Výstavy

Pro instalaci v Galerii Jelení se autor inspiroval viděním světa autistických dětí.

Nebýt mezi tou trofejí a druhou částí těla srnce zeď, řekl bych, že Jan Haubelt vystavil vycpaného srnce. Je to zeď, která ze srnčí vycpaniny dělá umění a musí to být zrovna zeď v galerii? Pro instalaci v galerii Jelení se Jan Haubelt inspiroval viděním světa autistických dětí. Přitom se ale dotýká obecnějších otázek, toho, co je za věcmi, a způsobů stereotypního vnímání. Za zdí není paradoxně pouze druhá místnost s dalším exponátem nebo jednoduše nic, jak očekáváme, ale zbytek (druhá část) toho, co jsme viděli už předtím. Vlastně je to úplně v pořádku, nebýt našich zažitých představ, existujících na základě zkušeností a konvencí. V tomto případě to, že za trofejí na zdi nebývá konec zvířete. Toto autistické vnímání by klidně mohlo fungovat jako klíč k falešně složitým problémům. Jak nám Jan Haubelt dokázal, je to možné minimálně v případě umělecké praxe (úmyslná přímočarost a doslovnost obrazností).

Jan se zajímá o věci, které komentují samy sebe, a častěji o milé, drobné posuny běžných věcí, buď pomocí měřítka nebo materiálu nebo změnou úhlu pohledu (postavičky z oblečení, metrová betonová kachnička, přesazený pařez jeho oblíbené višně, holoubek se šupinami v galerijní vitrínce, aranžované fotky, mimikry různých forem). V umění existuje mnoho příkladů s těmito postupy. Jan má ovšem pro mě jeden silný argument proč se pohybovat po této vyšlapané cestě. Všechny jeho příklady jsou u nás výjimečné tím, že o nich uvažuje jako sochař, navíc neobvykle jemně a precizně. Jeho citlivost je v našem okruhu ojedinělá. Většina sochařských výstupů mladší generace je totiž od autorů, kteří nejsou především sochaři a sochařství nestudovali (aniž by to snižovalo jejich kvalitu). Za krizí mladých sochařů stojí možná fakt, že až na výjimky, jakou je již dnes strnule působící Gebauerův ateliér, nebyla dlouho na uměleckých školách v sochařských ateliérech alternativa. Na školách nechybí množství sochařských ateliérů, ale chybí jejich „čerstvost“, přehled a schopnost nabyté dovednosti používat i po škole. V českém umění chybí přirozený vztah k již existujícím věcem, jako je ready-made nebo veřejný prostor. Vzniklo vakuum mezi konceptuálním a klasicky vnímaným sochařstvím. Jan Haubelt se v něčem naštěstí oběma strategiím vymyká a jeho práce vakuum slibně zadýchává.

Jan Haubelt samostatně vystavuje od roku 2006. Je členem skupiny Ládví.

Dominik Lang

 

1 příspěvek k “TOBYHO VIDĚNÍ”

  1. .-.-.|' napsal06. čec. 2008:

    ..to bylo na VŠUP minulý klauzury, nebo diplomky…

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)