Jak vytvořit platformu

Šaloun – Ateliér hostujícího umělce je součástí Akademie výtvarných umění v Praze a působí v bývalém ateliéru českého sochaře Ladislava Šalouna. Každý semestr jej vede jiný zahraniční umělec, přičemž na jaře 2017 to byl John Hill, který zde spolupracoval s Tomášem Džadoněm a se studenty z AVU, UMPRUM, UJEP, ale také s hostujícími studenty v rámci mezinárodního výměnného pobytu z Číny, Austrálie a UK.

Počínaje názvem „How to build a platform“ (Jak vytvořit platformu), pracovala skupina s upravenou, sobě přizpůsobenou verzí práce se skupinou, tzv. „Team Syntegrity“ pocházející od kybernetika Stafforda Beera. Beerova „Syntegrita“ (Syntegration) skupinu pořádá do menších podskupin tak, že každý účastník se nachází v jádru dvou skupin a ve dvou dalších skupinách je pak druhotným členem a kritikem. Práce a myšlenky jsou tedy rovnoměrně rozloženy mezi všechny členy. Bez centralizovaného bodu rozhodování není prostor pro žádné vůdčí pozice. Namísto toho umožňuje struktura či tvar skupiny právě to, co Beer nazýval „Syntegritou“, kdy se kooperativní „stlačení“ a kritické „tahové“ síly navzájem vyrovnají a umožňují „rezonanci“ myšlenek, což skupině dodává soudržnost a identitu bez potřeby externích nebo objektivních poloh, ze kterých může být proces veden. Skupina se tedy řídí sama.

Vygenerováním a výběrem šesti obsáhlých témat se členové platformy Šaloun následně uspořádali do dvoupyramidového osmistěnu a přiřadili se k jádru a kritickým rolím, aby vytvořili vyváženou skupinovou strukturu. Tyto skupiny představovaly koncepční a infrastrukturní platformy, v nichž mohli jejich členové během 16týdenního programu provádět individuální a kolektivní práce.

01 Navzdory sporům

K závěrečné fázi projektu pak patřilo všechny tyto části a jejich propojení znovu sloučit do jednoho syntegrovaného, sebe-reflektujícího celku. S použitím titulu knihy Stafforda Beera „Navzdory sporům“ (Beyond Dispute), ale i s pomocí detailů jeho experimentů s „Týmovou Syntegritou“ byla instalace a hodinová performance v červenci roku 2017 prezentována při třech různých příležitostech.

Demontáž jednotlivých součástí skupině umožnila spojit prvky novými způsoby a práci vykonávanou samostatně vyměňovat a sdílet tak, aby vznikly nové formy a akce, jejichž původ a autorství nebyly důležité: karaoke show přenášená naživo, lidská socha, povinná přestávka na cigarety. Dokumentace, rekonstrukce a nové vynálezy se navzájem slévaly, zatímco opakování úkonů v samotné performance umožnilo jejich další rozvoj.

02 Rituál

Spojením přístupů pěti velmi odlišných osobností jsme se pokoušeli najít společné téma a způsob, jak vytvářet vizuální jazyk. Jako motiv definované struktury, rituálu a týmové práce jsme vybrali úl. Výstupem byly dvě performance:

První z nich se zakládala na přepracování podoby rituálů plodnosti v současném kontextu. Využili jsme aspekty lidových tradic, zejména pak v České republice tradiční velikonoční pomlázku a svatbu se zpěvy milostných písní, tancem, servírováním jídla (koláče) a pití (medovina) v tradičních krojích. Událost se odehrála v parku u venkovní tělocvičny, vedle posilujících mužů plných testosteronu. Lidový soubor zpíval tradiční milostné písně, zatímco jeden z umělců tančil a pomlázkou švihal úl maskovaný fotografiemi jeho okolí. Byli jsme konfrontováni překvapenými pohledy kolemjdoucích, kteří obdrželi jídlo a pití a občas se zastavili k poslechu.

Pro druhou akci jsme vedle Šalounovy vily postavili „pódium“ s divadelními světly a se dvěma úly na malém kopci vedoucím na fotbalové hřiště. Dva lidé pak seděli vedle dvou úlů, které se nacházely asi deset metrů od sebe, psali otázky včelaře začátečníka a nesmyslné odpovědi vyňaté z úředních pravidel českého včelařského svazu a vypalovali je do dřeva. Několik dalších performerů mezitím chodilo se speciálními opylovacími hůlkami, které jsme převzali z dokumentu o zmizení včel z čínské provincie S’‑čchuan. Ti prováděli práci včel, zatímco jiní vypalovali formulace otázek a pravidel na dřevěné úly.

03 Sound Export

INTERAKTIVNÍ APLIKACE! Jednotlivá okénka obsahují zvukové stopy.

