Reportáže

Peter Demek provádí důslednou inventuru sebe sama. Remixuje svá existující díla, doplňuje novými a vše vsazuje do kontextu autoreferenčního rámce – speciálního grafu, který vytvořil. Tento graf je “manuálem” k uchopení (pochopení) tvorby umělce Petera Demka. Výstava STATUS 1 v Galerii Nevan Contempo je utopickým pokusem o komunikaci autora s divákem. Peter Demek pochází z Prešova na Slovensku. Studoval v Košicích, později v Brně. Aktivně vystavuje od roku 2001. Kromě Čech se představil na skupinových výstavách v Itálii, Německu, Belgii. Měl desítku samostatných výstav v Brně, Liberci, Zlíně, Opavě, Jihlavě. Výstavou v Galerii Nevan Contempo se Peter Demek poprvé samostatně představuje pražskému publiku.
Východiska tvorby Petera Demka je třeba hledat v době jeho studií na brněnské FaVU, kde absolvoval v roce 2006 v sochařském ateliéru Jana Ambrůze. Snad proto je mu blízká úsporná, až minimalistická forma a akcent na používané materiály, jejichž rejstřík je pečlivě ohraničený, stejně jako preferované barevné spektrum. Během patnácti let své aktivní umělecké činnosti si Peter Demek vytvořil specifický jazyk. Kód tohoto jazyka byl dlouhou dobu znám pouze autorovi.
V roce 2011 dochází v Peterově práci ke zlomu. Tehdy poprvé podrobuje sebe a své vyjadřovacích prostředky a témata důkladné analýze. Ta nezapře, vzhledem k totožnosti subjektu a zkoumaného objektu pseudovědecký nádech. Ve světě umění je však povoleno vše. Výsledkem je speciální graf, ve kterém se autor pokouší o koncentrované pojmenování vlastních formálních i obsahových limitů. Poprvé se graf stal průvodcem Demkovy samostatné výstavy STATUS 0 v brněnské galerii TIC. Na jednu stranu můžeme autorovo gesto vnímat jako zpětnou autoanalýzu sebe a vlastní práce, s čímž má zkušenost celá řada umělců. Zveřejněním a aplikací výsledků svých zkoumání se Demek současně pokouší o cílevědomou komunikaci a hru s divákem. Podává mu prostřednictvím svého grafu pomocnou ruku k vnímání a snad i částečnému pochopení svých “abstraktních” soch a objektů. Didaktická otevřenost, s níž to dělá, posunuje jeho snažení až na rovinu tzv. institucionální kritiky, či lépe (řečeno s Thomasem Wulfenem) “Betriebsystemkunst” (v překladu “provozní systém umění”).
Tématem posledních Demkových výstav se tak namísto objektů, které jsou ovšem stále přítomny, stává neviditelné předivo vztahů mezi objekty, jejich jednotlivými aspekty, mezi autorem a divákem (diváky). Nemalou roli v práci Petera Demka hraje také čas. Při prvním povrchním pohledu spíše staticky působící objekty v sobě obsahují prvek temporality, či potenciál pohybu. Pokud není pohyb (respektive čas) přítomen v samotném objektu, dodává jej autor kontextem výstavní prezentace. Vernisáž Demkovy samostatné exhibice bývá provázena sérií krátkých mikroperformancí. Vystavená díla autor za přítomnosti vernisážových hostí finalizuje, většinou jde o drobné detaily, jakási barthesovská puncta Demkových objektů a instalací. Může jít o doplnění drobným předmětem, přeskládání částí objektu (některé mají kloub, nebo jinou pohyblivou část), krátkou kinetickou “událost”, která se uděje jednou během vernisáže a více už ne. I tyto mikroperformance můžeme číst v kontextu sebereferenčních institucionálně-kritických tendencí. Specifický přístup v rámci výstavy představuje instalace „Který je ten pravý“. Autor zde poprvé diváka vyzývá k aktivnější participaci na prezentaci díla prostřednictvím absurdního hlasování mezi čtyřmi záhadnými předměty.
Výstava STATUS 1 je ve svém výsledku prodchnuta dualitou protikladů – přes veškerou konceptualizaci zůstavá současně velmi fyzická, Demkovy objekty jsou statické, ale obsahují i rozměr časový a vezmeme-li to do důsledků, didaktické snahy autora o systemizaci a orientaci vnímání vlastní tvorby ze strany diváka bude vždycky narážet na Barthesem deklarovanou skutečnost, že ve hře autora
s divákem hraje sice první housle autor, ale poslední slovo má vždycky divák.

Milan Mikuláštík

Zde se můžete vyjádřit. (*nutné)