Nebylo to tak, že bych se vyloženě rozhodl „nejít studovat”, spíš jsem si vždy zas řekl, že příští rok do školy nepůjdu. Měl jsem to štěstí, že jsem velmi rychle začal pracovat s lidmi, kteří vystudovali architekturu, takže Rotor je svého druhu taky škola. S každým projektem jsme se něco naučili. Je to jiný přístup. Místo toho, abys začínal disciplínou, začínáš otázkou. A jak jdeš dál, vytvoříš si nástroje, které potřebuješ. Něco z toho jsou „architektonické“ nástroje, něco jsou otázky související s legislativou, něco jsou inženýrské otázky.

Pracoval jsem jako technik pro rozličné kulturní projekty. Jako plat dostaneš zpočátku to, co zbude z rozpočtu určeného na výrobu. Pokud dokážeš pracovat s nízkými náklady na výrobu, zůstane ti i něco na odměnu za tvoji práci. Bavilo mě pracovat s materiálem z druhé ruky. Pak jsem potkal Tristana Bonivera, kterého bavilo pracovat podobně. Došlo nám, že jde o to mít know-how, a dělit se o kontakty a zkušenosti byl dobrý způsob, jak jej získat. Krátce poté, co jsme se poznali, jsme se rozhodli založit Rotor jako svého druhu společnou bednu s nářadím pro naše sdílené zájmy a výzkum. O pár měsíců později jsme potkali Lionela Devliegera, který učil architekturu na Gentské univerzitě. Od té doby pracujeme spolu; dnes již v devíti lidech.

Zpočátku to bylo jako koníček, kterému jsme se věnovali vedle svého zaměstnání. Pořád jsem pracoval jako technik. Všichni jsme se snažili najít způsob, jak v Rotoru pracovat bez toho, abychom byli placeni. Založili jsme neziskovku, kterou je Rotor dodnes, pouze kvůli správě financí na věci, na kterých jsme dělali společně. V době, kdy jsme začínali pracovat, jsme navštívili množství průmyslových firem; v prvních letech jich bylo kolem sto padesáti. Zajímali jsme se o věci, které vyrábějí, a jak co řeší. Z vlastní iniciativy jsme dělali na projektu s názvem RDF181, což byl první konstrukční projekt našeho kolektivu. Celé to stálo na shodě okolností. Jednu noc jsem šel domů centrem Bruselu a spatřil jsem betonovou strukturu postavenou do prázdného prostoru po budově, která byla zdemolována před zhruba třiceti lety. Ta struktura sloužila jako dočasná opora sousední budovy. Dostali jsme vtipný nápad, že bychom tuto betonovou strukturu mohli použít jako podstavec, na němž lze něco postavit. Zavolali jsme majiteli a stačila jedna schůzka, aby řekl „OK, udělejte to.“ Měli jsme k tomu povolení, ale neměli jsme na to peníze. Zavolali jsme tedy do firmy, která pronajímá lešení pro lití betonu, a oni nám nabídli, že nám jej na rok půjčí.
Všichni nás podpořili, takže teď už jsme museli projekt udělat. Byl to náš první projekt a k našemu vlastnímu překvapení přitáhl slušnou mediální pozornost. Dokonce jej zařadili do jedné z knih od Taschenu „Architecture Now!“. Fotky té budovy používáme doteď, ačkoli projekt tam byl pouze po dobu jednoho roku. Ten projekt nás docela zviditelnil a umožnil nám pracovat na dalších projektech.

Jsme skupina devíti partnerů rozličného zaměření. Polovina z nás jsou architekti; ostatní jsou designéři, bioinženýři atd. Zpočátku jsme se řídili principem, že o všem rozhodujeme na základě konsenzu. Místo toho, abychom hlasovali, jsme spolu mluvili, dokud všichni nesouhlasili. S přibývajícím počtem členů jsme tento systém museli změnit. Dnes pracujeme v buňkách; u každého projektu jsou jeden či dva členové, kteří mají poslední slovo. Máme několik spolupracovníků; také pracujeme s lidmi na volné noze a s několika studenty.  Některým z nich po čase nabízíme stabilnější pozici. S tím, jak společnost v posledních letech roste, se tento systém osvědčil.