„Sound export“ pracoval s tajuplnými zvuky, které navozují hrůzné pocity a uširvoucí zážitek. Nahrané zvuky byly přehrány a znovu nahrány, a tento proces se opakoval až do doby, kdy zvuky začaly ztrácet podobnost s původní nahrávkou. Jednotlivé zvuky byly přehrávány pomocí ready-made reproduktorů, z nichž každý odkazoval na původní zdroj nahraného zvuku. Tyto objekty-reproduktory a zvuky pak dohromady fungují jako záznam okamžiku, kdy umělci zakoušejí rozpaky a neklid nad činy a problémy způsobenými člověkem. Využití opakování zde vyjadřuje, jak se společnost stala vůči těmto problémům lhostejnou. Další výstup „Sound exportu“ představovala série mikroskopických fotografií CD nosiče, na němž byly nahrávky vypáleny. Třebaže šlo o abstraktní fotografie, ke zvukům zaznamenaným na disku stále se vztahovaly a vyjadřovaly jejich povahu.

04 Rozšířená realita

gallery image

První událost skupiny „Rozšířená realita“ nazvaná „Š: Live“, která se odehrála v květnu 2017, pracovala s vrstvenou hudbou a hlukem, algoritmickou a fyzickou kontrolou ve skryté místnosti nad ateliérem.

Pro druhou událost „Š: Reloaded“ jsme v březnu 2018 vytvořili kopii ateliéru s cílem skupinu znovu spojit napříč kontinenty a časovými zónami. V této virtuální aréně nápadů bojují týmy o to, kdo je největším žijícím umělcem ateliéru.

05 Výlet

slider image 01 | 05

Tady mě zaujal východoevropský nebo ruský text na továrně, který vystihoval velmi ponurou atmosféru Ústí nad Labem. Města, jež bylo jedním z nejnepříjemnějších míst, která jsem dosud navštívil.

slider image 02 | 05

Návštěva židovského hřbitova plného náhrobků prorůstajících mrtvé rostliny, tam, kde všichni žijí, a život je relativní.

slider image 03 | 05

Tahle fotka vznikla kvůli zvuku, který vydával zachycený billboard, i když je mi jasné, že to nedává moc smysl. Papír pleskal o tabuli, jako kdyby se snažil ze všech sil někam uletět, zatímco v pozadí zněl nepřetržitě kovový hukot, jak se vítr opíral do podpůrné konstrukce, a jeho tónina a hlasitost se s každým poryvem měnily.

slider image 04 | 05

Vše, co vytváříme, je společné. Každou fotografii, video, audio nahrávku ukládáme na společný disk. Společně tvoříme instalace, performance, výlety a vše, co nás napadne. O penězích rozhodujeme na Cobudgetu. Texty analyzujeme na Geniusu. Vymýšlíme hry, abychom se znovu potkali, i když jsme každý někde jinde. Máme rádi Jana Husa.

slider image 05 | 05

Českou uměleckou scénou hýbou pochyby, nestává-li se široký fanklub Tomáše Džadoně nebezpečným. Vernisáž Džadoňovy retrospektivní výstavy v Jurkovičově vile členové onoho fanklubu infiltrovali tak, že se pokusili převzít jeho uměleckou identitu. A to konkrétně pomocí nápodoby originálního designu jeho triček a pronesením několika různých úvodních řečí v rámci vernisáže, čímž zmátli nic netušící brněnské publikum. Současně tím také nastolili otázku, je-li Tomáš Džadoň svou první nebo druhou verzí, nebo zda dokonce skrytě nepodporuje MDŽ, neboť ženské členky fanklubu rovněž přednesly nepravé úvodní řeči, čímž přispěly k pochybnostem, neskrývá-li se za identitou slovenského umělce DŽ žena.

06 Rádio

http://whywecannevermeet.vaclavnosek.eu

Zvukový experiment postavený na formátu rádiového vysílání. Vysílání v reálném čase. Rádio přenášené přes internet. Uzavřená platforma pěti umělců. Uzavřená sama do sebe ve 24hodinové smyčce. Pět zvukových stop, jeden konkrétní den, pět autorských překladů osobních deníkových záznamů z tohoto dne. Prolínání těchto individuálních stop metaforicky vytváří změť zvuků coby odůvodnění toho, proč se jako skupina nikdy nedokážeme sejít.

07 Public Space

Skupina „Public Space“ byla tvořena čtyřmi členy a prostřednictvím uměleckých instalací a performancí se pokoušela definovat myšlenku domova a soukromého prostoru. Jednalo se o pouliční intervenci v rámci intimního prostoru Žižkovského náměstí v Praze. Odezva od náhodných diváků byla velmi intenzivní. Obě instalace metaforicky reprezentovaly mateřské bezpečí v lůně, které současně poskytuje i taktilní zábavu a dobrodružství.

