Reportáže

V listopadu 1885 byla na pobřeží jižního Norska vyvržena mořem veliká ryba. Velrybářská společnost, jíž se velryba takto velkoryse nabídla, začala okamžitě řešit, jak ji nejlépe zpeněžit. Vyplavené zvíře začala ihned porcovat: maso a tuk zpracovala a očištěný čtyřtunový skelet nabídla za dva a půl tisíce zlatých hlavním evropským muzeím. Na nabídku zareagoval dr. Antonín Frič, ředitel zoologických a paleontologických sbírek Národního muzea v Praze. Nabídka velrybářů pro něj představovala přesně to, co by k připravované nové budově muzea přilákalo ještě větší pozornost a stalo se jejím důstojným exponátem. Na zakoupení velryby ale v té době nebyly peníze, a ředitel Frič se proto obrátil na svého bratra Václava Friče, který byl spolu s Vojtěchem Náprstkem a dalšími členem vlasteneckého spolku Jour fixe. Byla vyhlášena veřejná sbírka, která vyvolala takovou odezvu, že velryba mohla být v polovině roku 1887 rozložena a připravena na cestu do Prahy. Poprvé byla zpřístupněna veřejnosti 28. listopadu 1888 v budově dnešního Náprstkova muzea; do současné hlavní budovy Národního muzea byla kostra přemístěna roku 1892. Původně byla nasazena na masivní podpůrnou železnou konstrukci, na níž vydržela po několik desetiletí. Při generální rekonstrukci zoologické expozice v šedesátých letech byla zavěšena pod strop na traverzu drženou deseti ocelovými nosníky. Při této příležitosti musela být o několik ocasních obratlů zkrácena, protože se do místnosti nevešla celá. Tehdy byl také odstraněn zbytek velrybího tuku, který z ní po celá léta odkapával. V současné době je kostra nedílnou součástí budovy. Jakoby téměř vrostla do jejích zdí, zůstává v budově Národního muzea jako jediný exponát i v době stavební rekonstrukce – vzhledem k tomu, jak nákladné a riskantní by bylo její rozebrání. V prázdných rozlehlých sálech muzea bez exponátů i návštěvníků působí velryba jako zapomenutý obyvatel domu určeného k demolici a poslední pamětník starých časů. Podobně jako se kostra velryby postupně stala organickou součástí samotné stavby muzea, vyrůstá z tektoniky prostoru i modifikovaná kostra v galerii. Protáhlý prostor galerie s klenbami, navozující představu tunelu nebo jeskyně, je možné vnímat jako schránku, úložný prostor pro kostru nebo dokonce jako její povrch, lehce odchýlenou pokožku. Právě tak může kostra sloužit jako bizarní opěrná konstrukce, která drží celý prostor pohromadě, jako varianta pozdně gotické, sekané, žebrové klenby. Podobně jako v jiné Langově práci, nazvané Rozšířená úzkost a vystavené ve vídeňské Secesi, v níž nechal autor procházet diváka vnitřkem zvětšené Gutfreundovy figurální sochy, je i zde divákovi nabídnut současně pohled zevnitř i zvenčí: není jasné, zda právě prochází útrobami velryby nebo si zvenčí prohlíží její vnitřní stavbu. Velrybí kostra zároveň vykazuje rysy kostry sochařské, sloužící jako základ pro budování sochařské hmoty. Nevyužívá přitom galerijní stěny, ani podlahu galerie, ale visí v prostoru v rozpracovaném stavu či v jakési zastavené fázi příprav. Není tak jasné, zda by v průběhu dalšího „modelování” směřoval jeho vývoj k replice původní kostry, anebo by se od ní výrazně vzdálil. Kostra ale plní ještě další funkci: funkci kulisy či scenérie inscenovaného oběda, jehož účastníci zasednou u stolu vtěsnaného pod velrybí tělo. V průběhu hostiny objevují v podávaných pokrmech ukryté (zapečené či jinak uvězněné) sochařské nástroje: špachtle, očka, dláta atd. Stolovníci se tak stávají příležitostnými archeology, aniž by museli vyvíjet zvláštní objevitelské úsilí. Zároveň se však společně podílejí na rekonstrukci někdejších obědů mecenášských spolků – dobročinných akcí, při jakých se zřejmě zrodilo i rozhodnutí pořídit českému národu jeho vlastní velrybu. Nálezy stolovníků otevírají nové verze příběhu o velrybě: o monstru, které za svůj dlouhý život pozřelo množství bizarních předmětů, včetně sochařského náčiní, případně o sochaři, který se usadil ve velrybím těle po vzoru biblického proroka. Práce Dominika Langa často odkrývají logiku a vzorce chování umělecké produkce a výstavních procesů; zkoumají, jak jsou věci uspořádány, jak fungují a jak jsou přijímány svými vnímateli. Autor vytvořil site specific instalaci, která do sebe zapojuje prostor galerie, živou akci i umělecký objekt s jeho příběhem. Langovým cílem je navodit kontext, aranžmá či situaci, v níž dá prolnout všem zmíněným složkám, aby tak demonstroval prostorovou, historickou a institucionální podmíněnost toho, co vidíme, i toho, co sami utváříme. Sběratelé kostí jsou mnohovrstevnatým celkem, který zkoumá vztah mezi výstavním prostorem, dílem, které se v něm nalézá, a patrony, kteří přispěli k jeho vzniku.

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)