Sázíme samozřejmě na to, že naše projekty budou časem chytřejší. Myslím, že na začátku, když jsme si dělali přehled o průmyslovém odpadu, jsme měli za to, že průmyslové a obecně velké firmy se k němu v zásadě staví velmi špatně a že bychom mohli přijít s novým a úžasným „řešením“. Časem jsme si však uvědomili, že mnoho systémů je již navrženo docela rozumně a že existují dobré důvody, proč fungují právě takto. Takže člověk pak není tak naivní, nebojuje tolik s větrnými mlýny, a spíše se snaží porozumět tomu, jak věci fungují. Co do témat jsme se od práce s průmyslovým odpadem postupně dostali až ke stavění a demolici. Výzkum jde u každého projektu svou cestou, ale pořád vznikají tematická propojení s ostatními projekty. Když jsme připravili monografickou výstavu o architektonické kanceláři (OMA / Progress), velmi se to lišilo od správy demoličních míst, ačkoli se jedná o stejná východiska.

K tomu nemám moc co říct. Naším působištěm je Brusel a možná čtyři sta či šest set kilometrů kolem. Snažíme se porozumět tomu, co se zde děje, a lidé, kteří žijí někde dál, z toho snad něco budou mít, když uvidí, k čemu jsme došli. Rychle rostoucími ekonomikami jsme se ale nezabývali. Zajímá nás spíš velmi statická (klesající) ekonomika západní Evropy.

Ne, myslím, že jsme nečekali, že se jednoduchá východiska mohou rozběhnout do takového množství různých podotázek. Je také příjemným překvapením vidět, jak druzí lidé dělají, rozvíjejí či interpretují věci, které jsme dělali my.

Myslím, že rozhodně lze. Naše ekonomika je na tom vlastně založena. Když zveřejníš dvacet tisíc plakátů, na nichž je hezká holka s modrou ponožkou na hlavě, tak to bude mít nějaký efekt. Nikoli přímý, ale lidé k tomu nějaký postoj určitě zaujmou. Můžeš být z těch, kteří si modrou ponožku osvojí, anebo z těch, kteří ji budou ignorovat. V architektuře se děje totéž. Také se můžeš zaměřit na mainstreamové publikum, které si skrze určitou estetiku stvrzuje svoje politické přesvědčení. Anebo naopak; určité politické hodnoty generují nějakou estetiku. Výsledek je každopádně totožný; lidé si určité materiály spojují s určitým prostředím a myšlenkami. Tím, že tuto estetiku měníte nebo s ní nějak manipulujete, můžete vznést otázky politického charakteru.

Je to velmi rozpolcené. Ačkoli je zde velké publikum, jež si žádá časem ověřený, kvalitní modernismus, mainstreamu pořád vládnou rustikální materiály jako je dřevo, přírodní kámen nebo týk. Když se na to díváte z hlediska architektury, masy dávají pořád přednost buržoaznímu pařížskému domu z devatenáctého století před moderním bytem ve velké budově. Mainstream jenom s obtížemi vstřebává moderní a postmoderní projekty. I když existuje mnoho sběratelů, kteří vyhledávají vintage či raně průmyslový design.

Ano – potřebujeme vědět, které budovy se budou demolovat a občas architektům pomáháme jako konzultanti. Také pro ně zajišťujeme materiály. Někdy si nás najmou, abychom pracovali na specifických designových problémech spojených s recyklací. Většina architektů není vybavena pro práci na plánování a logistice recyklovaných materiálů. Dodáváme služby, které celý proces usnadňují.

