Výstavy

Výstava Dominika Gajarského a Romana Štětiny Někdo na Tebe myslí je jeden autorský celek, který vytvořili pro znovuotevřené Studio Petrohrad. Oba prezentují své samostatné projekty, které doplňuje jeden společný. Práce se tematicky dotýkají problematiky vnímání a možností technického obrazu, jakým je fotografie.

Obrazový soubor Dominika Gajarského tvoří šest menších fotografií, jejichž formát je odvozen z pohlednic, které kdysi sloužily jako promo materiál. Jejich funkce se časem proměnila. Dnes mají svůj retropůvab kuriozity a pochybnou historickou hodnotu. Gajarský k těmto reprodukcím vytvořil obrazový duplikát formou aranžované fotografie. V detailu zinscenoval skrytý, přitom zcela možný i předpokládatelný děj odehrávající se za zády členů konkrétních hudebních skupin. Pokaždé jde o přirozený dotek, obyčejný projev blízkosti, ale především o zjevnou gestikulaci rukou. Právě gesta rukou a nonverbální konverzační kódy jsou to, co chybí na starých fotografiích, jež sloužily jako vzor. Přitom jde o portréty umělců, u kterých se jaksi očekává, že vyjádří své romantické touhy nebo tvůrčí potenci. Osoby jen hledí zemdleně do objektivu a paže mají způsobně podél těla nebo za zády. Díky  vizuální transkripci tohoto materiálu Gajarský poodhaluje skutečnou povahu „promo portrétů“ socialistických celebrit a tehdejší popkultury obecně. Také zde se spoléhalo na takový typ zobrazení jako na důležitý nástroj manipulace, nosič emblematiky úspěchu, ale zároveň mělo své zvláštní autocenzurní hranice toho, co ještě smí být zobrazeno a co už ne.

Námětem tříkanálového videa Romana Štětiny je proces vzniku fotografické sekvence a možné obtíže, které při tom mohou nastat. Štětina inscenoval tři absurdní situace, ve kterých sám vystupuje a které mají formu filmové grotesky nebo divadelního gagu. Hlavní hrdinou mikropříběhu je vždy kamera a její fotograf, který se marně snaží zachytit nestálou skutečnost. Pokaždé je vztah mezi přístrojem a tím, kdo jej ovládá, jiný a je podmíněn technickými možnostmi přístroje, respektive rychlostí jeho závěrky. Štětina vytváří čistě symbolickou ontologii jednoho pozorovatele na pozadí jednoduché historické typologie konkrétního média. Postupuje evolučně od nejpomalejšího mobilního přístroje přes rychlejší analogový aparát až k digitální videokameře. Stejnou lineární logiku ponechává typologii forem zobrazování. Od výseku neohraničeného prostoru, jakým je krajina, přes centrovanou scénu k subjektivní, decentralizované perspektivě. Od statického rámce k tomu pohyblivému, od vzdáleného záběru k tomu blízkému. Tuto posloupnost lze identifikovat dokonce i podle charakteristického zvuku jednotlivých přístrojů.

Společným dílem, které tvůrci prezentují, je instalace tří fotografií, která expanduje do ulice a propojuje prostor galerie s mateřským centrem Jablíčko. V galerii je možno vidět jen dva detailní výřezy černobílé zvětšeniny. Fotografie v původním celku je viditelná ve stejné výšce i ose v okně protilehlé budovy. Jedná se o apropriaci portrétu slavné cestovatelské dvojice – pánů Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky. Tato práce je reakcí na konkrétní situaci a má především osobní, téměř nepřenosný význam. Postavy v dálce mizejících cestovatelů vyjadřují sentiment k lokalitě, se kterou se člověk loučí. Kouzelnou okolností je fakt, že Miroslav Zikmund se narodil právě zde, v této čtvrti – na Petrohradě.

Michal Pěchouček

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)