Performance byly průběžné. Jedna performance silně interaktivního charakteru se snažila o postavení zdi z pivních beden, konverzací a sociálních spojení. Další performance představovala cestu k nalezení domova tělem, duchem a myslí performera. Oba performeři se pohybovali po Škroupově náměstí a reagovali na zaujaté kolemjdoucí.

Dalším výstupem skupiny „Public Space“ byla instalace s názvem „Poslední cigareta“. Na pódiu v baru byla umístěna cigareta vysoká jako člověk a s vysavačem uvnitř, který ji nafukoval a vyfukoval – řídil nadechování a vydechování sochy. Instalace se odehrála během jednoho večera souběžně se zavedením zákazu kouření v roce 2017 a vznesla otázku po tom, co se považuje za veřejný prostor. Koncept „veřejného“ ve vztahu ke skupině performovali všichni členové Šalounu, kteří si na jevišti, uvnitř baru vykouřili svou poslední legální cigaretu.

08 John Hill: Napětí a celistvost

„Stojíme v Šalounu, v prostoru, který existoval před námi a který jsme vybudovali společně. Děláme řadu pohybů a opakujeme je znova a znova, dokud se jejich rezonance neupevní navzájem natolik, že až na základní struktury zmizí jakákoli připomínka původu. Pak už jsou vidět jenom vztahy mezi částmi artikulované společným, nikoli však singulárním hlasem. Nechápeme to ani tak jako re-prezentaci nepřítomné práce jako spíš způsob, jak dodat konkrétní tvar kolektivním základům, o kterých za nás není pochyb.“

„Beyond Dispute“ (Bezpochyby) je název knihy britského kybernetika Stafforda Beera z roku 1994, v níž popisuje „syntegritu“ (Syntegrity), způsob, jakým pořádat třídenní schůzku s otevřeným programem, na níž je třicet lidí schopno dosáhnout dohody ve dvanácti různých věcech. Bezpochyby, coby idiom odkazující k stavu jistoty, zde má být chápáno doslovněji než obvykle. Na rozdíl od konfrontace dává tento proces prostor k rozvíjení a tříbení myšlenek, dokud s nimi nejsou všichni spokojeni, a to spíš prostřednictvím konsenzu než konfliktu.

Toto je jedna ze struktur, která zde byla, ještě než jsme začali s „How to Build a Platform“ (Jak vytvořit platformu), a kterou jsme si uzpůsobili s ohledem k naší konkrétní situaci a potřebám v rámci čtyřměsíčního projektu. To ale není jediná struktura. Pak je tu ještě budova sama, její historie a unikátní účel – posloužit Ladislavu Šalounovi k vytvoření památníku Jana Husa na Staroměstské náměstí. Je tu také krátkodobější historie, tedy historie toho, čím se Šalounův ateliér v poslední době stal, historie studentů a učitelů, kteří v něm po dobu deseti let pracovali bok po boku. Je tu AVU, k níž se Šalounův ateliér vztahuje částečně zevnitř a částečně zvenku; je to myšlenka „mezinárodnosti“ – co do umění a vzdělávání –, která studijní program rámuje. Jsou tu existující struktury lidí, kteří se Šalounem souvisejí, ale i nápadů, jak rozvíjet kreativitu, jak hledat formy vyjádření, jak učit a jak se učit.

Tyto různé struktury se často ocitají ve vzájemném napětí. Jenže – vycházeje z myšlenek a geometrií Richarda Buckministera Fullera – Beer zdůrazňuje důležitost napětí coby vyvažovací síly, která věcem dodává schopnost reagovat či vzdorovat vnějším tlakům a tahům. Napětí dovede strukturu udržet v jedné rovině ve chvíli, kdy je tlačena či tažena k hierarchickému uspořádání.

Je to totiž „arche“ v slově hierarchie – toto vedení –, co je pro mne zdrojem nejsilnějšího působení. Jak vytvořit něco anarchického uvnitř systému či ze systému, co by netoužilo po vedení, ačkoli jej očekává. A napětí je to, co se vyvažuje nejobtížněji. Vedení potřebujeme. Bez něj neuděláme nic nebo alespoň nic, co bychom nedělali už dřív. To je důvod, proč zvát hostující umělce. Síla vedení nespočívá v tom, kdo rozhoduje, ale spíš v tom, kdo řekne, co je třeba rozhodnout. Rozhoduje porota, ale je to soudce, který vede, když rámuje a omezuje možnosti výběru.

Já nebyl do Šalounu jenom pozván; dostal jsem také zaplaceno, abych ateliér vedl. Vedení tak bylo náplní mojí práce a mojí zodpovědností, nikoli něco, od čeho bych mohl jen tak odejít nebo co bych mohl přehodit na někoho jiného. Snaha vést druhé vstříc stavu bez vedení je paradox. Spočívá v napětí, které může velmi snadnou sklouznout k tomu, aby se věci dělaly postaru. V nejlepším případě je to demokracie a soud v rukou poroty; v nejhorším případě je to možnost okomentovat již hotová rozhodnutí.