Myslím, že máš pravdu, když říkáš, že to, jak se zachází s dědictvím moderní architektury, významně postrádá citlivost. Existují tři možnosti. Budovu lze ochránit „celkově“; to ve většině případů znamená, že se ochrání fasáda a nějaký reprezentativní interiér. Nebo můžeš nechat pouze původní betonový či ocelový skelet anebo budovu kompletně zbourat. Je jen málo způsobů, jak najít mezi těmito třemi strategiemi kompromis. Myslím, že recyklace materiálů na staveništi či mimo něj je dobrým doplňkem k těmto strategiím. Vyvarujme se však omylu. Pokud má být budova zachována pro svůj význam, její vysazení a přesazení na jiné místo bude vždy v několika ohledech zklamáním. Když přesouváš materiál z jednoho místa na druhé, vždy jej reinterpretuješ. I když se pokusíš o ten nejpřesnější posun – místnost po místnosti, vzniká ten prostor jakoby znova. Podobně, když se budova zamrazí v čase, taktéž jde o přehodnocení její architektury.

Dnes je těžké nebýt postmoderní, bez ohledu na to, co děláš. Konkrétně však způsob, jak připisujeme význam materiálům, je nejspíš postmoderní strategií. Co to ale znamená? Mluvíme o recyklování jako o něčem novém a inovativním. Jenže v architektuře se to dělalo vždycky. Z nějakých byrokratických, ekonomických a praktických důvodů však po krátkou dobu, nějakých padesát, šedesát let, to bylo obtížnější. Je to docela intuitivní způsob, jak zacházet s konstruovaným prostředím. Současná architektonická praxe to dnes komplikuje. Ale dělalo se to tak vždycky. Je to zároveň tradiční i nová strategie.

První věc, za kterou neseme odpovědnost, je kvalita image, kterou vytváříme. Jakožto architekt pracuješ s materiálem logisticky. Nevynoří se odnikud – má fyzický dopad na svět. Nikdy není neutrální, je významotvorný. Jako architekt můžeš dělat, že tuto tvorbu významu ignoruješ, ale ona tím nemizí. Myslím, že se architekturu snažíme brát vážně jakožto médium a prostředek komunikace. Tyto významy nikdy nelze mít plně pod kontrolou, ale namísto toho, abys je ignoroval, můžeš jimi svoje projekty nechat podbarvit. Přemýšlet o materialitě není jediný způsob, jak toho dosáhnout, ale je to způsob značně podceňovaný.

Než jsme tam šli, kolega Tristan Boniver mi něco připomenul. Když jsme dělali výstavu na Benátském bienále, lidé, kteří ji viděli, říkali: „Ó, jaká krásná výstava. Připomíná mi…“ Snažili jsme se je opravit: „Ne, vůbec ne!“ Po čase jsme začali přemýšlet, jestli jsme neudělali špatnou výstavu, protože lidé ji nepochopili. Uvědomili jsme si, že mnoho výstav a prací funguje jako svého druhu zrcadlo. Lidé si na tvoji práci promítají svoje představy a to, co se jim vrací, je nějak pokroucený obraz, který je zjevně zabarven jejich projekcemi. S těmito zrcadly si lze hrát. Můžeš se pokusit je nastavit. Nemáme však zcela pod kontrolou to, jak lidé naši práci vidí. O Maaskantprijs rozhodli tři lidé, napsali hodnocení komise a tak dále, ale nikdy se nedozvíme, co v naší práci viděli.

