V tomto případě to byla velká zásluha velvyslance v Lisabonu, který se s ním osobně zná, a který mi zavolal, že pan Listopad by měl zájem věnovat své práce naší instituci jako dar. Získali jsme tak velkou sbírku, která se týká nejen jeho, ale také korespondence s významnými literárními a kulturními osobnostmi, což je pro nás velmi důležité. Takto se totiž dostanete přes jednu osobu k dalším autorům, kteří tvoří nebo jinak souvisí například s jinými uměleckými obory. Pochopitelně je zde také velký podíl akvizičních pracovníků jednotlivých oddělení, kteří mají zásluhu na doplňování fondů.
Pozn.: Po domluvě s paní Vilmou Hubáčkovou, vedoucí výtvarných sbírek, jsem se rozhodla zveřejnit pouze část rozhovoru s ředitelem Památníku, odpovědi se ve většině případů překrývaly nebo byly velmi obecné. (BŠ)