Beer tento problém řeší prostřednictvím systému, nad kterým teoreticky nemůže mít nikdo plnou kontrolu. Komunikace je v něm omezena tak, že žádný jedinec nemůže získat řídící nadhled. A to nám vyhovovalo, do určité míry. Co se týče našeho programu, jsou věci, ve kterých sám nemám doposud jasno; některé práce a volby jsem zkrátka přijal takové, jaké byly. Neustále se však do hry vracejí struktury, které volají po pohledu z řídící perspektivy. U výstav (a ty v našem případě spočívaly především v performance) člověk obvykle čeká, že vše, na čem záleží, je pro diváky viditelné. Dokumentace, podobně jako zde prezentovaný materiál, překládá svět tak, jak se jeví oku, oku, které vede kameru (a to oko bylo moje). Tato re-prezentace nepřítomné práce – částečně archiv, částečně dokument, částečně výstava – teď slouží jako stabilizované hledisko, z něhož lze projekt nahlížet a hodnotit, ale všechna ta rozhodnutí již byla učiněna.

Vést ateliér v první řadě znamená zaujmout pozici, z níž jsou vaše úsudky správné, neboť vytváříte kontext, v němž mají být věci posuzovány. Jenže přistoupení na tuto roli tvoří součást struktury akademie; přistupujete na to, že instituce vás pro tuto roli uznala za vhodného. Tím, že se ujmete vedení, řídíte se výše zmíněnými pravidly, dáváte lidem známky a zpětnou vazbu, a to v rámci systému omezeném vnějšími silami. Vaše soudy mohou být samy o sobě předmětem souzení, ale ne zdola, kde přitom působí.

Jak se této hierarchii postavit? Co by mohlo posloužit jako protitah k této tendenci tak, aby napětí zůstalo produktivní a nevymklo se kontrole? Jedna z možných odpovědí spočívá v převrácení směru hodnocení, tedy v institucionální kritice, ale tlačit či tahat něco tak velkého, jako je instituce, obvykle vyžaduje spoustu energie, kterou instituce snadno pohltí. Jinou odpovědí je skrývat nebo alespoň zamlžovat práci a fungování skupiny, a tímto ji izolovat od soudů a kritiky přicházejících zvenku. To do určité míry funguje, ale úspěch se dostaví jenom tehdy, odmítnete-li také výstavu, archiv a dokumentaci. Tím, že odmítnete vykazovat, jak jste využili čas, hodnota toho, co jste udělali, nebude určitelná a pravděpodobně zmizí spolu s projektem.

Jednou z odpovědí je zároveň učit i učit se, vést i být vedena. To znamená, že kontext a rámování vašich soudů se mění, takže tyto soudy nejsou úplně vaše. Děje se to formou diskuse, možná formou sporu, ale děje se to také intuitivně. Je důležité být si vědoma napětí, které existuje mezi sobeckým učením se a nezištným zprostředkováním – nic toho z toho není vedením. Tuto metodu jsem zvolil já, a doufám, že její napětí jsem po dobu trvání projektu zvládl udržet v rovnováze, ačkoli její omezení byla nasnadě. Když bylo potřeba, plně jsem se chápal moci rámovat a hodnotit.

Je možné udělat víc? Lze vést druhé k tomu, aby se chopili vedení? Vyžaduje to hodně času a prostoru. Jenže myšlenka, že druhým občas umožníte chopit se vedení, aby jejich soudy měly moc, sama o sobě nestačí. Skutečné napětí pramení z toho, že nevíte, jestli vám dovolí vzít si tu moc zpátky.

John Hill, léto 2018

09 Autoři projektu

Dokumentace „Beyond dispute“:
Jan Vidlička

3D model pro „Š: Live“:
Park Dong Joon

Veškerý obsah vytvořili:
Agnieszka Bergerová, Jana Hladíková, Linda Hauerová, Jan Hladík, Barbora Lepší, Kateřina Vazačová, Štěpán Rubáš, Iva Polanecká, Sandy Scott, Tina Gu, Jakub Pospíšil, Václav Nosek, Kristína Vazačová a Ondřej Vicena, John Hill a Tomáš Džadoň

Vyrobeno v rámci platformy Šaloun, zastoupené Šalounovým ateliérem: Ateliér hostujícího umělce, AVU, Praha

Poděkování:
paní Došková, Hana Janečková, Anna Daučíková, Katka ze Sběrných surovin, Park Dong Joon a Jan Vidlička

Koncept on-line prezentace, redakce textů a realizace:
Janek Rous, Lenka Střeláková a Palo Fabuš

Publikováno: 12. 9. 2018