Dostali jsme cenu publika, kterou uděluje časopis Blueprint. Dělali mezi lidmi průzkum; ptali se, kdo je podle nich architektem roku. Byli jsme vedle tří velmi slavných architektonických kanceláří: Herzog & de Meuron, Zaha Hadid a Renzo Piano. Z nějakého důvodu si publikum vybralo nás. Vůbec netuším, kdo pro nás hlasoval a proč. Nedovedu si ani jen představit, jak jsme se mohli octnout na tomhle seznamu. Myslím, že to vypovídá víc o těch ostatních kancelářích a možná o současné krizi v architektonickém diskurzu.
Možná je to zčásti nedorozumění. V tom, že ohýbáme tradiční chápání toho, co je to architektura. Normálně se má za to, že architektura se zabývá budovami. Ale to je mýtus. Samozřejmě i v demoličních firmách působí vystudovaní architekti. Demolice budovy vyžaduje určité architektonické znalosti. Jenže když architekt pracuje pro demoliční firmu, už mu neříkáme architekt. A to je ten problém – to, že architekturou nazýváme pouze část oblasti, kterou se architekti zabývají. Umělé ohraničení náhodné skupiny praktik. Takže když se někdo za touto hranicí začne označovat jako architekt, najednou ohýbá tradiční pojetí architektury. Celá ta myšlenka architektury jakožto pole vymezeného velmi úzkou skupinou architektů, kteří jsou členy místního profesního sdružení, je hloupá. Ačkoli je zároveň pravda, že slovo „architektura“ používáme i jinak, než jak se to dělá v kanonickém architektonickém diskurzu. O slumech se mluví jako o architektuře, a také jsou jakožto architektura analyzovány. Přesto bychom obyvatele slumu architektem nenazvali. Říkáme mu stavitel, nebo někdo „místní“. Jenže to je zmatení slov. My, tzn. Rotor, pojetí architektury neohýbáme.
Možná že to, co se nám stalo s časopisem Blueprint, je něco jako Corbynův efekt. Jeremy Corbyn nebyl příliš pravděpodobným kandidátem na předsedu Labouristické strany; vyhrál jenom proto, že lidé neměli zájem o ty ostatní.

Možná, že existuje nějaká tendence nedůvěřovat kanceláři, která zaměstnává víc než sto lidí. Celý ten koncept hvězdných architektů je věc devadesátek a je už tak trochu pasé. Mnoho kanceláří, které si hrály s postavením hvězdy, je velice zklamáno tím, jak to dopadlo. Jenže když mluvíme o velkých kancelářích, jako je Zaha Hadid nebo Frank O. Gehry, zapomínáme, že se pořád jedná o malé hráče ve srovnání například se SOM. O jejich práci se skoro vůbec nemluví.

Nemám ten dojem. Snažíme se nabídnout něco relevantního stavebnímu průmyslu, a architektura v něm tvoří jenom malou část. Hned na začátku jsme se rozhodli neizolovat tím, že bychom se soustředili pouze na experimentální praxi. Dělali jsme kompromisy; nechtěli jsme být osamělými pionýry, raději jsme se snažili přijít se strategiemi, které mohou někomu pomoci.
Čas je opravdu na naší straně. V posledních deseti letech bylo možné v západní Evropě pozorovat proměnu mnoha stavebních návyků ve prospěch budov, které ve svém provozu používají méně energie (zlepšení energetických nákladů se týká topení, montáže, ekologického sběru vody, vodního zařízení, atd.). Nejhospodárnější projekty vzniklé před deseti lety jsou dnes standardem. Ani se zateplováním se to však nemůže přehánět, jinak to dopadá absurdně. Myslím, že další věc, která se bude řešit, je energie spojená s materiály – to je další logický krok. Výroba těch materiálů také vyžaduje energii, takže některé naše strategie se možná budou testovat ve větším měřítku. Ještě pár let potrvá, než se to stane standardem, což nám dává náskok a naději, že se můžeme vyhnout některým hloupostem, kterých jsme byli svědky při závodech energetické úspornosti.

Pokud chceš, aby se lidé dívali na červený koberec, není mnoho způsobů, jak toho dosáhnout. Musíš si velmi rychle půjčit nebo najít postup a jazyk z oblasti umění, protože to je v tomhle mnohem dál ve srovnání s architekturou. Ale myslím, že dnes si můžeš svoji pozici vybrat, a my se situujeme do tradice designu a ne do tradice umění. Pokud naše práce rezonuje s tím, co se děje v umění, je to v pořádku, nechceme se však do této disciplíny zařadit. Je však třeba dodat, že na umělecké výstavy chodíme a to, jak se věci dělají za hranicemi designu, nás inspiruje.

