Výstavy

Jitka Mikulicová: Dětství jsem prožila ve společensky homogenním kontextu České republiky. I přes politickou propagandu o rovnosti všech ras a národů jsem se ve škole po té, co jsem za sebou nezavřela dveře, setkala s otázkou, zda máme doma černochy.

Zajímavé ztvárnění Afričanů jsem objevovala na obalu čokolád Orion, banánových nálepkách a na bizardních soškách, které zkrášlovaly naše domovy. Každé Vánoce jsem se těšila na návštěvu kostela v blízké vesnici. Hlavně kvůli pokladničce černouška, kterému jsem do pusy vhazovala drobné mince a on mi pokynutím hlavy poděkoval. Prvního opravdového černocha jsem osobně spatřila až několik let po revoluci.

Prezentuji zde sérii několika soch, které jsou vytvořeny podle existujících užitých objektů, jako jsou např. solnička, popelník, věšák, návnada na ryby, smeták. Tyto obskurní produkty ztvárňovaly koloniální fenomén černých – karikatur, které se však vyrábějí a prodávají dodnes. Výslednou formu představují sochy v lidském měřítku (odlitky skutečných lidí), které reprezentují stejnou „užitnou“ funkci jako zmíněné objekty.

Díky realistické a explicitní formě nabývá zdánlivě nekonfliktní téma nepříjemně reálných rozměrů. Brutalita a absurdnost věcí, které občas máme tendenci vnímat jako roztomilé, je zvýrazněna konkrétní podobou modelů. Není náhoda, že v zemi, která nemá koloniální stigma a možná z toho důvodu nelpí na politické korektnosti, najdeme nejvíce černochů v Praze, protože tam všichni „makají jak černí“.

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)