Výstavy

Pavel Kopřiva, vedoucí katedry interaktivních médií na ústecké Fakultě umění a designu, především však umělec, který zcela po svém obměnil, aktualizoval a modernizoval postupy odvozené z charakteristické severočeské uměleckořemeslné tradice skla a bižuterie. Dokonalé artificiální povrchy jeho obtížně identifikovatelných objektů ironizují – podobně jako jeho parafráze virtuálních světů vědy a politiky – současný svět odlidštěných technologií.

Pavel Kopřiva – Vše je tak pomalé

Před několika dny jsem jel s Pavlem Kopřivou autem z Ústí nad Labem do Brna. Podíleli jsme se na výstavě Formáty transformace, kterou tamější Dům umění připravil při příležitosti dvacátého výročí „sametové revoluce“. Spousta času na cestě tam a zpátky a také souvislost s brněnským projektem v nás vyprovokovaly chuť vzpomínat. Pavel mluvil o dospívání v Bílině a uměleckých začátcích v Ústí nad Labem a já jsem si při tom uvědomil, jak jsou tyto prožitky podvědomě zasuty v jeho tvorbě.

Snad nejvíce mne zaujalo, když vyprávěl o přízračné atmosféře svého rodného města, které se v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století kus za kusem propadalo do jam postupujících hnědouhelných dolů. Zdánlivě nezadržitelná genocida byla doprovázena jemnou clonou uhelného prachu, který z venku pronikal i do bytů, a také zlověstným hučením dopravníkových pásů, přesouvajících odtěženou hmotu na místa jejího využití do okolních elektráren, tepláren či chemiček.
Tyto dnem i nocí fungující mechanismy či manipulační procesy vzbuzovaly v lidech obavy a strach, ale především je neustále odkazovaly k neudržitelnosti vlastního postavení. A právě existenciální nejistota je v uměleckém uvažování Pavla Kopřivy bezesporu stále přítomna. Když se zamyslíme nad určujícím principem jeho artefaktů, zcela určitě nás napadnou následující termíny: interakce, znejistění, fiktivní systém.

Můžeme je vysledovat již v raných autorových projektech, ve kterých se syrová pseudoindustriální estetika snoubí s relativizovanou strukturou dysfunkčních technických zařízení. V nenápadných instalacích Parazitující umění (1996) se promítají do interakce s konkrétním prostředím, když v jednoduchých znacích imitují orientační soustavy. Jejich vizuální kód však postrádá obecně srozumitelnou rovinu, neboť se primárně jedná o abstraktní obrazy subversivně expandující do prostředí galerie. Snad ještě pregnantněji Kopřiva reaguje na destrukci elementární lidské důstojnosti tváří v tvář unifikujícím společenským stereotypům ve videoprojekci Jejich životy (2000), když v dlouhé třicetiminutové smyčce za sebou vrství záběry na různé automatizované linky či přepravní mechanismy.

Za určité vyvrcholení zpochybňujících principů v rámci Kopřivovy práce pak lze bezesporu považovat sérii objektů, které tematizují problematiku povrchového lesku. V projektech Lokální problém (2001), Kůže chameleona (2004) či Limitovaná svoboda (2007) dochází k důslednému prolínání vnější společenské reality (reprezentované prostým odrazem okolního světa či jeho snímáním prostřednictví videokamery), neomezeného imanentního prostoru artefaktu a intimního světa diváka, který se zrcadlí v díle samotném. Obrana a odstup charakteristické pro sociální existenci každého jedince jsou zde definitivně relativizovány, když se nic netušící návštěvník galerie stává integrální součástí autentického uměleckého diskurzu.

V tvorbě Pavla Kopřivy, ale samozřejmě také v celkovém společenském kontextu se mnohé změnilo či se právě teď vyvíjí. Pavel dnes vede vlastní ateliér na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a bezesporu patří k významným reprezentantům české, ale i středoevropské výtvarné scény, a to především v rámci „transformační“ generace devadesátých let dvacátého století. (Ostatně o tom svědčí i fakt, že byl nedávno pozván k účasti na prestižním Moskevském bienále.) Přesto mne vždy překvapí hluboká kontinuita jeho díla. V záměrných a důmyslných mezerách v logice vyprávění dochází v rozloze Kopřivových artefaktů k nabourávání lineárního chápání času. V autorově konceptuální poetice, ale především v divákově údivu nad nečekaným diskursivním spojením – vybočením z tradičního úzu společenské interpretace – jako by stále dominovala touha prolamovat dávnou uhelnou mlhu paprsky tvůrčí svobody.

Michal Koleček

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)