Myslím, že to, čím se zabýváme, není ani tak ekonomickou krizí, jako spíš krizí obecně. Ekonomická krize je dočasným odhalením malé části fundamentální krize, která je permanentní. Jedná se o mnoho paralelních krizí – bankrot ekonomiky nebo vztah Evropské unie a zbytku světa, nejaktuálněji vztah s Blízkým východem, Afrikou, Ruskem nebo Čínou… Nejde o to nabízet to nejnovější nebo chtít vymyslet nový svět. Je to něco, čemu prostě nelze uniknout.

Myslím, že používání modelů je jednou z příčin krize. Myšlenka, že můžeš přijít s receptem, který funguje v jednom konkrétním případě, a pak jej donekonečna opakuješ. To je dost problematická myšlenka. Nesnažíme se říkat, co mají druzí lidé dělat. Snažíme se přijít na to, co chceme v této situaci dělat my. Nevadí nám zaujímat nějaké pozice, ale nejsme škola nebo organizace, která by hledala pravdu. Každý by měl zůstat zodpovědný za věci, které dělá. Pokud někdo dělá něco jenom proto, že to děláme my, je to idiot. Já a moji kolegové se snažíme sdílet zájem o věci, nikoli odpovědi.

V hloupých projektech, v chytrých projektech, v chabých i dobrých projektech – ve všech možných kontextech. Vždy je hezké vidět, když materiály najdou využití ve velmi dobře promyšleném designu. Stejně tak je dobré vidět, když se některé materiály prosadí jako konkurence v komerčním prostředí. Myslím, že v této chvíli nejsme co do cílového využití materiálů ideologicky předpojatí.

Nevím, o jakých „architektech“ mluví. Mluví o těch, co jsou členy profesního spolku, nebo mluví o všech? Myslím, že není správné považovat architekturu za specializaci. Ani vařením se nezabývají pouze šéfkuchaři, řízení se nevěnují pouze profesionální řidiči a architekturu nedělají pouze profesionální architekti. Je docela těžké něco takového prohlašovat a doufat, že to bude platit stejně v Dubaji, Peru, Belgii a České republice. Taková tvrzení mají různou platnost za různých okolností. Asi bych měl problém se pod něco takového podepsat. Neznám okolnosti toho rozhovoru. Všichni se shodneme na tom, že architektura podmiňuje každodenní život. Vezměme si situaci, když máte budovu, která definuje sociální vztah – například toalety ze sedmdesátých let, které posilují sexismus na základě genderového odlišení jejich prostor pro ženy a muže. Musíme se toho držet jen proto, že to vymyslel slavný designér? Protože vybudovat to stálo tolik energie nebo protože je to krásné? Anebo bychom měli říct spíš: „Pryč s touto sexistickou budovu! Zbavme se jí! Udělejme novou!“?
Společnost by měla neustále přetvářet svoje architektonické prostředí. Někdy to znamená proměnit infrastrukturu, jindy vyměnit stěnu nebo změnit umístění piktogramu muže a ženy na záchodech. Ten poslední návrh je docela jednoduchý, ale možná, že to stačí. Přemýšlení o architektonickém prostředí nikdy nekončí.

Na to jsem odpověděl diagonálně. Kdo je to architekt? Kde se nachází? Jaké jsou jeho dovednosti? Jaký má mandát k překládání ekonomických modelů do prostoru nebo k vymýšlení sociálních projektů v živém prostředí? Všechny tyto parametry implikují odlišné přístupy k práci. V jednom kontextu jsi rád, když dokážeš do budovy vnést alespoň trochu vlídnosti, v jiném si zas můžeš dovolit mnohem víc. Možností je vícero.

Autorský projekt Barbory Ševčíkové přiblíží například soukromé muzeum rádií, přehlídku grafického designu anebo nezávislou galerii. Nastíní situaci, v níž se nacházejí, způsoby jejich financování, stejně jako přístupy, jak lze o řízení organizace spjaté s kulturou přemýšlet. Vlastní výběr videí a fotografií je ponechán na jednotlivých oslovených a jejich zvážení, jak chtějí to, co dělají, představit.